Knihovna
Rozhovor II.
Nomzamo
Knihovna
Obsah
Rozhovor II.
Odjíždím večerním vydýchaným autobusem.
Kam?
Zřejmě mám namířeno domů.
Bolí mne pravá ruka.
Překvapeně si prohlížím dlouhé narudlé šrámy.
Vzpomínám.
Udělal mi je jeden divoký odpadkový koš svými ostrými zoubky,
když jsem mu nabízela lákavé sousto v podobě plechovky od piva.
Bude to jedna z "těch" nocí?
Vystupuji.
Dusno nočního povětří si mne okamžitě objalo.
Ruka nabývá na objemu i na sytosti barvy.
Čekám, co bude dál?
Snad.
Schází mi jen pár metrů k realitě domovních dveří.
"O samotě nemůžeš přemýšlet jako o živé bytosti."
Veliký sršeň se vznáší ve vzduchu přede mnou
a máváním svých křídel zvedl kolem nás prachovou záclonu.
"Upal své tělo na pouliční lampě a nechej mne jít!"
"Žiji, tak jak mám, tedy není důvod, abych zemřel."
"Propusť mé myšlenky."
"Přece chápeš má slova."
"Ne, jen chci mít klid!"
Lehce usedl na chodník a složil křídla.
Prach se stále jemně vlní kolem nás.
Sleduji jak pomalu roste.
Jeho složité oči a zahnutá kusadla se rozpouštějí
a postupně odkapávají na chodník.
Mění se.
Přes všechny podoby mých blízkých.
"To není fér!"
"Jen pro to, že nevíš jak se bránit.
Zahoď myšlenku, že jsem jen pouhý výplod tvého zmateného mozku!
Vidíš mne a slyšíš mne!"
"Chci domů."
"Já jsem domů!"
"Lžeš!"
Nechci se prát.
"Jsi k smích!Mohu tě přece odvést kam si budeš přát.
Jsem brána a ty máš klíč."
Kůže na ruce bolestivě praskla
a z rány se začínají krouživě vytahovat našedlí tlustí červi.
"Nemůžeš mne osvobodit?"
"Nabízím ti místo, ne stav."
"Nemáme si co říct.Běž a najdi si někoho jiného."
"Nesmysl! Jsem součástí tebe a jsi můj cíl."
Chci klid!
Něco mě svědí nad patou pod levým lýtkem.
Chytám mezi prsty lesknoucí tělíčko škvora a táhnu.
Zlomená kusadla zůstala pod kůží.
Chci se vykoupat.
Chci jít spát.
"Sen je pro ty co neví."
Zhmotnila jsi stín co se mi lepí na tělo.
"Proč jsi nezasáhla dřív?"
"Nemohu dokud sama neuvěříš."
Cítím jak zbytky kusadel drhnou o kost kotníku
a nártem prostupují směrem k palci.
Cigarety a zapalovač jsou tam kde to znám.
Jsem jen pár kroků od bytu, kde žiji.
S přáním, aby mi poskytla úlevu si zapaluji cigaretu.
Hořící polena v ohništi.
Zápach uškvařené slídy.
Nedojdu.
Klesám.
Snažím se po kolenou přiblížit k domu.
Stojíš nade mnou a sleduješ mne.
Dlaně si rozdírám o drobounké střípky barevných sklíček na chodníku.
"Není to sen. Ty žádné sny mít nemůžeš."
"Přesto si sním."
"Nesníš, jen máš vzpomínky."
Chladná tráva zklidnila rozpálené dlaně.
Krčím se pod škumpou.
"Proč se tolik bráníš?"
Sladce mne lákáš.
Podléhám.
Škumpa se nahnula k mému odpočívajícímu tělu,
objala jej tak lehce voňavě a mile,
že jsem se vzdala svého cíle.