Já poutník, já smysly bez paměti, já trochu křivý nos a oči blízko sebe vystupuji za šera z jakéhosi auta. Auto odjíždí. Zapínám zip zelené parky až ke krku. Zapaluji si cigaretu metalízově duhovým zapalovačem. Za zády šelestí tmavý les pokrývající vrchol kopce. Silnice pokračuje po vrstevnici nahoru. Šlapu dolů stezkou mezi třešňovým sadem a rezavým plotem. Za ním mě provází huňatý černý vlčák. Neštěká. Vrtí ocasem.

Zahybám podél plotu na silnici. Míjím secesní činžák. Omítka opadává, místo oken černé díry. „Stáří", pomyslím si. Trefuji se vajglem mezi mříže kanálu. Za domem se zastavím. Nalevo samé duby. Napravo asi metrová zídka, za ní sráz a pod ním koleje.

Stojím v podchodu. Rozhlížím se. Zažloutlé kachlíčky. Rezavé fleky od zatékající vody. Všude špína. Šlapu po papírech. Kopu do prázdných plechovek a lahví. Dělá to rámus. Lidé se ani nepodívají. I oni rámusí a hlučí. Voní čerstvé dřevo zabedněných východů. Šedé trámy tu a tam podepírají strop. „Kam? Kam? Kam?". Vybíhám nahoru. Nevšímám si barevných otrhaných plakátů.

Široká kachlíčková chodba. Pod pohorami skřípe sklo vymlácených vitrín. V některých nejasné fotografie. Schody dolů. Další podchod. Podobá se prvnímu. Stejná zažloutlost. Stejná rezatost. Žádné lešení. Žádné bednění. Noční svinstvo čističi odklidili. Lesknou se skla výloh. Noviny, kravaty, magneťáky, kytky, voňavky… – na to kašlu.

Jeden krámek mě zajímá. Vybírám si vystřelovák s perleťově červenou rukojetí přesně do ruky. Na pult vedle kasy pokládám nějaké drobné. Mírně proplešatělý stařík s šedivým knírem a vytlučenýma předníma zubama se usmívá. Kývá hlavou. Nůž strkám do kapsy parky.

Vybíhám na nástupiště. Hluk, smrad. Proplétám se mezi lidmi. Přeskakuji malého huňáče. Funí na vodítku. Jeho panička v červeném klobouku se širokou krempou a širokou žlutou mašlí se za mnou otáčí. Něco křičí. „Tak ať". Stejně už vnímám jen otevřené dveře modrošedého naleštěného vagónu.

Projíždím červeným městským autobusem bílým sídlištěm. Stromy jsou čím dál menší. Paneláky jsou čím dál menší. Pak pláň a staveniště. Autobus zatáčí z hlavní. Vleče se šikmo nahoru k baroknímu kostelíku. Vystupuje se mnou několik hlučných turistů. Vcházejí do kostela.

Zapaluji si cigaretu. Zajímá mě jen cesta druhou stranou kopce, údolíčkem kolem starého lomu a za ním nahoru svahem pastviny k osamělému domku.

Pomalu stoupám. Kašlu. Rozepínám si bundu. Patrové stavení neurčité barvy se přibližuje. Otevírám branku v plaňkovém plotě. Slyším hluboký štěkot. Sadem přibíhá velký bílý chundelatý pes. Mrská ocasem, div si ho neurve. Kroutí přitom širokým zadkem tak, že běží klikatě.

Bleskem je u mně. Opírá se mi předníma packama o ramena. Na tváři cítím vlhký jazyk. „Bari, nech toho. Tak Bari, to stačí, už jsi mě dost přivítal". Držím. Líbí se mi ten projev přízně.

Za chvíli mám pocit, že už mě dostatečně umyl. „Dost!" Poslouchá. Zas je všema čtyřma na zemi. Odvádí si mě za dům.

