Knihovna Výběr poezie Diva Knihovna Obsah

Van Goghův monolog Leží nenuceně natažená na smutné pohovce elegantně nohu přes nohu jako když cop se zaplétá jako socha z mramoru a nemá tu nikoho než psa co se k ní vine její nenasytný milenec.   Já, pozorovatel co svět barvami vnímám ona je ta RUDÁ vymyšlená přítelkyně s ocelovým srdcem.   V pokojíku uzavřela mne a svoje miluji a pak vpadlo v ticho modrý jazyk psa zív škubavě čekám s potrhlým zanícením přikládám obličej k obličeji a přeji si narodit se znovu.   Neotvírej oči nech mne ještě vlát spirálovitě obtočeni mimo svět a mimo čas.   Já, pozorovatel co barvami ji vnímám ztrácím se v nevinnosti v šeru pokoje opájím se její nostalgickou chutí.   A její milenec žhavě ukousne mi ucho. Milenci Když se den mění v noc a slunce už dávno zapadlo čas ten zloděj co nás ponořil do tmy všecko nám ukradne a přece nechá na nebi hvězdy princezny noci dcery slunce se vynoří ty perly co mne uhranou děti dne a noci. Den a noc jsou spjaty způsobem velmi vzácným tak jako my jeden bez druhého nemohou existovat jsou stále pohromadě a nikdy spolu. Měsíc strážce pozdního večera nevlastní bratr slunce je bledý jako smrt černý satén pročísne padající hvězda mysl nechám volně plynout a pak mi vytane že bych si měla něco přát na tváři se mi rozsvítí lásky plný úsměv a myslím na ty co nemohou bez sebe existovat a taky nikdy nemohou být spolu. Padala hvězda a když padá hvězda to znamená pozorovat život. Kontrasty Svět si letí ve vesmírném korábu. Já postávám na kraji mléčné dráhy. Mléčná duna mě svádí a svalí na své nekonečné dno.   Slyším ticho, zvony, černobílý svět přistává v dosahu mých vět.   Buď je něco dobrý nebo zlý. Buď je svátek nebo pondělí. Buď je něha nebo zlo. Buď je tma nebo světlo. Inspirace Měla v sobě něco, něco co hřálo už z dálky. Já mám něco v sobě očí její, rozkutálené korálky ve větách se ztrácí smysl nesmyslů znám jen já.   O půl osmé, probudí se mi svlečená v mé půlce snu, a sáhne do mé nedopsané stránky. Trochu mne vyděsí, ty barvy, světla a vnímám ji celou tělem, tak jak přišla, jak ji vlály vlasy. Konečky vlasů mne líbala po tváři, a pak se změnil svět.   Káva uvařená od rána v noci přišla k chuti, pak se usmála a řekla: "nikdo tě nenutí to vzdát". Odkašlávám zbytky dýmu a udusit se nechám, ji v žáru klidu. Fotografie Někdy bych chtěla být jen fotografie, nevidět to co se kolem děje, a jen tak v rámečku viset na tvé stěně.   Chtěla bych být fotografie jen němá vzpomínka v tvém srdci, tvé oči se zahledí a jak po víně půjdou řeči.   Až budu jen fotografie, to už bude jiná doba albem vzpomínek listovat bude čas, a my už tam budem oba. Tyto básně, a mnoho dalších, si můžete přečíst na stránkách autorky. Copyright©2002 Diva