Jeden z nejhorších stavů je pocit bezmoci, bezmoci nad přihlížením totálnímu rozkladu někoho, koho máš moc rád... horší je už jenom válka, hromadný přírodní katastrofy a pak nejspíš vlastní nemoc, poněvadž potom se člověku úplně zatemní mozek a nemůže se zabývat zřejmě ničím jiným než svým neštěstím.
Dokonalá bezmoc nad tím, jak se tvůj milovanej člověk řítí do prdele, to je fakt výživná věc.

Když jsem dneska přišla, ležela na posteli a neozývala se na klepání: tvrdě spala, obličej zamazaný rtěnkou od ucha k uchu, hlavu spadenou pod polštářem. Asi byla úplně ožralá - anebo ne, já nevím.
"Co je nového?"
"Nic, co by bylo," zadrmolila jsem v rozpacích a přemýšlela o tom, jestli jí mám říct, aby si tu strašlivou klaunskou tvář utřela: místo toho jsem začla na stůl vyrovnávat květiny, tyčinky, sýr a paštiku, kterou jsem přinesla. "Kluci tě pozdravujou a máme jim zavolat."
Posadila se komíhavě na postel, svěsila nohy. "Na sobotu a neděli se nikam nejde," prohlásila rázně a měla přitom ty své divné, cizí oči a ironický výraz, "a teď okamžitě musím zazvonit na sestru, abychom to všechno vyrovnaly, protože já nesnáším, abych měla u někoho dluhy."
V krku se mi udělala malinká dírka - tak tohle znám, letělo mi hlavou. Začíná mne zas nenávidět, uvědomila jsem si, a pak taky, že pro ni vlastně nemůžu nic udělat, a potom ta lítost nad tím, jak jsem zajišťovala pečený kuře a lečo a motýlkový víno a čaj a videokazety s Chagallem a všechno, aby byla doma, kam jsme se domluvily, že ji vezmu na propustku, šťastná (aspoň trochu, těch pár dní, v mezích možností) a to, jak jsem jí chtěla promluvit do duše a získat ji pro myšlenku, že když už žije, aby ten život aspoň za něco stál, aby se upravovala a myslela a snažila se vzbudit a cvičit a žít, a že ji nikdy neopustím a můžem cestovat a poznávat a všechno bude dobrý, když budeme obě chtít a zažijeme ještě spoustu pěkných věcí a a a - a vůbec... a vůbec nic z toho se nepodaří, svitlo mi naráz, ona tu chce jen ležet s ulámanými nehty, za který zalízá špína se zbytky stolice a shánět se jenom po tom, kdo jí donese dost chlastu, aby mohla na všechno zapomenout. Kašlat na všechno, co je kolem, nechat ve stolku hnít pochcaný kalhotky a polívat knížky červeným vínem a drobit pod postel tyčinky a obracet oči nad tím, jak jsou ostatní nemožní.
"Vážně mi strašně dělá zle, že ti dlužím tu stovku, tohle já totiž n e s n á š í m !" zopakovala znovu s tím tvrdě cizím výrazem a mě se udělalo na blití z celé té odporné, zasrané, nanicovaté stokoruny, která pro ni znamená pupek světa, zatímco já teď vidím, že osud mé přítelkyně, mé největší lásky, mýho životního setkání je prostě v háji, navždycky a definitivně, a že pro to nemůžu udělat vůbec nic, i kdybych si vyrvala všecky chlupy z kůže a na hlavu se stavěla. Chce se mi strašlivě brečet, ale nesmím si to dovolit. Stokrát jsem za ní byla, stokrát jsem nevypadla z role: "Ty přinášíš světlo," říkala mi, a já jsem se třásla, aby nebouchlo, že se mi chce řvát a zkroutit se jak cigaretovej papír srolovanej v rohu místnosti, bečící bolestí: tvářila jsem se pokaždý děsně pohodově a vesele, protože jsem věděla, že situace to žádá. Jenže tentokrát to prostě nešlo. Role se mi vymkla, brečet, to ne, ale tvářila jsem se asi dost zoufale,nešlo to ovládnout.
"Porovnám tady ty kvítka," snažila jsem se rychle zaměstnat, ostatně ten stůl je vždycky plnej bordelu, takže se až divím, že to sestřičky vůbec snášejí, začla jsem ho teda uklízet a smetávat drobky z chleba a rohlíků a cigaretový špačky a sirky atakdál, "jo a ještě srovnám knížky". Francouzský novely devatenáctýho století, Louvre ode mě, jakejsi Chagall, Simmelovka a navrch Čechov, kterýho jsem dneska přinesla. V krku není místo ani na vzdechnutí, parno kolem, ticho až k podělání, a ona to taky cítí.
"Půjdem na cigaretu".
Souhlasím.
"Třeba mně pak něco dobrýho napadne", říká.
Jo, třeba. Zapaluju si a kašlu.
"Ty kašleš."
Jo, kývu. Vize před náma je pořád stejná: kupole hradu, osítěná jakýmsi lešením, Zahradnická ulice s hotelem, ze kterýho věčně vylízají jacísi divní mužští a pak řeka se psí promenádou. A my, kouřící u okýnka ve špitální chodbičce s napůl chcíplou amarylis, co odkvetla před měsícem. Kolečková židle mý přítelkyně. Já.
"Uvidíme, co bude."
Jo, uvidíme, kývu. Nic jinýho už asi dělat nemůžu, a to je strašný. S t r a š n ý. Přichází jakejsi chlápek o berlích, jestli prý se může přidat. Kýveme. Usedá a zapaluje si cigaretu. Řeka se blýská, plavou na ní kačenky. Je to daleko. Daleko. Pán se nemůže trefit do popelníku: přisunuju mu jej. Drží cigaretu a neodklepává popel, dlouho ji drží a mlčí, dívá se do jednoho bodu a pořád svírá tu cigaretu nad sklínkou od zavařovačky, která tu slouží na típání cigaret. Ta ruka je oteklá a nafialovělá, stejně jak jeho oči s napuchlými víčky: drží a mlčí. Je ticho.
"Můžu vám pomoct?" snažím se odklepnout popel z jeho Petry. Nedívá se na mne. Mlčí. Ten pohled upřený do místa kamsi za mne, za květináč s polouschlou kytkou, ten pohled je k neunesení. Přišoupává nohu k radiátoru: je děsivě oteklá.
"Á, můj brácha," chraptí odkudsi zezadu nějaká stará žena a vytahuje balíček cigaret. "A co vy, zas konečně na plícním?" obrací se na mou přítelkyni a potutelně se chechtá. Plicní, jak vyrozumím, je tenhle koutek s vajgly v zavařovačce na nefunkčním radiátoru, kam si všichni pacienti chodí na "páva". "Nenechte se rušit," ujišťuje nás ta stará dáma a hlučně si odkašle.
