Knihovna
Střípky prožitků
Doly
Knihovna
Obsah
Cigaretový dým je unášen letním vánkem
Zpocená těla ležící na sobě
v sobě
Příchuť piva,
které ztratilo zátku
kusy hadrů poválené po zemi,
židlích a postelích
Vánek spolu s letním deštěm
a zvuky bouřky
a
těch dvou zpocených těl
Čekají.
Povídej mi písničku
něžnou jak mech z rána
Pak mi zavři držtičku
a já popluju do neznáma,
kde budeme si hrát ….
Probouzej mě vůní kávy
a přitom si vzpomeň na naše mámy,
jak kázaly nám o chování
Cítíš to místo?
Ne?!
Tam jsme si hrávaly
jak malé děti na písku
a házely si jiskry smíchu do očí a do srdce
Slyšíš ten hlas?
To je hlas toho místa,
kde jsme našly naději.
Studená čekárna včelky po píchnutí
a větrník v puse za kačku.
Na zastávce
tam
se to stalo!
Prší
déšť smývá nánosy špíny a bolu
Prší
kapky deště Ti stékají po tváři
jak věčnost
ještě nechce jít spát sama
Prší
jarní déšť smývá z Tvé tváře
zimu a smutek
Prší
Ti léto do očí
do Tvých šílených, bizarních a infantilních pocitů
Zbav se jich!!
Prší
Ti do tváře déšť
pod ním si představ co chceš
Chvilku tu zůstaň,
kde sama mám brát sílu pro další rána ?
A beze slov mi namaluj sem na dlaň,
jak vypadá smích.
Mám ráda,
lásku pokryly stíny …
Kup mi smích, kup mi pláč
já Ti koupím toulání,
nebuď jako suchej starej strom
stále je za co se rvát !
Ukrytý v stínu lesa, kde všichni se znaj
pod hlavou boty a bundu po tátovi
tričko bez …
Podívej se do dáli jsou tam dvě smutný koleje
vydáš se po nich a zaslechneš vláček z povzdálí
a jestli není žádnej Bůh
tak tu po nás nezůstane na kameni kámen,
protože na dlani jednu z Tvých řas mám
a Tvý sny jsou jak nabobtnalý klíčky z hrášku,
proto to ráno,
kdy naposledy snídala jsem s Tebou
chtěla jsem říct,
že toulání je názor a přesvědčení z lásky,
zbláznit se do očí
a nemít klidný spánek
v paneláku, kde každému se stýská ..
Tak Sedmikrásky posíláš a čekáš na odpověď
kdo má Tě rád ?
A tak prosím, Bože,
dej mi sílu dívat se na svět,
je nám totiž už trochu víc a chtěli bysme říct,
že nám někdo hodně vzal …..
Proklínám ten den
první jarní den
a větrník za poslední kapesné
Proklínám štangli na kole
vůbec tam neměla být,
lehčeji by se jelo
Proklínám klavír
a ty ruce co ho ovládaly
Proklínám sebe
sebe a svoje srdce,
které cítí
cítí ten první jarní den
a ten pád z kola
hudbu
která se stále ozývá
Proklínám ty oči
a slova
svoje zbytečný slova
činy a průšvihy
Proklínám znamení Berana
Proklínám ho a
Miluju
Chtěla bych být studentkou s kvítkama ve vlasech
a povídat si s hvězdami o svých snech,
ale jsem jen kuřačkou a hrají si se mnou jak s hračkou
neb jsem slaboch od mládí, ale prý všichni mají mě rádi
však co je mi to platné, když stále platím výkupné ?
Chtěla bych být miminkem obalená chrastítkem
chtěla bych být Bárou tou zpívající párou
chtěla bych být domem postavená lidským potem
a nebýt oplocena plotem
Neotravuj, nešlap, nelámej
a směj se, když druzí se smějí a všichni to tak chtějí !
Nevtírej se, nevyrušuj, nezaclánej
a hraj dál tu nesmyslnou hru o sobě.
Nepros, neplač, neotroč se proto, co není čisté !
Takhle už to nejde, nechci zemřít, ale co dál ?
Jak žít,
když lásku - Tebe nevnímám ?
Cítím jen to bizarní
co zadním vchodem přichází
cítím ten pocit
a vidím
ty oči
Flegmatická tvář
zírá do nikotinového kouře
záclony zívají nudou - za nimi projel fialový vlak
a pískal do větví stromů až se rozhýbaly.
Ten tvor cosi vnímá - je to jeho NIC
a pokřiky lidských hlasů z povzdálí,
z vyprahlé pouště - Slunko jí sebralo všechnu vláhu.
Netečně hledí do moře - modrého bez naděje
vlny se tříští o jeho tělo
jak všechno ostatní,
necítí, nevnímá
zírá do dalšího prázdného rána
Jejich oči divně na sebe hledí
jsou pomatené životem
zmámené láskou
či alkoholem?
Jejich oči hledí na sebe
oddávající se sobě navzájem
v té chvíli zapomnění
či opojení, láskou nebo alkoholem,
oči plné bolu a trápení,
plné problémů bez jiskřičky,
/kam zmizel ten křehoučký plamínek
plápolající mezi snem a realitou?/
Snad je to láska,
která omámí srdce
a nakonec utrápí duši
snad alkohol to sladké zapomnění
Mrazivý vítr
se opřel do korun stromů
a rozfoukal
poslední plamínky vášnivé lásky,
která se rozlétla neznámo kam
do světa hnusu, bolu a špíny
do světa lidského trápení
Jdi
vezmi si svou duši zhýralou
černou jak tma z rána
Jdi
odejdi s větrem
co hrál si s Tvými vlasy při západu Slunce
Jdi
vezmi si svá slova
falešná a bodavá
jak kopřivy jež se ukrývají mezi růžemi
Jdi
odejdi daleko
daleko od všeho a od všech
Jdi
vezmi si, odejdi, neotáčej se
a hlavně se už prosím nikdy,
nikdy nevracej
a nedoufej, že kdy ses vrátila,
čekala by tu na Tebe zoufalá troska člověčí duše
nevracej se proto,
že Tvůj příchod by byl tou největší bolestí
Kolečka - oválky - čtverečky
a hranolky
opečené na pánvi
jsou tím pyšné jak pávi
blbosti z hravosti
a snad zoufalosti
sněží a mrazí
mrazí a zebe to
slovo
nevím - nerozumím - nechápu
kolečka - oválky
rozlily se do dálky
do široké skládanky
už jí nerozluštíš
a proč taky?
čtverečky a hranolky
kde jsou naše copánky?
copánky ty holčičí
od babičky klokočí
hlava se zatočí
Lidičky vy hubený
tlustý a otylý
copak jste to za lidi
lidi a lidičky
vypadli jste z lodičky
plula si po vodě
nechala to náhodě
náhoda veliká
boule jak Afrika
odřely si huby
ženou se tak do záhuby
Jak nesnesitelná lehkost bytí mě tíží
Tak upadám do stavu bilancování
co, jak, kdy, proč, s kým?
co je lepší a co horší a co bude dál?
Zachytávám se budoucnosti o tu nesnesitelnou lehkost bytí,
která mě láká a po které toužím
ta touha je silná, asi silnější než já
co tedy udělat?
Jít - nejít
zůstat - odejít
stát nebo běžet
Jak nesnesitelná lehkost bytí