Sedím na kameni. Trochu fouká. Má ošuntělá parka se nadouvá. Otevírám a zavírám vystřelovák. Dívám se na tři hnědáky. Pasou se poblíž stáda ovcí. Jsou silní, svalnatí, lesklí, vznešení, krásní. Nevšímají si Bariho. Běhá kolem ovcí.

Típám vajgla o kámen. Házím ho do díry pod ním. Zvedám se. Houknu na Bariho: „Hlídej!". Vím, že je to zbytečné. Stejně by hlídal. Je to něco jako pozdrav.

Jdu do zahrady. Utrhnu pár ředkviček a salát. Operu je v sudu u jabloně. Cestou zpět chroustám.

Bari je pryč. Sedím na kameni. Hraji si s nožem. Kouřím. Vyfukuji kouř co nejdál před sebe. Dívám se dolů na silnici. Dívám se do lomu. Z domu se ozývá řev dětí. Nesrozumitelná slova hádky. Kluk v ustřižených džínách a bílomodře pruhovaném tričku sedí v otřískané dodávce. Nepravidelně mačká klakson. Houkačka řve. On se směje. Ze stáje zaslechnu kopyta o dřevo.

Odhazuji hořící vajgl do zažloutlé trávy. Zašlapuji ho. Pomalu scházím do údolí. Zahybám k lomu. Křoupu hlouběji do písečného kaňonu. Zvedám hlavu. Nahoře, jako na břehu, smrkový les. Sápu se strání. Funím. Písek ujíždí.

Lehám si do vůně mechu, jehličí a smůly.

Lesní průsek vzhůru. „Co dělají houbičky?" Nořím se mezi stromy. Očima slídím v jehličí.

Opět cesta. Už nestoupá. Mezi smrky probleskuje něco světlého. Vpravo u cesty trčí trosky skokanského můstku. Zpórovatělý beton. Rez. Dupu schodištěm uvnitř věže. Velikými otvory proudí vůně lesa. Zatuchlost bunkru nepřebije. Kukaň na vrcholku. Fičí to tu. Dívám se na jazyk vypláznutý horám. Těsně za hranou vyčuhují špičky smrků ověšené šiškami.

Šustím červenohnědým listím. Červenohnědá všude kolem. Červenohnědé javory. Červenohnědá cihlová zeď. Je mi tak k ramenům. „Co je za ní?" Vylezu nahoru. Vidím dno vyzděného příkopu. Tahne se pod můstkem někam dál.

Ozve se šustění listí. Ze zdi pode mnou (později zjišťuji, že je to tunel) vystupuje postava. Tmavě hnědé vlasy skoro na ježka, zelené kalhoty, zelený rozepnutý vaťák, vysoké hnědé kanady. Ujde pár metrů. Nezpozoruje mě.

Seskakuji dolů. Je to tak dva a půl, tři metry. Náraz je menší než čekám. Žuchnutí a zašustění. Postava se prudce otáčí. Nahrbí se. V hnědých očích má překvapení. Červená, ostře vykreslená ústa jsou trochu pootevřená. Hned se ale usmějí. Bouchne mě do ramene.

„Snad ses nelekla?!", divím se.

„Ty se nelekneš, když těsně za tebou někdo skočí?"

„Jasně, že jo", směju se.

„Jsi blázen. Skákat z takový vejšky!"

„Proč? Umím skákat. Umím i jiný věci."

„Jo, lekat lidi", odsekne s úsměvem.

„Taky je slyšet. Nebo s nima kousek jít červenohnědým příkopem. Můžu?"

Dívá se na mně. Neříká nic. Stejně už spolu chvíli šustíme.

Začíná se ochlazovat. Slunce přidává okolí ještě víc červeně. Dopínám si límec až ke krku. Ona má kabát rozepnutý.

„Není ti zima?"

Hnědooký pohled. Pokrčení ramen. Chytám asi ve výši pasu obě klopy vaťáku. Přitahuji ji k sobě. Příjemná vůně ohně. Nebrání se. Ztuhle a tiše vzdoruje. Krotnu. Předstírám, že mým jediným úmyslem bylo zapnout jí kabát. Napětí zhaslo s jejím výdechem.

