Jednou procházela bohyně svými paláci a zahlédla ve svém vševědoucím zrcadle nezvyklý úkaz. Byla to dívka tak krásná, že se kolem ní shlukovaly davy, lidé se bezdeše klaněli a prokazovali jí nezměrnou úctu. Do té doby byla objektem jejich zbožňování jen ona sama a proto náhle pocítila prudkou a nesnesitelnou závist.
"Co je to za ženu?," zeptala se zrcadla.
"To je princezna Klívia K. První," odpovědělo zrcadlo a celé se zachvělo rozkoší.
"Dcera krále Klause ze země Houskových knedlíků."
"Budu jí říkat Knedla," pravila bohyně a zamyslela se nad tím, jak dlouho už nedostala oběť.

Nemilovala oběti, ovšem stádo lidí bylo třeba jistým způsobem umravňovat a strašit a proto si nechávala posílat nejkrásnější dívky a ponechávala lidstvo v domnění, že je pojídá.

Jenže ona je nebyla schopna ani zabít. Byla to v podstatě velmi laskavá bytost a protože trpěla těžkou nespavostí, hrávala s nimi do rána kuželky.

I nasugerovala všem věštcům té doby, že přišel čas obětin a nejvhodnější adeptkou pro tuto poctu se jeví Klívie K .První
A stalo se.

Věštci věštili, Knedlíková země plakala. Neúroda každým rokem stoupala a s tím se úměrně snižovala i váha obyvatelstva. Valem přibývalo nezaměstnaných a králi Klausovi nezbylo nic jiného, než přistoupit k oběti a nepřízeň bohů zvrátit.

Vzali tedy nebohou Klívii, kolem hlavy jí ovázali houskový věneček, přepásali jí páskem z houskových knedlíků a dovedli ji ke skále. Tam ji připoutali špagetovým řetězem a začali se veselit.

I zavolala bohyně svého nezbedného synátora. Chvíli ho nemohla najít, protože se jí batolil pod sukněmi, když se však podrobněji podívala do jejich nitra, našla ho zavěšeného na podvazku.
"Co tam děláš, ty lotříčku?"
"Chytám lelky," odpovědělo dítě.
"Mám jich už plnou baňku. Zapřáhnu si je do kočárku a budou mě vozit na talíři."
"Vždyť strašně skáčou, ještě si ublížíš," pravila starostlivě bohyně.
"Ovšem nyní je třeba všeho nechat, protože mám pro tebe práci."
"Bojím se, mami, že jsi zase přemýšlela."
"A co má podle tebe taková bohyně dělat?"
"Řekl bych, že bohyně se má bavit. Ty jsi krásná, procházíš se našimi zlatými paláci, ani se neusměješ. Stále vládneš a tvému majestátu do nesvědčí. Měla by sis najít něco na rozptýlení."

 
"Na takové úvahy máš synu ještě tak sto tisíc let času. Ale těší mě, že se maminkou zabýváš. Nyní budeš mít možnost jí také trochu pomoci."
"Zrcadlo kaž," zavelela.
Zrcadlo se vyčeřilo a chlapec zahlédl kouzelnou bytost zmítající se v poutech na Knedlíkové skále.
"Tvá oběť," ulekl se.
"To je Klausovic Knedla z Knedlíkového království a dál ji nemohu trpět, protože její krása zatemňuje lidem mysl."
"To je tak, hošíku," pronesla váhavě," tolik krásy si může dovolit akorát bohyně, protože krása bez moudrosti je trochu nebezpečná."
"Střel ji," pokynula mu.
"Přeji si, aby se zamilovala do té skály a strávila tam zbytek svého života jako poustevnice."
"A není to trochu škoda?," zeptalo se dítě.
"Nemohla bys s ní hrát aspoň kuželky?"
"Tak podívej, chlapče," zvážněla, "vždyť já s nimi hraju kuželky jen proto, aby si trochu užily pohybu. Kouli uzvednou akorát jednou a stejně se nikdy netrefí. O jeden hod méně či více, na tom nesejde."
A zatímco klučina neochotně natáhl ruku k toulci, matka dodala zamyšleně:
"Ona je skutečně nesnesitelně krásná a za chvíli bych tu měla tuze nepraktickou konkurenci."
"Jen střel a pamatuj si, že vladař musí pro vyšší blaho učinit někdy i velmi nepříjemná rozhodnutí."
"A nemohl bych si s ní alespoň hrát já?"
"Vždyť je ti teprve 2498 let a to je příliš málo, než aby ses zaobíral něčím jiným než božskými blechami, můj synu. Sestroj si spřežení a dej pokoj."

