Ondyno jsem si vykračovala kolem domu Dialektické s Kinetickou a na prstě jsem si pohupovala párečkem myší. Byly zavázané hezky za ocásky a Masožravka tleskala lístečky a přidupávala vzdušnými kořeny, div se z hlíny neutrhla.
"Eště", řekla a oblízla se, "nebo budu řvát".
Z oken duněly tóny Krúťňamňam od Eugena Sušenky, což signalizovalo, že filosofky jsou v dobrém rozmaru a pouštějí Masině oblíbenou operu.
"Eště bude příště," utřela jsem ji a prosmykla jsem se do zahrádky.

Cestou jsem si přihladila čupřinu, kdyby se ke dveřím přiobtěžovala sošná Jeble, ale otevřela mi Kinetická.
"Á ty jsi přišla za Masinou," utrousila.
"Nó..." usmála jsem se seč mi strach stačil.
"A tuhle jsem si dovolila přibalit pro vás soupravičku od Mosera," načechrala jsem hedvábný klůcek.
Když jsem vstoupila do pracovny, byl celý prostor pohroužen do toaletního papíru.
"Co děláte?," zeptala jsem se.
"Očišťujeme se," zívla Dialektická a napsala do dolního rohu stávajícího listu PARLAMENT, po té ruličku posunula, podala tužku Kinetické a ta napsala STAROSTA. Do dalšího krasopisně nakreslila MÍSTOSTAROSTA, pak Daňový úřad, Privatizace, Teplice a E 54 a tak pokračovaly až na poslední list, kam připadlo slovo SENÁT.
Pak papír pečlivě srolovaly a odešly na záchod. Tam Kinetická zmačkala list s nápisem SENÁT, hodila ho do mísy a obě zárověň zmáčkly splachovadlo.
"Papa", řekla Kinetická
"Šťastnou cestu," zamávala Dialektická.
"A co ty další?" zeptala jsem se.
"Příjdou na řadu jako obyčejně."

To odpoledne vymyslela Kinetická umělecký směr pro začátečníky zvaný DUDU a začala v něm tvořit. A zatímco honila štětec po nábytku, vytáhla Dialektická další roli toaletního papíru a nadepsala ho nápisem Sromán-román pro začínající a končící autory. Když ho dopsala, vzala si arch balícího papíru a pokračovala dlouhé hodiny, až jsem to nevydržela.
"To je přednáška na Transatlantický kongres na Havaji," utišila mou zvědavost.
"A kdy začíná," zajímala jsem se.
"Zítra."

Upalovala jsem domů, abych nablýskala vrtuli k trakářku a mohla časně zrána vyletět. Jenže samou nedočkavostí jsem ještě večer vyrazila ven. A dobře jsem udělala.

Najednou padla tma. Do tmy zářily bílé Masininy zuby a známým domečkem otřásal Mrouskáček od Petrklíče Švejkovského. Něco tu nesedělo.

Večer byl vlahý a příjemný, správně měla být na programu Žerdiho Šmajda, nebo Blinkavá Rusalka Uhnilá, ale Petrklíč,to znělo na pováženou.
Přibrzdila jsem trakař a najednou jsem uslyšela Kinetickou: "Už tři dny nejíš, zíráš do díry ve zdi a posloucháš Mrouskáčka. Není ti něco?"
"Mám chřipku," odsekla Dialektická.
"A jakpak se jmenuje?",zesládla Kinetická.
"Alenka Šanelová."
"Tak to si raději pusťme Knížete Magora."

Zatajil se mi dech a přiložila jsem stetoskop k puklině ve zdi. Nejprve jsem rozeznala praskot kůže, jak si Kinetická navlékala čůravice. Že by bitka, napadlo mě. Ale vzápětí zapraštěly jiskry, jak Kinetická Dialektickou pohladila něžně po vlasech.
"Přinesu ti dvě kila srandarinek," řekla konejšivě, "a vystavím ti tu soupravičku od Mosera, aby ses měla do čeho trefovat, ty moje Watrdlo."
"Kdybys mi raději sehnala deset deka Alenky," vzdychla Dialektická.
"Nakrájet nebo vcelku?"
"Vcelku," špitla, "vožužlám si ji sama."
Ráno jsem nahodila vrtuli a vyrazila jsem na Havaj.

Kongresový sál se rozkládal uprostřed kráteru sopky. Procházely se zde ženy všech barev a velikostí v kratičkých termo šatečkách, na lávě se opékalo termoražničí a v termoskách se podával termočaj s rumem.

S první přednáškou vystoupila Tasmánská čertice, doktorka Tenia Soleum a široce se rozhovořila na téma: Měření vaginálních teplot v černé a bílé komoře a jejich vliv na gravitaci v kosmu.

Poté se slova ujala CSCK Olga Chorchoj a rozebrala výsledky vědeckého výzkumu s názvem "Přesýpání pouště z Kyzylkum do Karakum jako persuflát psychického prožívání lesbické ženy".

Třetí a neméně poučnou přednáškou pokračovala plukovnice Pinpong Ukigoši, rozvedená Ogoši, o působení šikmých pohledů na stabilitu homosexuálního svazku.