„Počkej...", sahá do nejvyboulenější kapsy. Vytahuje cosi v tuhém alobalu, „... nemáš hlad?"

Sedáme si do listí. Zády se opíráme o zeď. Otevírá balíček. Králičí zadek! Roztrhne ho za obě stehna. Jedno mi podává. Koušu. Tvrdé maso leze mezi zuby. Ona pomalu odděluje svaly. Nehtem palce z nich seškrabává tuk. Každým kousnutím se jí dělají velké svalové boule na čelistech.

Utře si ruce do kabátu. Zaloví v kapse kalhot. Vyndá… Vystřelovák s perleťově zelenou rukojetí. Odkrajuje zbytky masa z kostí. Sahám pro cigaretu. Zapaluji ji. Pravou rukou chráním plamen před větrem. Vytahuji svůj nůž. Kladu ho vedle jejího na alobal rozprostřený na zemi. Plácne mě hřbetem ruky do stehna.

Ukazuji ji hořící cigaretu. Pootevře rty. Přivře oči. Zatímco pomalu vtahuje kouř, dotýkám se lehce ukazovákem a prostředníkem mastných teplých rtů. V břiše se mi něco roztahuje.

Položí ruku na nůž s červenou rukojetí. Oči se jí promění v hnědé otazníčky. Chvíli dělám, že přemýšlím. Pak rychle sáhnu po jejím zeleném vystřelováku. Směje se. Chytne mě za loket. Přitulí se. Cítím teplo.

Je noc. Objímám její pohybující se ramena. Vnímám její ruku kolem svého pasu. Míjíme elektrické napodobeniny starých luceren. Míjíme nové fasády renesančních a barokních domů. Zahybáme vlevo do tmy úzké uličky. Kopeme do plechovek, kelímků, lahví, papírů…

„Zajdeme na návštěvu", říká a tahne mě do pootevřených vrat. Černý průjezd. Veliký dvůr. Bezesklá okna. Prach. Pavučiny. Na moment se zarazila. Vede mě rozvrzaným dřevěným schodištěm do čtvrtého patra. Zatuchlina.

V černé tmě ještě černější díry místo dveří. U jedné zastavujeme. „Tady bydlely…", hluboce a nahlas se nadechne a vydechne.

Tápu. Ona mě s jistotou vede druhým schodištěm dolů. Na tváři šimrá pavučina. Přejíždím si dlaní obličej. Ta mrcha je záludná. Pořád někde drží. Zakopnu o nějaké pytle. Ona drží pevně. V duchu nadávám: "Co tu dělám?! Proč lezu někam, kde to neznám?! A kde navíc nevidím!"

Zastavujeme se. Slyším, jak se opřela o něco kovového a dutého. Přitahuje si mě blíž. Cítím její teplý dech na uchu.

„Nevztekej se…"

„Já se nevztekám."

„A nevymejšlej si!", říká víc nahlas. Lehce se dotýká teplými, měkkými rty mé tváře. Stále větší horko. Bouře mezi břichem a žaludkem.

Rozepínám knoflíky jejího vaťáku. Rukama blíž k tělu. Rukama blíž k teplu.

Prašné nádvoří ve tvaru šestiúhelníku. Rozhlížím se po těch napůl zapomenutých barácích. Oslňuje mě podvečerní slunce. Nedokouřenou cigaretu hážu na zem. Zašlapávám ji. Probíhám mezi dvěma křídly. Utíkám dolů prašnou smradlavou ulicí. Zužuje se. Vpravo vysoká, okopaná, popsaná, šedá zeď. Vlevo rozpadající se dřevěné lešení.

„Kde sakra je?! Kam zmizela? Co se jí stalo?!"

Úzké a nízké vylomené dveře do plísní prosáklého činžáčku. Páchne močí k nesnesení. Do prvního patra beru schody po dvou. Prázdnou chodbou se rozléhá křupot omítky pod mýma botama. Rozrážím spojovací dveře do vedlejšího domu.

