Knihovna
Střípky prožitků II.
Doly
Knihovna
Obsah
Jdou oblohou - procházejí výkřiky svých snů
zahlédnou modravé řeky
a
potříštěné ruce krví
vztahují je k nebi
kráčí dál, vedeni svou touhou žít
a milovat
a rozdávat a dávat,
svoje činy, gesta, slova a pohledy
sobě navzájem,
ale i těm ostatním
spícím tvorům
tam
pod pokličkou hříchů...
Jdou svázáni svými touhami
a společnou fantazií vstříc Slunci
k bráně poznání.
11. 8. 1992
Lásko
Ty jsi zářícím démantem v mých očích,
lávou, co žene mě dál po útesech a skaliskách času.
Lásko,
Ty jsi atomová síla,
která uvnitř mě vybuchne a začne hořet touhou po Tvém těle.
Lásko,
Ty jsi těžký a bolavý kámen vsazený dovnitř mého srdce,
s údělem žít tak navždy.
2. 10. 1992
Bylo pozdní letní odpoledne a my jsme se vydaly hledat svobodu,
odproštěné od všeho reálného, s báglem a spacákem na zádech,
s korunou v kapse, stopem do přírody.
Našly jsme les, byl plný nádherného listí,
zlatého listí a my jsme po něm kráčely bez triček, jedna k druhé...
Unaveny tíhou svého těla a letním počasím,
padly jsme do trávy a koruny stromů nás přikryly svým tajemstvím
a slunce dávalo naději, že splyneme v jeden z jeho paprsků...
8. 10. 1992
Podívej je - lidičky,
ukradly nás z lodičky,
kterou jsme pluly širým oceánem při úplňku Měsíce s ránem.
Jen se na ně podívej a radši se už neohlížej!
Vypleli nám přírodu, co je to v nich za zlobu?
Ukradly nám srdce z duší, jsou to ale vydřiduši!
Podívej se tvorečkové,
někteří jsou blbečkové,
jiní zase cynici, co zničili nám starou svíci,
přetrhly ten plamen věčný, prý máme jim být za to vděčný.
Chytili nás za slova, která myslely jsme upřímně,
pak byla z toho pohroma a z té nesem si teď těžké břímě.
No podívej se na ně - lidičky,
sebrali nám naše sny a nám zbyly jen slzičky …
Tak zakrič na ně:
"Lidičky, už držte ty svý hubičky!"
20. 1. 1993
Čas utíká, protéká Tvýma rukama...
Miluješ černou, černou tmu při soumraku Slunce,
kdy sny se stávají realitou a přichází Tvoje podvědomí
a otvírá dveře skutečnosti.
Tak prostři stůl,
vše už je přichystáno,
jen se dotknout teplých člověčích dlaní...
Vše se prolíná jak nekonečně nudná píseň,
která Ti bez přestání zní v uších,
tak radši sedni na vlak, chyť si stopa
a jeď zas dál, tou tmou co Tě láká,
Tam je život
Tam jsou dálky
Tam jsi Ty.
Vydej se dál tou dálavou lesů, vod a strání,
s tím vláčkem co tak uhání
a pak se pojď chvíli smát rose z rána
a duze na nebi,
co oblak deště seslal jí k nám,
deště, který prosévá půdu od dna
jak čisté víno na rtech, které Tě opájí...
7. 5. 1993
Jde déšť a já jdu s ním,
prší mi do vlasů pár mých snů o úplňku a Slunku...
Jde déšť a já jdu s ním a spím či bdím o trávě a lese
a taky o želvě,
o tý co tančila pod postelí...
KONEC
Tohle je konec můj jediný příteli!
Nejspíš jsme zašly příliš daleko - hluboko do sebe.
Tohle je konec můj báječný příteli,
zbyla jen osamocená ega našich duší.
Tohle je asi skutečně konec můj bizarní příteli!
Konec našich šílených nápadů a výletů,
kdy jsme se pokoušely žít, vnímat, cítit zkrátka existovat.
Tohle je konec můj bláznivý příteli!
Naše společné plány a myšlenky odlétly za hranici fantazie,
potácejí se a bloudí tam neznámo kam - samy.
Ptejme se sami sebe - společně!?
Je tohle opravdu náš konec?
Naše společné dialogy se vytrácí do neznáma,
létají jen tak pro nic vzduchem
a končívají jako samotná ega našich pocitů.
Zmizel vzájemný magnetismus,
tušení o náhodném setkání
a následná radost a cit, co řekl vše...
Tak tohle je opravdu konec můj milovaný příteli!
Zbyl tu jako poslední - konec,
nic víc, nic míň - konec.
Je to taky to poslední co cítím,
KONEC!
RADOST
Radost Ti pomalu sněží do očí,
kreslím Slunce na obloze - modravé jak moře.
Hvězdám vyprávím své sny
pod večerním nebem plujíce na Měsíci,
co veze mě kamsi - možná za štěstím...
Radost k Tobě přichází jak běloučká pláň o Silvestrovské noci,
prskavky smíchu čtu z Tvých očí,
stavíme sněhuláka ze šumivých bublinek a cinkáme si na zdraví,
když pádíme z kopce na lyžích.
Radost Tě hladí jak vlídné slovo přítele,
s nímž se o ní můžeš rozdělit,
na bílé louce obklopené zasněženými stromy,
pod jasnou oblohou plnou hvězd...