Knihovna
Třísky
výběr
Nomzamo
Knihovna
Obsah
. . .
Nad stropem z příze pavoučí
upadají hvězdy lunární hypnózou
do agónie konečné nehybnosti
/ na výjimečnost letících mohutná mutace slov /
Sádelnou temnotu pářu rovnoběžkami pohledů
a nepřemýšlím o jizvách
které po nich zůstanou
/ zítra zas bude všechno jiné /
Noc podřízla den
a otevřela butik přecpaný leskem krámů
s pachem smutečních obleků
Nudí mne
Raději se dobrovolně odsoudím k sedmihodinovému spánku
A dříve než za mříže víček uzavřu myšlenky
jim pro jistotu nasadím náramky
aby mi nesahaly do snu
ostrý jas svíce
štípe tmu na třísky
v kotelně úsvitu přikládá
na poprsí krajiny
stromy z kamene
paprskem chladivým
se vzbouzejí
k rannímu pláči
je navlhlé peří
droboučkých srdíček
a melodie vůně
modrající oblohy
Na prahu, jemně přikovaná závratí tohoto kouzla, jsem zůstala stát mezi veřejemi, zmáhajíc vzrušení, jež se rozlévalo po kůži a kdesi z nitra mé duše uvolnilo přes stažené hrdlo sten úžasu, který napomohl slzám překonat hráze očních víček.
Neříkej,
prosím,
že třísky z rozštípaných slov
se mi zapichují do paměti
Nejsem skrýš
pro zkažená slova
U propasti vzdouvá se stín. V křišťálech nebe září krev draka, rozlitá v oslepující jas. Na provlhlé zemi v jeskyni válí se roucho stejně krvavé, zrcadlo.
Jsi to ty?
Vím, že jsi to nevzdal. Tvá smrt je lež, je poslední vidinou, kterou jsi vtěsnal do snů všem lidem!
Touho trvající z žádosti tajemna, neskrývej přede mnou svou tvář.
Máš mladé oči.
Vzpomínko všech začátků, usměj se, přistup blíž.
Já stojím u propasti a z mých žil se krev rozlévá v zář.
Takto tě uctívám.
Zasvěť můj zrak !
Podívej, mé sny, už nejsou labyrintem tvého srdce, teď je jím vzpomínka na svět.
Poodstup.
To nejsem já koho objímáš!
Je to tvá bolest, tvá roztažená láska rodící falešné víry!
Vzpomínka na život?
Jsem tady! Nesmíš pokleknout!
Podívej, v keři u vchodu skrývá se hladový sokol.
Avšak již stojíš vedle mne.
Ještě jsem jedním nehtem
ulpěná za včerejší den
Ještě horkost cítím v klíně
co v bocích rotuje touhou
Ještě si od rána říkám
Ještě
Ještě
rouhám se,
když kůře stromu drásám písmena do nadutých míst
a přeji si hříšné bezvětří,
při němž by se zimou nezachvěl ani ten nejtenčí lístek
a poklekněte
a orodujte,
protože pálí mne myšlenka, jež by odňala hrdla ptákům,
abych tak konečně zaslechla svou přítomnost
Neviditelné prsty přidušených zvuků domu rozrážely tepelnou konstrukci, kterou si kolem sebe vystavělo mé tělo a mizejíc, hloubily zející otvory, jež se vyplňovaly chladivým vzduchem.
Tma, odlupující se ze stěn, jak zašlé tapety, procházela celým domem a ve svých šlépějích zanechávajíc pach ticha, nevynechala ani můj byt. Nevynechala ani mé oči, ukryté za kůži víček, uši zahlušené návalem rozbouřené krve a neušlo jí ani mé tělo, rozpouštějící se v matracích.
Tma, na jejíž zazvonění roztočil sluha spánek lopatky snového mlýnu
Byl to hlas tónů bílých vrásčitých stěn,
tvořících akordy tak čisté harmonie,
že nabývajíc na síle,
dokázala přesvědčit mou zaječí duši
o bezpečnosti daleko účinnější
než je pár kovových zámků na dveřích
„A klidně si odpykám hříchy myšlenek, co naléhají na neklidnou duši jak rozechtěné nahé tělo, aby rozbouřily hladinu slastných vod užitečnosti vnímání nemajíc samy poskvrny na košilkách.
A předčasné tresty tak ztrácejí svůj reálný čas.
Zde je můj účet, zaplatím.“
…
Mám svůj den okopaných žeber
A tváře zcvrklé zaschlou krví
Už nikdy nebudu tak mladá
A je to nejvíc o co jsem kdy přišla
...
Teď narevanž si přeji částečnou ztrátu paměti
...
V xenofobii myšlenek
stavím si horizont na výšku
a sleduji
v kopii rámu
pohyby prostorových vět
trpících na nespavost
vlastních slov
Možná citově neutrální
ale ne sterilizovaná
odrážím triky rádiových vln
poslední dávkou soustředění
a jako spotřební žíravina
lákám čerstvě sušené věty
na utracené předměty.
Zima
Kusy mraků
si rozdírají těla
o železné kříže
na věžích kostela
Svou pleť mám z kůže dračí
a v hrudi mnoho ostrých hran
Rozedrala jsem duši na bodláčí
visí z ní cáry do všech stran
Za každé slovo stovky ran
smrt poslala mou duši k ledu
Zběsilost v sobě proklínám
nasadit uzdu jí však nedovedu
Dravec jsem a lstivě předu
stejně mne jednou zabijí
Z očí mých vyschlých bez pohledu
si na zeď trofej přibijí
Když dovolíš
schovám se pod tvá víčka
a v závojích tvé duše si ustelu.
Všem těm cizím
světu zmizím.
Tobě však zůstanu
Když nebe prasklo
pod bariérou vzduchu
vpustilo slunce na mou tvář.
Pro tohle lásko
zradím co mohu
i náruč
kterou mi otvíráš.
Jsem jenom vzduch má lásko.
Tak si to tedy vyslechni -
Jen díky tomu ti mohu být blízko.
...
Tak už se pořádně nadechni!