Ze schodů klopýtnu. Chytnu se zábradlí. Zůstane mi z něj kus v ruce. Než se rozplácnu v přízemí, udělám pár kotrmelců.

„Ženská jedna zatracená! Třeba na mně kašle a já tu jančím. Ještě se přerazím!"

Opatrně vstávám. Tělo funguje. Něco na mně smrdí. Patlá se mi to po pravé půlce. Snažím se tu eklhaft pečeť lidské existence setřít pytlem od mouru.

„Lepší zadek černej, než posranej."

Peláším dvorem do průjezdu. Jsem na hlavní. Tři proudy aut tam, tři zpátky. Ona je na druhé straně. Vím to. Výfuky mě dusí. Píchá v pravém boku. Nořím se do podchodu. Na druhé straně se už jen vleču. Držím si pravou stranu těsně pod žebry. Na chvíli se zastavuji. Zvedá se vítr.

„Kde ta ženská kruci je?" Vpravo neosvětlený rohový vchod do pasáže. „Tam!"

Mhouřím oči. Odraz slunce ve sklech výloh, v bílých fasádách malého náměstíčka. Příjemné příšeří vysokého podloubí. Za velikým oknem malé cukrárny na mně zuřivě gestikuluje ona ve vytahaném hnědém svetru. Uvnitř čeká vůně kávy a cukroví, a několik poletujících vos, a její úsměv křivého zubu.

"To je fajn, že jdeš kolem", říká jakoby mě hladila. "Budeš něco?". "Ani ne. Vlastně ........ kafe, ale až za chvilku. Hele ...".

Na náměstí se Dva Metry marně snaží nastartovat žlutého moskala. Uvnitř poskakuje malý hnědý ratlík a zjevně příšerně ječí.

"Mám ti pomoct?", zeptá se ona.

"Ne. To zvládnu lehce".

Dva Metry se vysoukají od volantu: "Tebe mi posílá samo nebe!!" Nechám ji starostlivě opatrovat vřískajícího čoklíka. Frajersky si sedám za volant. Otáčím klíčkem. Ticho. Znovu. Zas ticho. Startér se ani nehne. Ponořím se pod volant k pojistkám. Nemůžu je najít. "Pitomče. U motoru", říkám si a otevírám kapotu.

Pojistky jsou v pořádku. Kontroluji postupně kabely rozdělovače. Všechny drží. Bezradně tahám za různé drátky.

Začínám se vztekat. Ratlík mě silně znervózňuje. Posílám Dva Metry pryč. Odchází do cukrárny. Hrabu se v různých čudlících a strojcích. Usilovně přemýšlím, kde se stala chyba. Čas utíká a utíká.

Opět se pokouším nastartovat. Neúspěšně. Ani neťukne. Zato já praštím do páčky blinkrů a ..... nic. "Kruciš! Baterka!" Pádím k baterce. Jasně. Vypadlý mínuskabel. Za chvíli už vítězně startuji na první pokus. To přivolá nejdřív ratlíka a pak Dva Metry. Oslňující úsměv: „Tak dík a ozvi se někdy." Odjíždí.

Spěchám do cukrárny za ní. Ještě tam sedí. Před sebou má hrnek s kávou. Sedám si naproti. Beze slova, bez pohledu posune šálek přede mně. Pak se teprve podívá: „Už je studený."

Je to horší, než kdyby mi něco vyčítala.

Tlusté podrážky vysokých pohor dusají po noční dlažbě zatuchlého města. Utíkám. Mám strach. Zahybám doleva a zas doprava. Snažím se mást pronásledovatele v úzkých uličkách. Prokličkuji parkem. Po široké ulici teď v noci nic nejezdí. Na druhé straně nic nehrozí.

Vbíhám na silnici. Protější obrubník se zdá být stále dál. Zpomalím. Už nemůžu. Plíce mi snad vybuchnou. Obrubník se přiblížil. Jdu stále pomaleji. Protější chodník je blíž a blíž. Nohy jsou stále těžší. Vleču se po čtyřech. Doplazím se před vysoký obrubník.

