Knihovna
Rozhovor
Nomzamo
Knihovna
Obsah
Rozhovor
Je pozdě a mokrý chodník slabě odráží mrkající světlo
od vzdálené pouliční lampy.
Z prázdné budky na zastávce páchne po výkalech.
Bloudím očima po chodníku
a prsty pravé ruky protáčím v kapse zapalovač.
Jen tak tady prostě jsem.
Odněkud ze tmy vyrazil vítr a provál mým tělem bez sebemenší známky toho, že by snad narazil na nějakou překážku. Měl vůni soli a na botu mi přilepil vlhký zbytek z cigaretové krabičky
s ještě čitelným nápisem lights.
Cítím bolest.
Na palci pravé ruky, která si před chvílí pohrávala v kapse se zapalovačem, se objevily čtyři krvavé skvrnky
dávající obraz malého čtverce.
Pozoruji, jak z téže kapsy vylézá malý drak s protáhlou úzkou hlavou, dlouhým krkem, ostnatým hřbetem protaženým do vlnícího se ocasu. Tělo má pokryto tvrdými lesklými šupinami zbarvenými do červena. Jeho ostré drápy, mají stejnou barvu jako tělo,
cítím přes látku kalhot na své noze,
když obratně leze hlavou dolů k zemi.
Jen co se dotkl dlaždic chodníku, zmizel ve tmě.
Snažím se očima proniknout tmou, jestli jej ještě nezahlédnu.
Asi zde nemám co dělat.
"Kdo může říct, že je zrovna na tom správném místě?"
Tvá slova do mne narazila tak prudce, že jsem před nimi ucouvla.
Hledím směrem, kde tak tuším, že asi jsi, ale nic nevidím.
"Už celou věčnost žvýkáš slova."
Snažím se přiblížit.
"Ale přemýšlím o nich."
"Nevyslovená tě nekontrolovatelně opouštějí
a svou podstatu mění ve svítící tlačítka výtahů.
Copak je sama nepoznáváš podle dotyků?"
Pohla jsi se.
Určitě si mě prohlížíš.
Dotýkáš se mé kůže na krku pod uchem.
"Prsty se nenaučily jim rozumět."
"Copak to nechápeš? Mluvím o očích!"
Z ranek na palci ukápla tmavá kapka krve a tvrdě narazila
do navlhlého torza cigaretové krabičky na mé botě
a vsáknutím vytvořila narůžovělou pavučinu
v porušené struktuře materiálu.
Sama jsi vyšla ze tmy.
"Co mi chceš říct?"
Vypadáš jako já.
Prší. Je mi zima.
Vytahuji svou krabičku cigaret. Zmizel zní nápis lights.
Chci si zapálit. Nemohu najít zapalovač.
Vracím cigaretu do krabičky, která už není lights.
Jsi hodně blízko. "Proč jsi tady?"
"Čekám."
"Cestuješ?"
Máš červené oči.
"Obrať význam svých slov proti sobě a otázky se změní v odpovědi
a odpovědi v slanou příchuť nočního větru."
Mokrá látka se mi lepí na chladem ztuhlé svaly.
"Nerozumím."
"Čekám na tvá slova!"
Tvá zvednutá ruka ukazuje k zatuchlé budce,
ze které se ve větru pohupuje zavěšený bílý nápis ČEKÁRNA.
Asi mám horečku.
Teď už se viditelně třesu a nedokáži tomu zabránit.
Promoklý papír na botě se prohnul a roztáhl blánovitá křídla
protkaná narůžovělou pavučinou tenkých žilek.
Vzlétl.
Když míjel mou hlavu,
zavadil drápkem křídla o kůži na mé tváři a roztrhl ji.
Zmizel.
Mám závrať. Je mi špatně.
Jsi tak blízko!
Bráním se tvému objetí. Ne, vlastně se nebráním.
Nedívám se ti do očí, abys mi neosahávala duši.
Poznala jsi.
"Ani to, že tě ukryji v rohu své skříně neznamená, že unikneš."
"Sama jsi říkala, že tvořím prázdné rámy."
"Copak ty nečekáš, když stiskneš kliku, že dveře povolí?"
"Chci taky zmizet ve tmě. Nechej mne jít."
Tvé rty pohladily poraněné místo na tváři.
"Víš jistě, že jsi tady? Víš vůbec kde jsi?"
Moc neposlouchám, hučí mi v uších.
Sleduji, jak se ti snaží malý červený drak vplížit pod bundu.
Dívám se na tebe, ale tváříš se jakoby se to nedělo.
Pátrám po příčině svého smutku, který ovládl mé myšlenky.
Nedaří se mi.
Usedám na okraj chodníku.
Jsem tak promoklá a unavená,
že je mi úplně jedno mokro a špína kolem.
Skláníš se ke mně.
Cítím jak voníš přílivem a tvůj dech se mi otírá o tváře.
"Smutek si neseš od chvíle, kdy jsi se rozhodla být svobodná."
Má pravá ruka je ve tvých vlahých dlaních.
Je mi s tebou dobře.
Usmíváš se. Víš to.
Když opouštíš mou ruku , něco studeného v ní zanecháváš.
"Je málo draků, hlavně těch červených."
Znova se zvedá vítr.
Otvírám svou dlaň, abych se podívala co v ní zůstalo.
Je to můj lesklý, kovový zapalovač.
Na hřbetě ruky mám několik
tvrdých lesklých šupin zbarvených do červena.
Jsi pryč. Zmizela jsi.
Svítá