Teprve pozdě v noci, na rampě umístěné nad bublajícím magmatem promluvila má favoritka Dialektická. Kinetická jí k této příležitosti upravila vlasy do slušivého plisé a po celou dobu jejího monologu jí ovívala termoslamákem.
"Vážené termopřítelkyně," usmála se Dialektická, až všechny ztichly a černoškám zrudlo bělmo.
"Ráda bych předestřela výsledky prospektivně-retrospektivního bádání na téma: Masochismus heterosexuálních žen z pohledu třetího milénia.

Masochismus jako takový je jeden z atributů ženského chování, který vymírá v třetím miléniu. Vrátíme li se však do dnešní doby, budeme překvapeny jeho širokým zastoupením ve vizích a představách dnešních žen. Rozbor vidin ostatně přednesla v březnu loňského roku profesorka Lydie Carefree, přezdívaná Šilhuette a zároveň vydedukovala, že bychom neměly heterosexuální většině upírat právo na jejich plnohodnotnou nechuť k homosexuální menšině, neboť je jejich nepostradatelným, ne li jediným stmelovacím principem.

Ve vývoji od homo sapiens k homo stupidus nelze pominout fakt užívání větve nejen ke klání, ale i k bití. Nechme se tedy poučit minulostí, tak jako jsme to činívaly vždycky a jako lidstvo budeme činit navěky, protože jen malý člověk by hleděl do budoucnosti velkýma očima,nezkalenýma vzpomínkou na své praprapraprapředky, prapraprapraprazadky a praprabití.

Jak už nás učí historie a již zmíněná profesorka Šilhuette, teprve ve feministce cítíme ženu celou, neujařmitelnou. Taková žena nepotřebuje býti znásilňována. Ale dnešní žena, vědoma si sama sebe i druhých, musí a potřebuje býti znásilňována. Ovšem termín znásilňování si nevykládejme doslovně, ale pouze jako historickou zkušenost býti při- připopřetvářena silným mužem k nějakému jakémukoliv zvolenému obrazu.

Toto připopřetváření pak připopřepokládá znásobené prožitky dnešní ženy a taková žena je pak v sobě natolik zastoupena, že se tam už nevejde a tím má nejlepší příležitost ze sebe vystoupit a kriticky pohlédnout na ženu nepřipopřetvořenou, neřkuli nepřipopřetvořitelnou. Jak jednoduché jak neomylné. Žena připopřetvořená náhle rozeznává u ženy nepřipopřetvořené či u nepřipopřetvořitelné bytost citově nezralou, nevyváženou, bez vnitřní harmonie a obecně přijímatelného obsahu, která se v posledním vývojovém stádiu stává burcující brzdou společenského vývoje.

Žena nepřipopřetvořená se z dnešního úhlu pohledu jeví, a přiznejme si že právem, jako blok komunikačních kanálů, neboť odmítá tvořit optimální milieu a nelze se s ní sjednotit v názorech na pečení bábovky a praní plen v bublinkové pračce.

Pod takovým vlivem pak žena připopřetvářená dokáže oscilovat mezi úžasným stereotypem a zvědavostí, což nakonec vede k nárůstu homosexuálních tendencí v určitých fázích ekliptiky.

Progrese je však nezadržitelná a na počátku třetího milénia se vedení ujímají muži, kteří inklinují k aktivnímu připopřetváření sebe sama a začínají ženy vytěsňovat z jejich masochistických pozic.

Vrcholu ovšem docilují teprve v roce 25OO, kdy se reprodukčního managementu definitivně ujímá Jacksonova lobby, aby čerpala z nevysychajících zásob tkáňových bank až do naprostého uklonování tohoto nedocenitelného genia.

V tu chvíli se strhl bouřlivý aplaus. Na parket vtančilo asi tisíc černoušků a černošek nerozeznatelných od M. Jacksona, bouchaly šampusy tak vytrvale až uhasla termoláva.

A těsně nad ránem oné hektické noci se se ještě stačil odhlasovat další termokongres na rok 2501 v Rumburku. Dialektická přislíbila účast ve slušivé mumiové kombinéze s referátem na téma: "Hledání mužů ve skalách pomocí pneumatické vrtačky."

Když jsem se vrátila domů, stmívalo se. Leč plná dojmů nemohla jsem své vzrušení utišit. A tak jsem se znovu vydala na průzkum svou oblíbenou ulicí.

Ze známého okna vytékalo teplé světlo, ze zdí se podbízivě linul Lazebník Baskervilský a já jsem neodolala. Vylezla jsem na větev u stodoly a nahlédla do kuchyně. Kolem stolu už seděly všechny tři.
Jak jsem ji mezi nimi uviděla, opadaly mi rázem všechny perleťové knoflíky z kabce.
Byla to Alenka z květinové svině.
Celá léta jsem u ní nakupovala trakářky květin a ona na mě ani nepohlédla. A zde, v záři petrolejky celá znachověla a co chvíli nořila studem hlavu pod vyšívaný ubrus.
A přesně v tom okamžiku, kdy se k ní obě naklonily, praskla pode mnou větev a já se zřítila do kompostu.
Když jsem se po čase probrala, zazářil nade mnou jasný měsíc. Ale ouha, nebyl to měsíc, byl to úsměv masožravé květiny. Měla toužebně přivřené oči a jako ze sna mumlala: "Halenka,halenka."
Nejdřív mě napadlo, že chce Alenku, a pak jsem zjistila, že jsem nahá.

A jak jsem se v paletku z kopřiv potácela domů, zahřměl z okna vítězně Žerdiho Trouba v dur a masožravka po mně láskyplně mlaskla.