Hošík prudce vytáhl šíp, nevěda, že matka stojí za ním a škrtl o její kůži tak nepatrně, že si toho sama nevšimla. Napnul tětivu a zamířil. Když vystřelil, uslyšel ránu jako když spadne kamenolom.
Otočil se a matka žuchla do bazénku až vyšplouchla všechnu vodu.
"Co se ti stalo?," naklonil se k ní.
"Ta prázdnota," vzdychla.
"Udělalo se mi nějak slabo," vzpamatovávala se.
"Chce se mi smát a plakat dohromady."
"Je tu tak smutno, synu," zahleděla se skrz něj zamženým pohledem.
"Copak to necítíš?"

Chlapec se vrátil k zrcadlu a nevěřícně pozoroval svůj terč. Dívka se vytrhla ze špaget a se šípem mrňajícím se na prsou běžela serpentýnou dolů. Sotva doběhla k soše jeho matky, klesla bezhlesně k jejím nohám a začala je líbat.

A zatímco chlapec pozpátku couval do božských zahrad, došla matka ke stolu, usedla a ukazovákem na ubrus malátně napsala slovo KNEDLÍK.
Když ho po chvíli zavolala k sobě, přiběhl po čtyřech a byl ještě menší než předtím.
"Nebude bacání, nebude," zatvářil se provinile, skočil do květináče a vyšplhal po palmě.

Pohodlně se usadil na kokosový ořech a pohlédl bohyni na kotníky. Nemohlo mu ujít ani zajiskření v jejích očích, protože všude kolem lítaly blesky a přesto měl pocit, jakoby jí trošičku cukaly ústní koutky. Ovšem vzápětí stáhla obočí v jednu přísnou linku.
"Ty moje podšívečko, cos to mamince způsobil."
"A kdyby jen mamince," přejela si vševědoucí čelo, které se okamžitě znovu opotilo.

A když se chvíli dívali do zrcadla, které odráželo tesknící Klívii, líbající božskou nohu, jejíž palec začal pod jejími rty zvolna mizet, pronesla bohyně nevěřícně: "Podívej, jak se mi odroluje božství."
"Musíš ji sem dostat, synu."

Chlapec bleskurychle osedlal svou rychlou vránu, stíhačku Eriku, pádem střemhlav proplul mraky a ladně přistál soše na chocholi.

Klívie zvedla hlavu a i když ji v první chvíli napadlo, že má halucinace, nemohla se od toho okouzlujícího dítěte odtrhnout. Jakoby jí někoho připomínalo.
"Klívie, dcero Houskového krále, jsi ve velkém nebezpečí," řekl chlapec chvatně, uzřev, že se již dolíbala ke kotníku a soše se začaly obnažovat nártní kosti.
"Jsi nevyléčitelně nemocná a jen já tě mohu zachránit."
"Vsedni za mě na mou krákoru," poručil jí, "pevně se chyť a nikam se nedívej."

Posléze Klívie prolétla troposférou, stratosférou a ionosférou, začaly jí hořet vlasy, aby jí následně zmrzly a když už si myslela, že ocas neudrží a vlála za ním jako ojíněná stuha, najednou přistáli na zlaté pláži, před nimi stál palác, který se dotýkal hvězd a vysílal tolik světla, že ozářil přilehlou část vesmíru.
"Tvůj nový byt," utrousil chlapec.
"Tři plus jedna, ale stejně se v něm ztratíš. "
Tady máš mapičku, buzoličku a když zaťukáš buzoličkou o mapičku, budu tu cobydup."
"A co tu budu dělat?," vylekala se Klívie.
"Budeš leštit hvězdy, omývat měsíc a česat slunce."

