Knihovna
Ze starých vizitek
Nomzamo
Knihovna
Obsah
Jen posečkej až bouře
v mých žilách
si najde své břehy
a duše opraví
rozvrácené mosty
Měsíčním třpytem
jenž slabě prosvětluje obzor
v klidu jezerní hladiny,
je můj stesk
po tvé blízkosti.
Motám si klubka z ptačích trylků
a do skleniček chytám déšť
kolíčky noční oblohy
pak věším stíny po stromech
Na tvář si kreslím ornamenty
a do vlasů vtírám prach
a strach . . .
ten nosím po kapsách
Poslouchám lechtivé narážky inteligentních dívek.
Dívek mladých a odvážných.
Poslouchám dvojsmyslné odpovědi přerostlých kluků
co odvahu svou skrývají do kalhot
a na obranu mají smích.
Poslouchám ty slova
co zůstávají viset
v kouřem zhnětlém vzduchu.
Smích dívek.
Síla mužů.
. . . Tak sakra! A na co já se vzmůžu?
Slunce mi teplem rozpouští tělo
a ostrými dotyky propichuje kůži
a vítr
navoněný rozkvetlou magnólií
těmito otvůrky hvízdavě prolétá
Mám bolestivé pršení
Dnes mne nic nechrání
V zeleném parku s vůní kaštanů
se mi vítr zlomyslně podíval do očí
a slunci na okna
pověsil šedivý závěs.
S nadějí,
že odhrnou tíživou oponu
vypouštím dráčky z prchajících myšlenek
a zapomínám.
Zapomínám,
že neznámá na lavičce čeká,
až slunce vypije vláhu jejích řas.
Zapomínám
na hedvábná slova,
která by vysušila zasněnou tvář.
Zapomínám
na tělo zbavené myšlenek,
jež se přichytilo ve větvích šeříku.
Zapomínám,
že čekám.
Přes studené okno lokálky
zvrásněné tenkými potůčky
bývalých dešťových kapek
si prohlížím špinavou oblohu
jejíž světelnost unavuje oči.
Raději se neslyšně vtáhnu do ulity mlčení
a za své dojetí
obviním vzpomínku na tebe.
Zvonečkem z drátků
jsem odpletla
mlčící večer
a Manetem zabila
noční můru.
Myšlenky osamění
zaháním potulkou
v plačícím větru
a návštěvou
blekotající útulny
kde mne snad
za poslední
netrpělivé drobné
nechají posedět
než nastáše ponikva.*
* konec světa nebo také zavírací hodina v místní hospodě