"Není od čeho", má přítelkyně kvapně zahasí cigaretu, celou rudou od její oblíbené rtěnky barvy krvavého masa a pak už se sbíráme, odbrzdit vozík, ententýky sem tam chodbou zpátky na pokoj. "Anebo žebychom šly do parku?"
Doleva, nebo doprava? Do parku anebo jenom k oknu na chodbičce s výhledem na Hrad? Nikdy neví, kam by vlastně chtěla, ten roztomilý rys její povahy jí zůstává i tady: když byla ještě zdravá a jezdívaly jsme na výlety, přemítala na každé křižovatce zrovna tak, jenže teď je to jiné - ať se vrtneš kam chceš, všude je... co vlastně? NIC...
Vybrala si nakonec parčík (tedy vlastně úzkostně střežený trs růží a trávníku na ploše, kde přistávají helikoptéry, co vozí beznadějně zraněné a roztříštěné bytosti), takový útržek zeleně s jedinou lavičkou a nápisem "přísný zákaz zdržování", kolem kterého vždycky soustředně krouží na své kolečkové židli jakýsi hubený opálený pán bez nohou a hrtanu, co má zelený brýle proti slunci, svalnatá předloktí a v puse cigaretu, ze který si dává jenom takovýho polovičního šluka a hned vypouští kouř z huby ven, protože má vlastně přerušenou tu trubku mezi pusou a plícema, které se říká průdušnice.
"Jsme tu taková podivná enkláva panoptikálních bytostí."
To řekla, zahasila cigaretu a odhodila ji do trávy: zrovna přicházel ředitel nemocnice, známý černopláštník, nepřítel alkoholu a cigaret. Hezky ho pozdravila, sklonila hlavu a zatvářila se, jako když si chce odplivnout. "Půjdeme nahoru, dělá mi zle, když vidím, jak jsi nervózní, ty špatný myšlenky se pak přenášejí i na mě," podotkla a odbrzdila vozík.
Vycouvala jsem tedy s pojízdným křeslem jak nejlíp to šlo (nejhorší je vždycky projet lítacíma dveřma, zvlášť když se ona vždycky snaží křehkou rukou s jemnými prsty zadržet tu těžkou veřej a já křičím "pusť se, prosímtě" a hrkám s vozíkem přes drátěné škrábadlo na boty a práh, aby ji dveře nepraštily, a ona vždycky bolestně vydechne, jak přelítneme přes ocelový výběžek "au.") Mohly bychom případně sedět ještě ve výklenku u řeky, tam se docela dobře kouří a taky se tam dá pít, není tam vidět z ředitelny. Jednou jsme si tam udělaly piknik, to když měla docela dobrou náladu a přinesla jsem francouzské víno: než by se nalívala těmi patoky, který jí nosí zdejší uklízečky odnaproti od zelináře, tak je určitě lepší, když si dá kapku Bordeaux, říkala jsem si, a tak jsme aspoň chvíli nerušeně seděly na lávce s poměrně hezkým výhledem a pily to dobrý víno, jenže pak si vzala do hlavy, že ty ženské, které tam také na vozících jezdívají (pojmenovala je docela výstižně Žába s Ještěrem, opravdu tak vypadají, musím uznat) ji strašně nenávidí a proto tam už nemůžeme zůstávat.
Takže zpět na pokoj: dusno, pach moči a stolice. Polootevřené okno. Chci je rozevřít: stará paní na vedlejší posteli se choulí a prosí "nenene, je taková zima!" Venku třicet stupňů, ale vzdávám to. Druhá stařena na cimřičce tiše poplakává, žeprý už chce umřít. Mé přítelkyni se chce na záchod. Zaparkovávám tedy pojízdné křeslo u "toaletní židle", což je takový křeslo, ze kterýho když se odklopí sedačka je kakáč, a decentně mizím v chodbě. "Zaklepu," hlásím, protože vím, že na tyhle věci člověk potřebuje mít svý soukromí. Bohužel do pokoje zrovna vchází doktorka, docela hezká blondýna středních let s komisním výrazem. "Ale já zrovna chci jít na mísu," slyším svou přítelkyni." "Mně to nevadí," odpovídá lékařka, a pak "ale mně jo!!!" vzpurný třesk opěradla židle a je mi všechno jasný, "tyhlety věci jsou tady vážně blbě vyřešený", uklidňuju ji, když se (po zaklepání) zase vracím zpět. Do pokoje čpícího výkaly, parnem letního odpoledne a pobryndaným vínem, stékajícím ze stolku na židli s hedvábnou halenkou, co jsem jí minulý týden koupila a která jí tolik sluší, ale kterou už asi nikdy nebude nosit, protože je jí prostě všechno jedno, jedno krom vína, které rozmarně teče přes rozpatlané tyčinky se solí a sezamovým semínkem, co má tak ráda. Na knížku od Wericha a pak dolů, to víno skapkává dolů a rozlívá se do rudé loužičky obemykající celou rozházenou postel, židli, kolečkové křeslo i sandále z indické kůže, které svírají její útlé kotníky, co už asi nikdy nebudou chodit.
"Co mám donést příště?" ptám se zoufale.
" Nevím... asi nic."
"Hm…nechceš něco vyprat?"
"Ne... nebo jo, asi tohle." Igelitová taška je plná čistých ponožek a podprsenek, jenže mezi tím se povalují pomočené kalhotky, takže celek nakonec odpudivě páchne. Budu to muset vyprat všechno znovu, nemůžeš prosímtě dávat ty špinavý věci zvlášť!, mám chuť na ni zakřičet, ale nakonec neříkám nic. Nemá to smysl a tak roluji kabelu beze slova do batohu.
"Dneska mi je nějak šoufl...", říká rezignovaně, "ale ty jsi taky nějaká divná. Tak si vem aspoň tyčinku a nalij si víno."
Nalívám si, ačkoliv na ně nemám vůbec chuť. Z otlučeného kafáče chutná ten červenej blivajs obzvlášť hnusně, speciálně když se zají přesoleným pečivem. Přemýšlím, kam hodím lečo a kuře na paprice, který jsem pro nás na víkend připravila: něco z toho možná sežere sousedův pes. Přemýšlím, že mě už asi nenávidí. Že už všechno vzdala. Že je konec. Konec s ní. Že bych sem asi neměla nějakou dobu chodit. Nebo vůbec ne?
"Vezmi si sýr," nutí mne.