Dívka se prošla palácem, ale dříve než prozkoumala přízemí, zemdlela a usnula u krbu na kožešině stříbrného medvěda. Najednou se jí zdálo, jakoby do místnosti vstoupily vzdušené kroky doprovázené vlahým větříkem.
"Spíš?," naklonil se k ní hluboký hlas.

A náhle ucítila, jak jí povolují špagetová ramínka a hrozinkové knoflíky a po té i kalhotky z taženého těsta. Pak se ocitla v něčí náruči, která jí přenesla do hebkých duchen a přes nahé tělo jí ovíjel vánek hebký jako dech.
Sotva se probudila, chtělo se okamžitě opět usnout a prožít onen sen znovu. Maně si přejela po hrudníku a s údivem zjistila, že má opadané všechny knoflíčky. Jen poslední dvě hrozinky držely pevně. Polekaně vstala a začala si je přilepovat cukrovou vodou zpět.
Ale na ten hlas nebyla schopna zapomenout. Vracel se zpátky jako ozvěna. Jako volání tajemných dálek, jimž žádná lidská bytost není sto odolat. A i když cídila zádíčka Betelgeuse, nezářivější hvězdy souhvězdí Orion a hvězdička se jí pod rukama vlnila slastí, mňoukala a chrochtala, myšlenky jí stále unikaly nazpátek.
A právě díky své nepozornosti zadrhla slunečními hráběmi na posledním tunovém prameni vlasů a zavrávorala. A jak se na něm prudce vyhoupla vzhůru, vypadla jí z těstové taštičky mapička, za ní buzolička a obě se zřítily dolů. A sotva si stačila pomyslet, že je ztracená, ozval se rachot a objevil se božský prcek na talíři.
"To to trvalo," utrousil.
"Tak podívej," řekl prcek, "já teď vypřáhnu lelky a zapřáhnu tebe. Snad to máma nepozná."
"Ona se na ty mý lelky stejně nikdy zblízka nepodívá," zasmál se, "oni se jí trochu hnusej."
"A jedem do lázní," výskl.
"Zaber, maličká!"

Klívie, vedená božskou intuicí, přeskočila Mléčnou dráhu tak prudce, že se mléko rozstříklo až do vlasů Bereniky. Na to se rozplácla na kvasaru.
"Tak se seber, drobku," pobídl jí malej.
"Za chvíli něco uvidíš."
A skutečně.

Nejprve kvasar uprostřed pukl, na to se z hloubi vnořilo obrovské vejce, které vzápětí popraskalo a z jeho nitra tryskaly gejzíry perlivé vody. Vznikalo jezero a jeho hladina stále stoupala, dokud z kvasaru nezůstal docela uzounký prstencový atol.

A zatímco Klívie sledovala třpytící se bublinky, které se narážejíce do sebe chichotaly a šťastně pomlaskávaly, snesl se z kosmu bělostný závoj a dopadl s burácením na kvasar. V tu chvíli se ozvalo hromobití a před ní se zastavil obrovitý palec zvící mrakodrapu.
"Ó ,má bohyně," vzlykla Klívie a chytila se za piškotové srdce.