V dálce se objevil kat. Má úzké oslňující oči, rychlost stodvacet. Jmenuje se Mazda. Musím se překulit na chodník. Nemám sílu. Nejde to.

Nemám strach. Je to úděs. Pokouším se ze všech sil křičet. Mlčím.

Oslnění. Řev motoru.

Teplé, sluncem prozářené poledne. Rukávy zelené parky mám vykasané až nad lokty. Kapsy naplněné nejcennějším majetkem - vystřelovák, otvírák na konzervy a lahve, zkrácená lžíce, kus drátu, zapalovač, dvě krabičky cigaret, zápisník v zelených koženkových deskách, černá propiska, dvě ohlodané tužky. Kapsy mě v pomalém rytmu chůze plácají do stehen.

Široká ulice se zhmotnila z filmu o New Yorku. Proudy lidí. Šumí. Hlučí. Pokřikují na sebe. Klapou podpatky. Loudají se. Spěchají. Pohybují se sem a zase tam. Tváří se nezúčastněně. Smějí se. Zakopnou a ;zrudnou. Utíkají. Líbají se. Volají: „Taxi!".

Barevné šály aut. Parkují u chodníků. Plazí se v několika pruzích na obě strany. Túrují motory. Nepravidelně houkají. Vypouštějí z výfuků téměř neviditelné smrady.

Samozřejmě skleněné věžáky. Různé výšky. Různé tvary. Různé barvy portálů. Různé vůně.

Někde uprostřed toho všeho se pohybuji já. V prstech levé ruky otáčím zapálenou cigaretou. Občas, s mírně zakloněnou hlavou, vdechnu kouř. Trochu ho přitom nechám pootevřenými ústy vyletět ven. Pak pomaličku vydechuji. Někdy vypustím šedohnědý dým i nosem.

Ještě dost dlouhý vajgl letí na chodník. Šlápnu na něj levou nohou a zároveň se otočím do prava. Dopadnu na pravou nohu. Po dvou krocích vcházím skleněnými dveřmi do veliké haly. Vůně kůže a člověčiny.

Vzadu u výtahu čekají dva lidé. Nižší, kulaťoučký, hladce vyholený padesátník s kapkami potu na čele a pod nosem. Drží dvě vycpané tmavěhnědé kožené kabely. Mohutná dáma zhruba stejného věku s plochým obličejem zarámovaným šedými pudlími kudrlinkami se významně dívá na hodiny nad výtahem. On se omluvně usmívá směrem k ní.

Nacpeme se do výtahu v pořadí: mamutí dáma a její křiklavě zelená kabelka, dvě obří tašky s pánem na krátkých kolébavých nohou, a já ještě smrdící cigaretou. Dáma mačká knoflík posledního patra. Pak rychle vyplní dlaní kabelku. Vyrve z ní maličký bílý kapesníček s růžovým okrajem. Nacpe si ho před nos a zvrátí oči k číslům, naskakujícím nade dveřmi. Já mačkám knoflík desátého patra. Kulatý pán si utírá velikým bílým zmačkaným kapesníkem zátylek a čelo.

Sotva ho zastrčí do kapsy, ozve se skřípavý zvuk. Rána. Kabina výtahu zůstala nad námi. Padáme. Stojíme na kovové podlaze.

Stále větší rychlost.

Stále větší tma.

Vytřeštěné oči dámy. Pánova spadlá čelist. Oba neartikulovaně ječí. Tisknou se k sobě. Posouvají se stále víc ke kraji desky.

„Stát!", zařvu. Bezmyšlenkovitě poslechnou.

Stojím teď uprostřed. Žaludek, původně nalepený až na mozku, si začíná zvykat.

Úplná tma.

Úplné ticho.

Prostor přestal existovat.

Čas přestal existovat.