Žmouláme sýr se zeleným pepřem: to ona jej objevila, kdysi před snad třemi roky, stal se naší oblíbenou pochoutkou, a teď jej obě trháme roztřesenými prsty z dokonale vakuovaného balení obchodního domu značky Mana, jednoho z těch supermarketů, který jsme vždycky z duše nenáviděly, jenže jinde se ten sýr tak užitečně naplátkovanej prostě teďka nesežene. Prrrc - prc! ozývá se z druhého konce nemocničního pokojíku: stařenka v rohu u okna zvoní na sestřičky. Má plnou mísu a je to pěkně cítit. Chce se mi zvracet, ale statečně polykám kousky sýra. Na chodbě za dveřma je slyšet náhlej ramrajs: šplouch, spláchnutí záchoda, šplouch znovu, pak křik "pomóc" a nakonec hlas bratra Františka, mladýho kluka v bílým mnišským hávu, kterej si tu odbývá službu a vždycky vypadá tak děsně mírně a chápavě. "Vy jste prase, vy čuňě, až přijde vaše dcera, ať si ty vložky z toho záchoda vytahá - copak to se dělá, házet vložky do mísy!!!"
Je mi jasný, že se teďka mírnej křehkej brácha Franta rejpe čistejma ručkama v odpadový míse a tahá z ní mezi lejnama vložky nasáklý močí a toaletní papír a kdovíco ještě, zatímco ta stará paní, která to všechno způsobila, vůbec neví, co se děje a směje se, jaká je to švanda. A my urypujeme z pepřovýho sýra a je nám k zblití.
"Tak já už teda půjdu."
"Jo... a díky za vše." (Nevyznívá to moc přesvědčivě).
"Tak já... přijdu zas zítra... a přinesu to motýlkový víno, co ti chutnalo - nachlazený."
"Jo."
"Tak ahoj - a s motýlkem!" snažím se o veselý tón.
Zavírám dveře a úzkostně sleduji její tvář: ona se ale dívá prázdným pohledem upřeně na stůl, na tu károvanou plochu s drobky tyčinek a stopami rozlitého červeného, kde zůstává jen halda knih asi jen zpolovičky prolistovaných, vespod nich pozdravy známých a nahoře útlý svazek ode mne: A. P. Čechov - O lásce.

Druhý den je stejný: rozmazaná rtěnka, tentokrát dokonce i noční košile typu "anděl". Nechce se už ani oblékat, a přitom má skříň nacpanou halenkami a kostýmy z mačkané indické bavlny, která je přece "tolik příjemná". Tak proč si ji ksakru neoblíkne?
"Ahoj".
"Ahoj - co je nového?"
Mám chuť křičet anebo někoho (ji?) praštit. Dnes a denně stejná otázka vyřčená s tupým výrazem, který ožije jen když lovím v tašce láhev. Co může být proboha novýho v našem životě? Vyskládávám teda džus, sýr, cigarety a víno na stolek, jako obvykle plnej nepořádku. A květiny, tentokrát nesu jen muškáty, co mi rostou na kuchyňským okně: pravděpodobně asi brzy chcípnou na nedostatek vláhy. Je to strašný a hloupý, ale sadila jsem je kvůli ní, aby je viděla, až se vrátí z nemocnice, a teď mi na nich přestalo záležet. S květinama se prý má povídat, říkala maminka, jo, jednu dobu jsem to dělala, ale teď, odpusť, mami…
"Uvidíme, jaký to všechno bude."
Hm, tak tohle je její univerzální věta. Co bude dál?
Agnes, černé vlasy, štíhlé tělo z mahagonové ocele samý sval, neklidný temný pohled: nespoutanost v očích, mysli, ve hřívě i v kopytech, tak jsem ji kdysi poznala, neposednou, vrtošivou, nádhernou. Divoký Mustang.
"Miluju tě." Tohle jsem jí řekla před lety, a ona nechtěla. Prý že je "jiné orientace", načež dodala pár nejapných urážek na adresu lesbiček. Byla z toho ale spíš vyplašená, což mě při jejím bohémském způsobu existence poněkud překvapovalo. Naznačila, že se mám raději vypařit z jejího života anebo být "rozumná." Stáhla jsem se: vyprávěly jsme si teda o knížkách, výstavách a tak. To nám vyhovovalo. A ještě večírky s přáteli, plné bláznivin. Sedávaly jsme u ní, u mne: popíjely rýnský ryzlink, naši oblíbenou značku, probíraly, co se děje ve městě. V nocích běhaly po mostech (jednou visela za ruce přes obrubeň nad jezem tak, že se málem zabila), koupaly se v řece, lítaly nahý kolem kašny. Mapovaly galerie. Divadelní premiéry, filmy, koncerty, nové recepty našich přátel, co se vrátili z dovolené: tam, kam dává česká kuchařka vodu, dávaly jsme víno a kam patří mlíko, přišel koňak (tak nám to poradil náš nejlepší kamarád.) Jezdily jsme na Dračí skálu a vyhřívaly se na placatých balvanech, četly si verše, nadávaly na blbou politiku anebo se smály všemu a všem. Tu a tam jsme zašly do nějakého podniku a daly si večeři, drink - to bylo dost často. Jednou jsme jeli celá parta z jakéhosi večírku: v taxíku se ke mně přitiskla a řekla: "Kdysi jsem byla na tebe hrubá... nezlobíš se na mě?"
"Ne... mám tě pořád stejně ráda."
Najednou jsem ji líbala na tvář, ústa a ruce, a ona mne líbala stejně náruživě, na levou tvář a pak pravou, na rty a vlasy. Taxík zastavil, nechtěla, aby ji šel někdo doprovodit, přesto se jeden z mladíků, co se s námi nějak přitrousili do auta, zvedl a nabídl jí galantně rámě (byla totiž dost opilá, vlastně už tehdy hodně pila, ale koneckonců my tenkrát taky, takže nám to ani nepřipadlo, a navíc vzhledem k tomu, že byla krásná a duchaplná, mohlo to ještě působit docela zajímavě. Tehdy.) Sledovala jsem její potácející se postavu až ke dveřím proskleného činžáku, kde se podle sdělení onoho hocha skácela na prvním schodu na zem, takže ji musel vynést až do třetího patra a tam ji, opilou a blábolící, s vypětím všech sil vstrčil do dvěří jejího bytu. Druhý den si nic nepamatovala (nebo se aspoň tak tvářila). Hodila jsem jí do schránky pozdrav s bledou loukou a kopretinama "a díky za včerejší den". Nevím, co si vlastně myslela: nikdy o tom večeru nemluvila, ale volala mi pak každý den. Denně jsme si telefonovaly nebo se vídaly, aspoň na pár chvil. Zastavovala jsem se u ní z práce, bylo to jen pár bloků, přes ulici. Když jsem psala jakýsi nesmyslný bláboly šéfovi a vařila kafe atakdál, vždycky jsem (v průhledu na dvorek, plněj marastu, rozbitejch záchodovejch mís, cihel a bůhvíjakýho hnusnýho haraburdí) čenichala Její byt, vůni, odražené světlo ze záclon a houf holubů, kteří se srocují na Jejím balkóně. Neměly jsme prachy, ona ani já, (jí se obzvlášť nedařilo, jako kunsthistorička neměla v tu dobu prostě žádnou šanci, zatímco já, která si se svým nedokončeným vzděláním nemůžu moc vybírat, brala jsem všecko, a tak jsem měla aspoň nějakou - i když blbě placenou a dost otravnou - práci.) Přesto jsme si skoro každý den kupovaly květiny, chodily do galerií, na nějaký levný oběd (na to jsme měly dokonalý seznam hospod, kde se co dává a za kolik) a taky na lístky do divadel zbylo, to vždycky. A na koncerty, samozřejmě.
