Pomalu promokám v ospalé temnotě.
Prokřehlé kapky už spojily mé vlasy do pramenů.
Lehounce sjíždějí po tváři,
tak jako pěna po sklenici.
Z louže v mé kapse se přes sebe plazí dva černí pulci
s výhružně klikatou červenou čárou na hřbetě.
Beru je do dlaně.
Její teplo je rozpouští jako černé kostky ledu.
Kůže je žíznivě vsákla.
"Za co teď dostanu nevyhnutelné?"
Dlaň celá zčernala.
A jen na dvou místech ji zdobí lesklé šupiny zbarvené do červena.
Prsty popraskaly.
Vidím červenou jejich vnitřků.
"To proto, že když kráčíte přes mosty, tak sledujete cestu vod."
Dívám se na dva scvrklé, našedlé, vousaté staříky,
kteří se několik kroků ode mne
ráchají ve staré kovové vaně na lvích nožičkách.
"Za jedinou cigaretu vám povím víc."
Krákoravě zaloudil ten o malinko více reálný.
"Nehodlám poslouchat slovní pšoukání promodralého starce!"
Přesto z kapsy u kalhot vytahuji krabičku LM super lights
a roztrhanými prsty se nemotorně snažím jednu z nich vytáhnout.
Je chladná a slizká.
Svijí se jako posolený slimák.
Kostnatou ručičkou si ji stařec hbitě nacpal do prázdných úst.
Kousek z ní mu ulpěl na vousech.
Žvýká.
Mlaská jako by to byl gumový medvídek.
"Jste slepý invalida v labyrintu vlastních neuronových sítí."
Prská si do vany.
"Ne! Jen nehodlám každou noc nakukovat pod postel!"
Na hřbetu ruky mi mezi klouby prstů něco vyrůstá tak,
že napíná mokrou kůži jako cirkusový stan.
"To bych netvrdil o někom,
kdo píská na svůj stín s nadějí,
že jej ochrání před tíživou temnotou."
Pokožka tichým rupnutím praskla.
Obnažila dva zahnuté lesklé černé drápy
s rudou klikatou linkou na jejich vnější straně.
Celým mým tělem otřásá podivně pichlavé chvění.
Snažím se ubránit pocitu, že ztrácím hmotnost.
Snažím se ubránit pocitu, že nejsem reálná.
Snažím se ubránit pocitu, že nejsem.
Nešťastně dlouho trvá
než se mi podaří umístit svíjející cigaretu na ret
a podpálit ji.
Tiše pískla.
Déšť zesílil.
Rozbubnoval monotónní melodii o kovový bok vany.
Chladivé kapky klikatě sjíždějí po mých zádech
a přilepují triko na kůži.
Cítím sebe.
Ne, to si jen lžu.
Nastává bubeníkovo intenzivní sólo.
"Možná někdy, ale stíny už nelovím."
Dva černé opuchlé a prasklé prsty upadly do louže pode mnou
jako uschlé kukly z listu.
Pomaloučku se v ní rozpouštějí.
"Nachytala by jsi sama sebe.
Záhy se staneš stínem aniž si to uvědomuješ!
A tvé myšlenky,
vzorky špatně zapadající do sebe,
vytvářející nemile klikatý obraz,
zahynou v trávě vedle tvé hlavy."
Tenhle hlas co tak nečekaně narazil do mého těla poznávám,
ale slova vypustila skrčená ústa druhého starce.
Zbyteček cigarety se pustil mého rtu
a dopadl do louže,
kde místo mých prstů teď na hladině plují dvě černé skvrny.
Vzplály malými červenými plamínky.
Jejich zhoustlý dým se snaží schovat před smrtícím deštěm
pod břicho kovové vany.
Ty v těle starce
se malinko nakláníš přes okraj
a smutně dlouhým pohledem doprovázíš svou napřimující se ruku.
Máš na dlaní skleněnou kouli.
Takhle jsi cizí.
Něco se snaží uškrtit můj žaludek tak energicky,
že už si očima hledám místo kam se zhroutím.
"Už dávno netrpím žádnou čistotou.
Chci na začátek.
Chci se znova rozhodnout."
Tak dlouze se nic neděje.
Začínám chápat.
Začínám chápat, že už nejsi.
Je konec?
Zabíjím.
Z vany náhle vyrostl olivový keř.
"Je konec!
Jste ještě víc nic,
než dým z vašich prstů pod touto vanou!"
A stařec pohladil vanu po jejím boku.
A ona se poslušně zvedla
a vstoupila i se svým nákladem do kolejiště
tramvajové linky číslo čtyři.
Mizí za závěsem z deště a tmy.
Slyším vzdálené cvaknutí výhybky.
Ale to se mi už jen zdá.
Nechci nic vidět!
Nechci nic slyšet!
Nechci nic cítit.
Nevidím.
Neslyším.
Nevidí mne.
Neslyší mne.
V tomto neuchopitelnu mám jen bolesti.
Bolesti ze vzpomínek.
Do nosu se mi vtírá vůně žížal a mokré hlíny.
Do tváře se mi opírají stébla trávy.
Do dlaně s drápy přitéká odkudsi ze mne něco hustě horkého.
Necítím.
Nevrátím se.