Jako když se pomalu probouzím. Začínám si uvědomovat pohyb vzhůru. Světla je víc. Skřípavý zvuk. Tření kovu o kov. Nad našimi hlavami se zvolna zvětšuje oslňující pruh světla.

Pohyb se zastavil. Oči začínají rozeznávat tvary a barvy. Podvečerní ulice. Prázdná a tichá. Zpevňovací zeď náspu. Za zády zadní trakt šedých domů. Oranžově natřené požární schodiště.

Ozývá se štkaní dámy. Sesypala se na zem do náruče pána. On se tváří nechápavě a opatrně ji hladí po vlasech.

Opouštím plošinu výtahu. Roztřesenýma nohama udělám pár kroků na šedý asfalt. Vytahuji z kapsy cigaretu aniž vyndám krabičku. Oheň se klepe. Chvíli stojím. Kouřím.

Pak vykročím pod viadukt.

V noci a po dešti bývá vlhko a chladno. Zalézá mi do rukávů. Světlo lamp se odráží v loužích. Courám mezi starými zdmi. Tu a tam svítí okno. Kdesi daleko klapou podpatky. Vzduch je čistší a voňavější. Upravuji si ho nikotinem a dehtem.

Do světla lucerny skočí dívka s dlouhými vlasy. Velké oči za brýlemi v tenkých hnědých kovových obroučkách dobře znám. Směje se. Já se usmívám. Pocit domova.

Najednou udělá rychlý pohyb. Zaregistruji něco velkého, lesklého, černého v jejích rukou. Zaregistruji záblesky.

Ležím na zemi. V břiše mám na několika místech pocit tepla. Rozlévá se. Mění se v horko.

„Co to je???" Sahám si oběma rukama na ten žár. Cítím teplé vlhko. Podívám se na dlaň. Kape z ní něco červeného.

„Proč? Já přece nechci! Ani to nebolelo…"

Pak už jen černo a šumění a houpání.

Nohama cuchám trsy vysoké tenké trávy. Suchý šelest zaniká v jakémsi jednotvárném hučení. Táhlý hřeben vysokého valu. Dívám se s něj na modrošedou oblohu. Splývá se zelenomodrošedou zvlněnou plochou v ;pohybu. Pěna se vsakuje do žlutého písku. Za obloukem zátoky, za zeleným pruhem stromů, šedé krychle domů.

Sesouvám se pískem k vodě. Padám. Bundu i tričko mám někde u krku. Na zádech jemné lechtání. Dole není ani noha. Parku hážu na zem. Tričkem ze sebe ometám písek.

Sedám si blíž ke břehu. S každou vlnou dostávám studenou sprchu. Na obzoru objevím dva body. Za nimi se začíná rýsovat úzký proužek zářivé modře. Pomalu se rozpíná.

Civím jen tak před sebe. Body se mění do podoby lodí. Rozeznávám kulatá okna kajut. Zvětšují se. Pode mnou se občas zaleskne hladina.

Rozpažím. Let se zpomaluje. Nejistě se otáčím tváří k ;právě vycházejícímu slunci.

Válím se v pocitu volnosti.

Pruh trávy asi metr široký a tak deset dlouhý. Po obou stranách uzoučký proužek žlutavého jemného písku. Pak už jen mírné šplouchání líných vlnek.

Člověku se ani nechce podupat tu sytě zelenou hmotu. Už na ní stojím. Už po ní tiše kráčím.

Na konci výběžku, zády k moři, obludná dřevěná telefonní budka. Oranžový lak se olupuje v plátech.

Ve dveřích se zjevuje Sen. Oči – Slunce. Úsměv – Slunce. Vlasy – rozpuštěná hustá dlouhá sluneční vlna. Vyhybáme se bokem. Tvrdé bradavky špičatého poprsí se mi otřou o ruku. Zastavil se čas.

U boudy se otáčím. Chvíli pozoruji vzdalující se vlnění boků. Otevírám dveře: „Honem dovnitř nebo umrznu."

