Kdo ví lépe než já,
že nechci jen vytvářet kulisy slov!
Nepojmenovaná
vykrádám semínka slunečnicím
pro vrabce na plotě.
A protože ruiny v mé duši
nenabízejí bezpečné přístřeší,
hledám si navečer
azyl ve stínu pod lavičkou.

Vtěsnaná do truhly z hrubých desek
mám dovoleno pozorovat dny
přes mizerné mezery.
Nevzdělaná, netuším,
zda-li divadlo, které sleduji,
nejsou jen obratně rozvěšené obrazy,
které mi pro větší trýzeň
                    z rozmaru
nabízí můj mozek.

S každým pokusem o nový pohyb,
se mi zubaté třísky nově vpichují do těla
a zoufalá snaha
zbavit se neviditelných tyranů
jen zvyšuje jejich počet v rozpálené kůži.

Nejkrutější začínají kolovat v mých žilách,
které žiletkami výkřiků mučivě rozdírají.
Křečí ukřižovaná
se znova a znova
napichuji na čekající nenasytné hroty.

Pozvolna vykrvácím ke konci svých sdělení,
rozpadnu se, vyschnu
a jediná pozůstalost
                    i důkaz mého bytí
dřevěná truhla vysvěcená krvavým deštěm.