Bublinky ožily, rozechvěly se nedočkavostí a začaly vyskakovat nad hladinu. Ještě mocněji se roztetelily, když božské nohy vstoupily do jejich náruče. Klívie uviděla ponejprv alabastrová lýtka, pak ještě alabastrovější pokračování a nakonec zlaté rouno nořící se do stříbřité koupele. A jakmile se bohyně sklonila k hladině, měchýřky nabývaly duhových barev a začaly kolem vibrovat.
A tu se před spřežením zjevilo průzračné medové oko a známý hluboký hlas pronesl: "Tvá matka tě vidí, synu."
Chlapec se přisál k talíři a špitl: "Sloužím lásce a ty víš, že nemohu jinak."
"Jsem ráda, že tak ctíš svou matku."
"Copak já," rozchechtal se, "ale podívej se na ni."
Klívie seděla žhnoucím tělem přitištěna ke kvasarovému bodláčí a rozpaky si cucala palec u nohy.
Náhle strnula, protože spatřila, jak bohyně ztepile kráčí po jejím bérci vzhůru. Zastavila se na koleni a majestátně se rozhlédla do dáli.
"Maděra," zasmála se, "já to vždycky spletu," a najednou byla tak akorát.
Rozevřela náruč, chytila Klívii kolem krku a vyjmula jí z úst udidlo.
Klívie ucítila hebkost její kůže a sesunula se jí k nohám.
"Ale má drahá," vzdychla bohyně a pozvedla ji k sobě, "tvé oko uzřelo, co mělo být smrtelníkovi utajeno a nezbývá než tě pobožštit."
"Budu tě vydávat z svou sestru z bratrovy strany."
Náhle se bublinky rozchechtaly, až jim začala praskat bříška a kvasar zahalila úchvatná konvalinková vůně.

 
Po letech.

 
Bohyně přišla z lovu, odstranila zábrany kolem lůžka, objala obrovský hebký balón a řekla do pupíku," Kasio, holčičko moje sladká, maminka ti přinesla dáreček."
"Čerstvou lávičku, ještě teplou," a položila jí jako čepeček na vrcholek.
"A nepapej ji rychle, nesmíš Knedlíčku zalehnout. Vidíš, jaké má s tebou starosti. Už je za těch dvě stě let celá otlačená."

Za chvíli přiběhl malej, pozvedl oči ke vzdouvající se vzducholodi, opřel se matce o kotník, polechtal jí na patě a řekl: "Na porodní cestu už mám zapřažený všechny lelky, můžeme to spustit."
I začala se připravovat hostina.

Stoly od vidím do nevidím, na nich Najády, Plejády a Hyády plné květin, mezi nimi ledové kostky světla se zataveným heliovým ohněm a uprostřed magnetické rožně pokryté slunečními řasami a hvězdnými jikrami.

Nejprve vstoupili hosté z Knedlíkového království, kteří své dojetí skrývali za brýlemi s citrónovou polevou. Dámy byly ozdobeny náušnicemi z kynutých knedlíků plněných meruňkami, pánové se pyšnili vánočkovými opasky a každé dítě mělo na hlavě fešácky posazený lívanec.
Pak se ozvalo zadunění bubnů a z mušlí u stropu se neslo temně "Bohové přicházejí."

Bohové usedali do oblasti nevidím, zatímco Klausovci bystře obsadili vyhrazenou část vidím. A všichni naráz pozvedli číše, když otec bohyně zaburácel: "Na krásu Kasiopey!"
V tom otec Klaus vykřikl, aby ho bylo slyšet až v neslyším: "Kde je má vnučka?
Chci ji vidět. Chci si ji pochovat!, "a bohové se jen shovívavě pousmáli.
"Tatíčku," špitla Knedlíčka s polobožským svitem v očích: "Už pase Pegasy. Co nevidět se přibatolí."
V ten okamžik potemnělo nebe, zachvěla se zem pod nohama a objevila se velká baculatá ruka.
"Dedecktu," zahřmělo a Kasiopea si posadila Klausíka na dlaničku.
"Dám ti putinku," zašišlala a dědečkovi spadly brejle do zadělávaných kalhot.
"Madela," ulevilo si miminko.
"Já to vždyčky špletu," zasmálo se děvčátko a zatímco se zmenšovalo, Klausovky udivěně potřásaly hlavou, až jim vylétávaly meruňky z knedlíků a lívance jeden po druhém mlaskaly o podlahu.
A když už byla Kasiopea tak akorát, bohové se blaženě rozšuškali: "Ó, chybovat je přece božské…."