S radostí vypadávám ze zapoceného autobusu. Blížím se osluněnou kolonádou po cestičce vysypané hrubým žlutým pískem ke klasicistní budově zámku. Nespěchám. Je teplo a chci dokouřit své cigáro až k filtru.

Uvnitř si kupuji vstupenku. Spořádaně procházím místnostmi. Stylový nábytek. Stylové obrazy. Stylové tapety. Stylový prach. Stylový smrádek.

Otevírám nějaké dveře. Dlouhá úzká chodba. Další dveře. Mnoho světla a vlhké teplo. Jakési palmy a rostliny s velikými tmavě zelenými roztřepenými listy. Za zábradlím v mělké nádrži šplouchají lachtani. V dalších místnostech různě velká akvária s různě velikými barevnými rybami.

Pár metrů přede mnou se staví na zadní lední medvěd. Nohy se mi přisály k podlaze. V hlavě mi zuří jediné slovo: šok – šok – šok – šok… Pořád dokola: šok – šok – šok…

Najednou rty zakřičí: "Šok!".

Medvěd padá na všechny čtyři. Bez zájmu se otáčí.

Pro jistotu beru nohy na ramena. Kdo uteče ten vyhraje.

Probouzím se na červenokrémovém perském koberci. Kýchám. Sedám si. Veliká prázdná tmavá místnost. Zapaluji si. Vstávám. Vysoké dveře jsou zamčený. Přesouvám se k jedinému oknu. Otevírám ho. Slunečný den. V hloubce asi padesáti metrů velký úhledný park. Zvolna pokuřuji. Vychutnávám pohled na zvlněnou krajinu.

Sedám si na okno nohama ven. Pouštím vajgla dolů. Předkloním se. Něco mě bouchne do zad. Ozve se: „Stůj!". Podívám se nahoru. Ona ve vytahaném sepraném tričku slaňuje ke mně.

„Jak jsi mě tu našla?", ptám se, když už stojíme na koberci.

„Tak. Neptej se. Umíš slaňovat?"

„Ne", odpovím. Ona na mě ale už navléká sedák. Podle jejích pokynů se přivážu k lanu. Vlezu si zády do okna. Zapřu se nohama a kecnu si do sedáku. Pak jen popouštím lano a neobratně se odrážím nohama od kamenné zdi.

Lano končí na ochozu s cimbuřím. Dívám se jak slaňuje ona. V krku mám divný svíravý pocit. Skáče vedle mně. Tahá za lano. Cuká s ním a nic.

Vylezu na cimbuří. Roztáhnu ruce a skočím do předklonu. V pomalých kruzích stoupám ke střeše. Vyprošťuji lano. Klesám s ním na ochoz. Ona na mně mlčky zírá.

„Ta tvá houpačka byla docela zábavná, ale takhle je to pohodlnější", říkám a podávám jí lano. „Uklidíš si ho? Zbytek doletíme."

„Ale já to neumím", odpovídá tiše při smotávání lana.

„Každý to umí. Chce to jen chtít", směji se.

Stojíme na cimbuří. Držíme se za ruce. Skáčeme. Plachtíme dolů.

Podívám se na ni. V očích má zlato.

Je zima. Prší. Kloužu bahnem polní cesty. Z nedalekého lesíčku vypochodovalo několik zelených postav. Viděli mě! Padám tváří do louže. Zaslechnu svistot. Na záda mi dopadne několik kousků bahna z protější meze.

Opatrně zvedám hlavu. Nadechuji se. Bahno mi odkapává z tváří a nosu. Dlouho poslouchám. Je ticho. Zvedám se trochu víc. Opatrně se rozhlížím. Nikde nikdo. Rychle vstávám. Uháním do hustého smrkového lesa vepředu.

Objevím srub. Je tam zima, ale sucho. Lehám si do hromady mechu v rohu. V dálce sílící rachot. Řev. Klepu se. Všechny chlupy mi stojej v pozoru. Rukávem se snažím zlikvidovat bahno z obličeje. Zahrabávám se do mechu.