Jednou jsme se vrátily obzvlášť pozdě: do jejího bytu, stíněného tím okorale naoranžovělým světlem ze závěsů, co svátečně oblíká obrazy na stěnách: modrá a bílá a šeď dočerna a akvamarín a jaspisová hněď - bylo v tom všechno, co bych asi nikdy nedokázala říct, jenom v těch obrazech to bylo, co měla rozvěšený po zdech, ona, která má obrazy po svým strýčkovi, co byl akademickej malíř, a taky od některých svých přátel z dob, kdy se jí dařilo dost dobře a zvali ji na večírky a vernisáže a ona psala kritiky a úvodníky do galerijních výstav a tak... Jenže všechno se změnilo: najednou přestala být zvaná. Přestala být "ta první". Neměla kšefty, známí se vypotáceli, jak už to chodí, kdovíkam. Zůstala sama, možná proto, že nechtěla spát s panem XY, anebo taky (dost možná, myslím si já) někomu řekla (ve svém oblíbeném alkoholickém rauši) jen nějakou peprnou poznámku na adresu jeho Díla, což se dotyčného Mistra asi muselo dost hluboce dotknout.
Seděly jsme tedy mezi obrazy, lahví polodopitého sektu a krabičkou cigaret v tom zlatohnědém přítmí. Nevěděla jsem jak jí to všechno říct, to všechno, co cítím,ten strach, co s ní bude a lásku k ní a vděk za to, že ji vůbec znám, a tak jsem jí začala líbat ruku: stáhla ji, překvapená a zastižená, chvíli mlčela a pak řekla:
"Ne, sem ne" (odstrčila hřbet dlaně) - "tady" a ukázala na své rty, nádherně krojené, šarlatové týmž odstínem jako lak na nehtech, ta strašlivě vyzývavá barva, nevím proč si zrovna tuhle vybrala, ale patří k ní...
Líbaly jsme se šíleně, jakoby už potom nic nemělo nikdy být, a milovaly se zrovnatak. Tu noc, tu jedinou noc - pak už nikdy. Sama k tomu nezavdala podnět a já jsem si netroufala. Tvářily jsme se obě, jakoby se nic nestalo, ale obě jsme věděly, že stalo. Od toho dne jsme se vídaly skoro pořád, Jana a Agnes, nerozlučná dvojice, tak nám všichni říkali a nikdo nevěděl, jak to mezi námi vlastně je, a popravdě řečeno nevěděly jsme to přesně ani my. Totiž ona. Mně bylo od té chvíle jasný, že ji miluju jako nikoho předtím, i když bych se bývala stokrát za to nakopala do zadku. Snášet její nálady, záchvaty vzteku, trudnomyslnosti a nenávisti vůči všemu a všem nebylo nijak jednoduchý, kolikrát jsem si říkala Jano, vykašli se na to, najdi si někoho, s kým se dá normálně žít... jenže to nešlo. Vždycky přišlo nějaké odpoledne, kdy jsme jen tak třeba klábosily, pouštěly si jazz a Janáčka a taky šansony Brela, prohlížely knihy a rozuměly si ve všem, absolutně ve všem. Procházky parky, výlety mou otlučenou škodovkou. Dny, týdny, měsíce. Rok. A další měsíce. Nemohly jsme bez sebe být.

A potom ten úraz: Jediný den. Jeden z mála dnů, kdy jsme nebyly spolu. Při návratu z jakési báječné veselice se parta jejích kumpánů rozhodla jet autem. Samozřejmě byli všichni řádně namol, včetně řidiče. Naprali to rovnou do příkopu, auto se obrátilo na střechu. Nikomu se kupodivu dohromady nic nestalo. Nikomu krom Agnes: transversální míšní léze. A to znamená ochrnutí od pasu dolů.
Kamarádi nějak zmizeli. Chodí za ní jen jeden bývalý kolega, přítelkyně z dětství (občas) a  já.

Dlouhá chodba, vozíky. Nic vpředu, nic vzadu, jen odporný pach moči, Bože, kudy tady pořád vzlíná, sestřičky se snaží dost pilně odnášet mísy a kyblíky s výměšky, ale asi to nestačí... "Ta paní vedle pořád čurá do postele", stěžuje si stará žena, která tu opatruje svou ochrnutou dceru. Vypadala vždycky tak klidně, ta stará paní, ale dnes ji vidím sedět na křesle u konce chodby a tiše plakat. Nikomu nic neříkám a ona taky ne. Sedí a mlčí. Já jedu znovu pro svou přítelkyni.

Kosatce do vázy, vyměnit vodu orchideji. Každý den je stejný, jen květiny se mění. A pak (trochu) její nálada: případně značka vína nebo cigaret. Leží znovu úplně stejně, odevzdaná všemu. Halenka rozepnutá do půl pasu, ušpiněné černé hedvábné kalhoty (dárek ode mne) stažené pod kyčle: pospává a je jí všechno jedno.
"Proč ses nepřevlíkla?", zeptala jsem se dost kurážně na to, jak bylo dosud (to znamená já mlčím, ona nadává, já chápavě kývu atp.) všechno zavedené. Samozřejmě se urazila: "jsem přece v nemocnici!" opáčila důrazně a rozdurděně si přetáhla deku přes ramena. "Nemůžeš čekat, že tu budu vystupovat jako hvězda. A komu se to nelíbí, ať sem nechodí."
Zmlkla jsem: začla jsem (po svém způsobu) rovnat tyčinky, papíry a víno na stole, plném obvyklého nepořádku. "Jak myslíš." Všechno se mi začalo v hlavě převracet, takhle už to kruci nejde, NEJDE ! "Jak chceš, jak myslíš," třískám vztekle pomeranči o stůl a když vyskládám všechny poživatiny a čerstvě vypraný prádlo na stolek, je ticho. Strašně dlouhý ticho.
