Jsem lebzička.
Život lebzičky na maloměstě není snadný.
V blbnu jsem objevila svou celoživotní desorientaci a taky skutečnost, že lebzičky došly.
Kdysi jich tu prý bývaly mraky.
Protože si stýskám, navštívím občas květinovou svini, koupím nějakou blivoňku či fuchčii a jdu navštívit jedinou, která tu žije.
Je to žena sošná jako jeble.
Má malý domeček v záhonech hrůziček a amerikánů.
Bohužel má také předvídavou parketu a ta se mnou vždycky mrskne do kompotu.
Ondyno jsem za pletištěm poslouchala jejich rozhovor.
Jebe byl temný, padaly kaprcky a přikapávaly kaprcinky.
"Pojď domů, Dialektická," řekla parketa."Prčí."
"Nepůjdu, Kinetická. Podej mi tu meštycku s masosravou květinou.
"Nebuď mezek, Dialektická a nech ji trávit. Včera sežrala kočku."
"Když ji zasadíš dokompotu," pokračovala, "za chvíli sežere i nás."
"Neboj, Kinetická, zasadím ji blíže k vrátkům, má ráda návštěvy. V poslední době tu pořád postává nějakej babec a má na sobě kabec. Předevčírem z něj vytáhle hryzantému. Čouhá z ní chtíč."
Stáhla jsem se do sebe a přitáhla svou hyaslintu blíže k tělu.
"Podívej," řekla parketa, "není to dostatečně pestrá strava."
"Lebzičky jsou samá flachsa."
Když jsem se odpližovala, masosravá květina už po mně pleštila své lůno.