Probudí mě tiché šumění deště. Opouštím srub. Šeří se. Prosoukám se hustým křovím na okraji lesa. Rozpatlaná oranice je stále černější. Bahno se mi nabaluje na kanady. Zakopnu. Snažím se udržet balanc. Kloužu po zadku do nějaké díry. Rukou se dotknu čehosi teplého, chlupatého.

„Bari! Kamaráde!", vykřiknu. Nereaguje.

Déšť, co mi stéká z vlasů po tváři, má najednou slanou chuť. Mezi rty ostrost písku.

Někdo se dotýká mé ruky. Otáčím hlavu.

Její oči.

Svítivě bílá košile kontrastuje s krátce střiženými hnědými vlasy. Hnědé oči pod hustým tmavým obočím. Vyboulené kapsy rozepnuté džínové bundy. Přivírá oči. Tvář, jakoby propracovanou mikrotužkou, vystavuje větru. Vůně bahna a rybiny.

Drkotání tramvají v dálce. Dusot nohou na dlažbě gotického mostu. Sedíme obkročmo na chladných kamenech zábradlí. Ona má svou pravou nohu přehozenou přes stehno mé levé nohy. Ruce se slepily. Oči se slepily. Nehýbáme se. Dýcháme opatrně, bez hnutí.

Za chvíli mám v nohou mravence. Zavrtám se. Všechno je pryč. Seskakuji ze zídky. Ona také. Zapaluji dvě cigarety najednou. Jedna z nich patří do sytě červených úst.

Vlečeme se za skupinkou ševelících turistů. Na konci mostu vstupujeme do chladu a šera věže. Vpravo schody na ochoz. Vlevo dolů na terasu u vody. Tam nás láká vůně pečených ryb.

Uvelebíme se pod širokou římsu k bílému stolku. Výlisek z umělé hmoty. Kýve se, když se opřu lokty. Objednávám dvakrát lososa na roštu, šampaňské ze Sain Tropez a popelník. Vysoký vychrtlý číšník se zašklebí. Obratem přináší malý červený bakelitový popelníček s reklamou na Coca Colu a zahnědlými vnitřními okraji žlábků na odkládání cigarety.

Ještě se kření. Začíná mi být podezřelý. Odklepávám popel do popelníku. Vítr od řeky si s ním dělá co chce. A chce ho nutně dopravit do našich očí. Dál už klepeme bez rozpaků pod sebe.

Růžový losos má křupavou kůžičku a je skvělý. Šampus je růžový a bláznivý. I my za chvíli nabíráme růžovou barvu.

Popíjíme. Pozorujeme labutě, slídící pod terasou. Řehňáme se jim, když se perou o kousky rohlíku. Hází jim je stará dáma v šedém pleteném kostýmu. Tváří se, že zachraňuje celý vesmír nebo alespoň lidstvo.

Vychutnáváme růžové ze Sain Tropez, vůni pečených ryb, řeku, vítr, čas, sebe.

Náhlý dotyk rtů… Teplo jazyka… Chuť šampusu…

Vteřiny s přílivem v těle.

Sedím na kameni. Trochu fouká. Má ošuntělá parka se nadouvá. Kouřím. Otevírám a zavírám vystřelovák. Zahnědlými prsty opatrně přejíždím po perleťově zelené rukojeti. Dívám se na tři hnědáky. Pasou se poblíž stáda ovcí. Jsou silní, svalnatí, matní, vznešení, krásní.

Típám vajgla o kámen. Házím ho do díry pod ním. Zvedám se. Jdu do zahrady mlčícího domku. Utrhnu pár ředkviček a salát. Operu je v sudu u jabloně. Cestou zpět chroustám.

Bez varování se mi do zad opřou měkké packy. Ředkvičky se válí v trávě. Já se válím v trávě. Bari se válí v trávě.

„Kamaráde, neblbni."

Otáčím ho na záda. Hladím dlouhou jizvu na břiše. Hluboké hnědé oči sledují pohyby mé ruky.

„Máme se tu dobře, co, Bari…"