"Máš pravdu," řekne bezbarvě a začne na sebe soukat červené sáčko. "Podej mě hřeben, prosímtě."

Další den už netrpělivě čeká, nalíčená a učesaná, halenku pečlivě zapnutou, rukama bubnuje do pelesti postele. "Půjdeme do parku?" Vypadá krásně, skoro jako dřív, křehká a démonicky vyzývavá se svými šarlatovými rty, tak nepatřičná v tomto nemocničním pokoji, zaplněném věčně spícími odfukujícími babičkami po mrtvicích a zlomeninách krčku.
Napadá mne, že můžeme jít ven, opravdu VEN, pryč odsud, DOOPRAVDY, a tak ji, smějící se a roztomile se bránící ("to je ale únos, kamarádko!") cpu do auta, pojízdné křeslo do kufru a tradá, sbohem, hrůzo, na cestu jazz (náš nejmilejší, stará dobrá Ella a Miles Davis a tak) a vyjíždíme zbrkle před brány špitálu.
Naštěstí na dálnici je dost pump a na nich takový ty bezbariérový záchody, bože, jak člověku nikdy nedošlo, jak je taková věc důležitá, teď bych nejradši řvala na lidi "proberte se, volové, a myslete taky na někoho jinýho než na sebe, když stavíte ty svý úžasný apartmány a hospody, před kterejma ti, kteří nemůžou pořádně chodit, jenom slintají!" Teda aspoň v záležitosti záchodků je to tu v pohodě, ale najít restauraci je kumšt. Nakonec máme štěstí: jakejsi novej manažerskej hotel na exitu 156 se vybavil i bezbariérovým přístupem, takže zasedáme majestátně za mahagonový stolečky (samozřejmě ji vezu na křesle, vrchní naštěstí ihned pochopí a zdvořile nám přidržuje dveře) a necháme si přinášet rozličné delikatesy jako šunka v křenu a podobně. Teď, opojená výletem, rozrušená a konečně po dlouhé době zase SVÁ, ani nepije: mluví, směje se, komentuje výtvarnou výzdobu na stěnách a baru, koketuje s číšníkem: objedná si akorát deci červeného a to usrkuje jen tak, aby se neřeklo. Najednou ale zbledne a na čele jí vyskočí krupičky potu: "Je mně špatně... potřebuju na toaletu."
Nekonečný minuty, desetiminuty, čtvrthodiny... nebo nevím. Ta doba, co stojím před záchodem s onou značkou panáčka na pojízdným křesle, je vymklá z kloubů času, venku začlo drobně mžít a jedle a smrky kolem hotelu se potáhly šedavou mázdrou, začíná už pomalu podzim a tady na Vysočině tím spíš... Stojím a přešlapuju nervózně sem a tam, restaurace je poloprázdná, jen jakási diskotéková hudba bouchá z boxů, venku už nezadržitelně prší a osiky se chvějí v zářijovém větru a já čekám, každou chvíli se ptám "chceš pomoct?" ,ale ona nechce, jen uvnitř té kobky odhodlaně šustí papírama a splachuje a točí vodu a tak dokola.
"Dobrý - zvládlas to?"
"Jo..." odtuší, "jakž takž." Nechtěně přehlídnu kobku záchoda: na zemi se válí kus stolice a papír, srulovaný bezmocně v rohu. Asi to nezvládla tak úplně a ví to, mlčí, sklápí bezmocně hlavu a vyšpuluje rozdurděně ústa. Nevšímám si toho a vezu vozík srdnatě vpřed, do lokálu. Koneckonců když se tu podnik honosí starostlivostí o vozíčkáře, ať si to uklidí. A vyžerou to za všechny, kteří na bezmocný kašlou. Tak.
"Jednoho velkýho ferneta," poroučí si okamžitě. Celá se třese a mizí kdesi v šedých chuchvalcích z pitomě zapálenýho Marlborka, co hoří jen jednou polovičkou. Napije se: mlčíme. Mlčíme ještě chvíli, ale pak začíná panák působit a tak se usměje a rysy, ztvrdlé strachem a asi taky ponížením se uvolní: "už je mi fajn." Se zadostitučiněním jí objednávám dalšího prcka: sama, ztuhlá bolestí a strachem o ni, se teprv teď trošku uvolňuju a ucucávám svou minerálku s citrónem, dívajíc se upřeně na Ni, mou největší lásku, a jsem šťastná aspoň tím blboučkým jednoduchým způsobem, totiž že na pár minut zavládl jakýsi relativní klid, klid, který si Ona užívá, i když jí ho bohužel nemůžu poskytnout já anebo kdokoliv jinej, nýbrž jenom hnusný "lepidlo na rakve" zvaný fernet.
"To bylo hrozný, jak jsem to na té toaletě nezvládla, že -? " zeptala se pak, už cestou autem zpět, ale měla docela dobrou náladu, nejspíš díky těm panákům, kterých si ještě několik poručila. "Tisket, a tasket..." pěla do toho Ella Fitzgerald.
"Ne, nebylo, a když budeš chtít, naučíš se to zvládat mnohem líp," řekla jsem, protože jsem si to opravdu myslela. "Když budeš chtít, můžem takhle jezdit každý den - jenom jestli opravdu chceš."
Chvilku mlčela. Zapálila si cigaretu: z magneťáku mňoukala Billie Holiday.
"Já chci," řekla.

Následovalo několik dalších výletů: unášela jsem ji, zpitá radostí pryč z toho blbince, a ona byla zdáse šťastná, aspoň tak, aby zase začla trochu rozvazovat jazyk, normálně mluvit, zajímat se o cosi. Vstát. Jo, dokonce se naučila přidržet kolečkové židle natolik, aby vydržela pár vteřin vzpřímená, což mi moc pomohlo, protože jsem ji nemusela cpát do auta jako balík, ale počkat, až se sama pomalu sveze do sedadla. Sice si po každém z těch utajených výletů, kdy jsme se vyploužily na kolečkové židli do parku a pak hurá do auta, žádala nakonec doušek fernetu anebo koňak, ale já jsem jí ho ochotně dopřávala, když jsem viděla, jak se ze všech sil snaží. O něco.
Koneckonců sestřičky taky nebyly proti, když si přihýbala z láhví. Nikoho moc neobtěžovala, nezvonila v jednom kuse, aby jí vynesli mísu, nežádala přídavky na večeři a ještě k tomu čas od času všem nabídla decánku. Byla celkem vzato oblíbená pacientka: jen si tak trochu chlastá a dá pokoj.

Dostala jsem dobrou práci: konečně, po dlouhé době. Nechtěla jsem Agnes říkat, že mi docházejí prachy, ale bylo to tak. Sehnat na benzín na naše společný výlety, na víno, jídlo, abych jí trochu přilepšila a taky na její oblečení (každou chvilku jsem musela vyhodit nějakou košili, propálenou od cigaret a politou ze všech stran bůhvíčím) byl čím dál větší problém, při mým malým platu účetní u napůl krachující firmy, a teď se konečně naskytlo něco lepšího u jedné realitní kanceláře. Akorát mě upozornili, že u toho budu muset hodně cestovat. Trošku jsem zaváhala, na okamžik (co bude s Ní?), ale nemohla jsem si moc vybírat. Měsíc zkušební lhůta, plat dvakrát takovej, auto k dispozici (to moje už dodělává, každou chvíli se třesu, že pukne elektrika, kolikrát mě odtahovali z frekventovanejch křižovatek - štěstí, že se mi to zatím nikdy nestalo s Ní, to nevím, co bysme si počaly, daleko od všeho, co je aspoň náznakem "bezbariérový" - takže, že mý auto už je na cestě do šrotu, je jasná věc.) Šla jsem teda na "přijímací pohovor", a poučená kamarádkama, že zásadně nemám říkat, co si doopravdy myslím, vyhrála jsem konkurz. Nebylo to až tak těžký,protože jedna z uchazeček neměla řidičák, dvě na mateřské dovolené neuměly nic napsat v nejnovějším textovém editoru na počítači a poslední (matka čtyř dětí) uvedla v dotazníku, který nabízel na otázku "co pro vás nejvíc nyní znamená odpovědi: za á láska, za bé vzdělání, za cé plat, za dé renomé firmy" áčko, čímž se oddělala. Jedinej chlap, co tam byl, přišel zfetovanej. Takže to bylo jasný.
Za poslední peníze jsem si koupila hezkej kostýnek s minisukní, brož s květinama, kterou jsem si sepla vlasy, natřepala veškerou svou výřečnost a takhle jsem se čtyři týdny usmívala na zákazníky s katalogem chat, baráků a bytů v ruce. Zabíralo to: sjednala jsem nejvíc kšeftů ze všech agentů. Ředitel se mnou sepsal definitivní pracovní smlouvu.
"No a teď vás vyšleme na cestu po regionech, slečno," usmál se profesionálně šéf oddělení, mladý cápek v bezvadně střiženým oblečku, kancelář dokonale sterilní, na stěnách plakáty ideálních představ bydlení a kolem toho "Frr... je nejlepší, vzlétněte s Frr..." (tak se totiž ten podnik jmenuje). Bezva, první pořádná výplata (koupila jsem Agnes malej magneťáček a nahrála z desek od kamarádů spoustu pásek pro Ni a sobě svetr a růženín a hromadu džusů a knížky a taky skvělou bundu z černýho semiše). Ale hlavně - HLAVNĚ - jestli to takle půjde dál, to znamená, když budu mít prachy, můžu jí nabídnout opravdovej domov, byt, kterej přebudujeme z mýho anebo z jejího, to je fuk, ale můžem tam nainstalovat zvedák do vany, aby se mohla pořádně umýt, elektrickej vozík pro ni a držadla v koupelně, aby se jich mohla přichytit, když jde na toaletu. Mám to všechno bezvadně namyšlený. Teď ale musím odjet: souhlasila, tvářila se, že je všechno fajn. Nějak to tu ty dva týdny vydrží a pak, až se vrátím, hned za ní přijedu.
Domluvily jsme se na přespříští sobotu, slunko hřálo a den byl broskvově sameťák, taková ta nádherná podzimní nálada, kdy ještě nepřijdou plískanice a přitom je už ve vzduchu cítit Cosi, zetlelá zlatavost v komnatách lesa a tak by se to dalo nazvat, být člověk básník. Jako každej den, kdy za Ní jdu (a teď stokrát víc, po čtrnáctidenní přetržce), svírá se mi zadek a kolem žaludku mám pocit zadušené ušmudlané pěny. Výtah, čtvrtý patro, smrad z erární kuchyně, plata v obrovských stříbrných krabicích už se vezou chodbama, dělají u toho příšernej rámus a připomínají chladící boxy na mrtvoly - a pak už vystoupit a jít předsíňkou, ve které (dneska zas!) naříká jakási stará žena, vyje jako pes, nevydá ze sebe ani slůvko, akorát, bezmocně opřená o zařízení, kterýmu se tady říká "chodítko", šoupe nohama mezi kolečky té konstrukce a její táhlé steny se nesou po cigaretovým dýmu, co vypouští jakejsi pán bez nohy na židli u okna, zvané "plicní" čili kuřárna. Tuhle chodbu Ona z duše nenávidí, a já se ani moc nedivím.
Mířím ke známému pokojíku, otvírám dveře - ale Ona tam NENÍ.
Přestěhovali ji na jiný, horší (ještě!) pokoj. Měla průšvih kvůli chlastu: ráno, když měla jet na rehabilitaci, byla prý (opakovaně) tak opilá, že nebyla schopná cvičit. "Tady už všechny metody léčby selhávají," řekla mi doktorka, za kterou jsem bez dechu hned běžela "byla bych ji dávno poslala do speciálního rehabilitačního ústavu, kde jsou dobré výsledky, jenže ona absolutně nespolupracuje... víte, snažila jsem se jí pomoct, tolerovala jsem jí i ty občasné skleničky, ale tohle už vážně nejde dál..."
Pochopila jsem: buď se to změní anebo - propuštění domů. Fajn. Tak teda půjde domů. Přemýšlím rychle: v mý garzonce to bude síla, ale musím to zvládnout. Myšlenky mi šrotují rychlostí televizních reklam: budu muset nechat práce, sehnat elektrickej vozík, třeba na splátky, do čerta, to je fuk, někde si půjčím, budu se o ni starat. Jasný. Jen jí to teď nějak říct.
Otvírám nové dveře: stejný pohled, stejná postel, výhled ven přes pár činžáků na tovární halu, vzadu kdesi pár kopců, připomínka existence stromů a cest. Daleko. Ženy na okolních postelích ještě víc nemohoucí než ty předtím, na předchozím pokoji. ("Beránku Boží, daruj nám Pokoj," napadá mne, a taky, jestli tohle má být ono, pak radši ať jde beránek do hajzlu.)
"Ahoj," vzmátoří se na posteli. Vypadá strhaně, povadle, chcíple, prostě strašně. Ruce se jí třesou, nedokáže si zapnout ani knoflíček na zápěstí. Dožaduje se rychle zrcátka, přetírá si ústa křížem nakráž svou šarlatovou rtěnkou, "jsem vůbec namalovaná?" ptá se, zatímco se rozmazané šmouhy rudosti přelívají přes její rty až kamsi k bradě. Je mi nanic. Chvíli mlčím, vyskládávám na stolek pamlsky, co jsem jí přivezla z Prahy, krabí salám a lososa a francouzský sýr. "Včera tu za mnou byl Jirka, a taky Hana a ostatní, to víš," zasměje se chraplavě, to je ta hra, kterou tak ráda inscenuje, jakože "sešli se bezva přátelé, tak jsme si dali do nosu". Přátelé - jo, je mi z toho špatně. Takoví ti přítelíčkové, kteří si čas od času na ni vzpomenou a dokážou jí nabídnout akorát pořádnej hlt z flašky, pak se vypaří a když je opravdu něco potřeba zařídit, nejsou k mání, to znám. Takže má za sebou zřejmě řádnej fet, včera. A bůhví kolik dní předtím.
"Agnes - poslouchej, situace je vážná, nemůžeš už tady bejt, musíme něco udělat, asi tě propustí domů, tak se poďme domluvit, jak to zařídíme... se vším ti pomůžu, jasný? Nějak to spolu zvládnem, už to mám promyšlený neboj, našetříme trochu prachů a budem si bydlet v klidu a pohodě..."
Neodpovídá, tváří se, jakoby nerozuměla.
"Nedáme si skleničku?" usmívá se podbízivě, "vždyť co jinýho se tady dá dělat..."
Mlčím. Ovčí sýr, nakrájený s kousky okurky a rajčat se pomalu roztéká na bílém plastikovém platíčku, které jsem přinesla: vyprané halenky a kalhotky civí z kouta postele, jak jsem je tam položila.
"Víš, hm - neměla bys asi vůbec pít, to ti dělá moc zle," zmohla jsem se konečně na nějakou řeč.
"No dovol!" opáčila hned naštvaně, "nikdy jsem nepila tak málo jako teď!" Rozčileně začala šátrat v kabelce, aby si opravila růž na rtech a pak vytáhla malou plácačku fernetu: pořádně si přihnula, líbezně se usmála a řekla:
"Já vím, ty celej život čekáš, abys mě viděla ležet na zemi, nemohoucí a bezvládnou... tak se ti to teď opravdu podařilo, jenomže JÁ, já na to kašlu, rozumíš - kašlu na tebe, na celej život s tebou, JÁ nikdy nikomu nebudu na obtíž, nesnesu pocit, že bych byla na někom závislá, nenávidím to, rozumíš - NENÁVIDÍM TĚ!"
Stála jsem chvíli mlčky, pak jsem sebrala ubrousky, vidličky na sýr a pár papírů na vyhození, všechno jsem pomalu naskládala do černé textilové tašky, kterou s sebou obvykle beru a otočila jsem se ke dveřím. Bílý dveře, černá klika. Sáhnout na ni. Dlouhý bílý ticho. Strašně. STRAŠNĚ. Vzala jsem za tu kliku.
"Počkej …" vykřikla. Otáčím se a nemůžu, nemůžu už dál, svezu se do gramofónové záchodové židle a svírám jí ruku, která mne roztřeseně hladí po tváři. "Prosímtě, prosím, snaž se," drmolím, zatímco mne ona divoce, zoufalecky tiskne k sobě, "ty víš, že nikoho nemám než tebe, odpusť mi, odpusť..." drmolí zbrkle. V tichu, kde by bylo slyšet slítnutí ubrousku se stolu (ostatní ženy na pokoji buď spí anebo zděšeně zírají na naši scénku) si ještě chvíli mačkáme zběsile ruce. Rychle mrkám víčky, aby nebylo vidět slzy, co se nezadržitelně chystají zpod nich vyhrnout. Podívám se na Agnes: už má má zase takové divné oči co koukají bůhvíkam, "všecko zvládnem, doma budeme mít pohodu, uvidíš," přesvědčuju ji, ale ona se dívá kamsi do nikam tak cize, strašně vzdáleně.
"Jo... bude to bezvadný." Ironicky se ušklíbne a pouští mou ruku. "A všichni budem děsně happy."
Balím svých pět švestek a odcházím. To, co jsem jí stokrát říkala, jakože i lidi, kteří nechodí, můžou žít dobrej život, je ku hovnu. Ku hovnu, protože ona tomu prostě vůbec nevěří. A já už teď pomalu taky ne.
Jdu domů, vyskládám špinavý kalhotky, přeperu je, umyju skleničky, vyhodím prázdný flašky. Pustím si televizi: pořád dokola. Ty hádanice nablblých kašparů, co si říkají politici, mě už ani nerozesmějou. Chodím po bytě: ticho (televize vypnutá). Ticho k zešílení, souká se jak malý kalhotky kolem pasu a zatahuje krk. Nemůžu se najednou nadechnout, zavírám oči, ze tmy na mě zírají čarošílený nakrabatělý obličeje. Jdu rychle z jednoho rohu do druhýho: zpátky. Nepomáhá to. Jdu k ledničce: na dně je dvoulitrovka bílýho vína, suďáku "pro ni".
Do rána jsem ji vypila.

Je mi strašně špatně, zvracím, i když není co, to je nejhorší. Nic nejím: jen bliju. Ironicky se chechtám, splnilo se mi teda, čeho jsem se tak usilovně dovolávala, (totiž "ze všecho se poblít") jenže ono to ani takhle materialisticky dovedený do konce vůbec nepomáhá. Je mi čím dál hůř. Ještě ke všemu musím vyslechnout poznámky kolegů, těch slípek a kohoutů v jednom ringu, jak je "to těhotenství někdy těžká věc". Ženský se uchichtávají, rozvíjí se debata, že prej nejkrásnější pocit v životě je porod. Významně mě ohodnocují: pokud by se prokázalo, že jsem úspěšně zabřezla, asi bych hodně stoupla v jejich očích, jak vidím. Chlapi se vrtí na židlích, malýmu Stanánkovi evidentně stojí péro. Jeho ruka se nenápadně sune po stehně vedle sedící sekretářky. Oba jsou oblečení v Benettonu, mají taky super voňavky a o víkendech určitě chodí do Olympie, to je takovej supermarket, kde si všichni můžou (perfektně ohození a namejkapovaní) hrát, jako že jsou v Americe, koupit si kilo popkornů a dva litry kokakoly a pak sedět a zírat na nablblý filmy v některým ze dvaceti kin. Případně děcka zavést do mekáče a nakoupit jim hromady hranolků s panenkama Bárbí a doufat, že je nepřesvědčí nějakej superfikanej drogovej dealer.
Vracím se sinalá ze záchoda a přihlouple se usmívám: nechci si to s nima rozházet. O tuhle práci prostě nemůžu přijít, nemůžu, musím tady vydržet. Kdo nejde s nima, jde proti nim a tak se směju a rozhazuju koketně rukama dopůl pasu. Kdosi cosi poznamenává o podnikatelských večírcích: teďka se prej nejvíc chodí do B., tam to "frčí", prej jestli tam taky chodívám. Kývu protřele že jo (vůbec nevím kde by to mělo být), a taky že mám děsně ráda "haus". Zvou mně na párty: řeč je o tom, která manekýna měla nejlepší účes, případně kolik stojí mejkap v nově otevřeným francouzským salónu. Tupě přikyvuju: co bych jim měla vykládat o hajzlech v nemocnici, o starejch ženskejch, který vložkama ucpávají záchody, o prázdnejch chodbách, o... o... Kopnu do sebe jedno kafe a odcházím s tím, že mám nutnej kšeft. Tohle chápou: kšeft je pámbů.

Stojím před vratama nemocnice a přemýšlím, jestli tam mám vůbec jít. V zadku se mi všecko svírá, kolem krku taky a chce se mi děsně zvracet (nevím ale proč, nic jsem od rána nejedla, jen to jedno kafe). Nakonec jdu, jdu těma chodbama, paní, co tam vždycky usilovně šoupala nožkama v tom "chodícím stroji" dneska chybí: ptám se sestřiček kde je, říkají, že se "trošku zhoršila a leží", což přeloženo čtu jako že je na tom asi hodně blbě. Chvilku zápasím s nutkáním otevřít dveře jejího pokoje a jenom tak, zničehonic, ji obejmout a pevně držet, jenže ona by se asi zděsila, to je jistý, a tak radši nedělám vůbec nic a klepu na starý známý futra.
"Dále."
Tváří se, jakoby se předevčírem nic nestalo. Je to po stopětašedesátkrát nebo víc (míň?? Nevím: pokaždý stejně. Leží a mlčí, hlavu na stranu, neučesaný vlasy, rudá rtěnka už zírá jenom z rohu stolečku. Všechno stejně - s jedním rozdílem. Na scéně se objevila nová osoba: paní Primářka. Nově zvolená, nově dosazená, "nový koště dobře mete."
"Paní primářka mě slíbila, že půjdu na lepší pokoj," sděluje mi vlažně, a pak (posadí se bojovně na podestýlce polštářů) "měla bych prý odstranit ze svýho života určitý patologický vztahy, který mi brání v rozvoji osobnosti."
"Co tím myslíš, teda co tím myslí ta kráva, to mi prosímtě řekni!!"
Zmlkne. "No nevím. Je fakt blbá. Promiň. "
"Aha."
Vyskládávám minerálku, šunku s křenem a vajíčka naměkko v alobalu (má je ráda s pažitkou, tu jsem sehnala nakonec jenom v supermárketu, je přece zima, jenom pár týdnů zbývá do vánoc). "proč se vo tebe naráz začla ta dáma tak zajímat?"
"Nevím," ušklíbá se ironicky, "má prostě o mě strach, jasný?"
Aha, kývu. Pak je všechno jako vždycky: cigareta v rohu koupelny, trošku vína, šunka srolovaná provizorně na ubrousku s kopretinama, vyměnit pomočený kalhotky za vypraný. "A co ti říkala ještě, ta paní primářka?" informuju se pro jistotu.
"No... že si mám dát pozor, který lidi se kolem mě motají... žeby asi mohla nastat skutečnost, že to dělají kvůli mýmu majetku... hm." Odkašle si a nenuceně pohodí vlasy: "Nalej mi víno."
V hlavně mi běží stopadesát šrotovaček, co tím k sakru mínila, panebože, snad si nemyslí, že bych já... Kruci! Ruce se mi rozklepou, jakobych vážně obíhala jak šakal kolem její vkladní knížky (na které mimochodem vůbec nevím jestli něco má nebo nemá.) Kruci. Kruci! Co dělat? Prvotní myšlenka zmizet s obrovským třísknutím dveřma bere za svý: tohle jí přeci nemůžu udělat. Krom toho - a to především - ji miluju, ať je to jak chce, na nikoho jsem nikdy nemyslela tolik jako na ni, když volala (telefony jinak bytostně nesnáším), seděla jsem u sluchátka jak poslušnej pes, a kdykoliv něco navrhla, přišla jsem i kdybych měla zrušit všecky schůzky na světě. A teď... teď se prostě nemůžu, nemůžu smířit s tím, jak to je... "Který lidi tím myslíš?" vysypu ze sebe konečně.
"No - můžou to být i takoví, kteří se tváří, jako že jsou mi nejblíž..." protáhne sladce a zamrká hustými řasami. Potím se: krapičky soli mi stíkají mezi lopatkama, prsty se mi třesou. "Míníš tím mě?"
Vteřinu zaváhá, svěsí hlavu a v okamžení se mi vrhá do náručí: "Proboha, jak by sis to mohla myslet... nezlob se na mě, nezlob, jsem tak nemožná, ale nemůžu už dál... nevím co mám dělat, vždycky jsem si vylívala zlost na svých nejbližších, nejvíc na matce, a to mě dneska, když už je mrtvá, tak strašně trápí... a teď na tobě... na tobě, které jediné na světě věřím..."
Mlčíme, obě se třeseme jako listy a já ji líbám na rty, nos i čelo, snad ani ne jako milenku, spíš jako dítě, neposedného zlobivého hádka.
Pro dnešek už dost. Chvilka tisknutí dlaní a odcházím, zklidněná, trochu, ale nic moc.
Je mi zle.

Večer se dívám na Vojnu a mír od Bondarčuka. Panebože, to byly filmy! Je mi krásně i smutno, "nejsilnější myšlenky bývají vždy velmi prosté... když se spojili zlí lidé, aby páchali zlo, musí se spojit ti dobří..." Fajn. Ale co mám teď dělat?
Otevřu si flašku.

Druhý den je mi samozřejmě zase špatně. Taktak vypiju ranní kafe, červený fleky na tvářích zaplácám broskvovým krémem a našminkuju si řasy. Teď už to jde. Můžu předstoupit na každodenní kolbiště, baráčky, bytečky, chatičky. Byznys je byznys. Zdá se mi, že šéf realitky je pěknej hajzl. Zaslechla jsem, jak se ve vedlejší místnosti snaží zlomit jakousi stařenku, aby mu prodala svůj barák "na splátky". Babka zmateně pípala, že potřebuje peníze hned, a cosi o inflaci, ale nakonec to vypadalo, že ji přesvědčil. Fuj! Zbytek pracovní doby využívám k tomu, abych nažhavila dráty a zjistila si od známých něco o paní Primářce. Bývalá kovaná komunistka, vyhozená od atestace. Dneska - po pádu režimu - se chodí každej den před vizitou okatě modlit do nemocniční kaple. Fuj! Dále pověstná tím, že se od různých osamělých osob snaží vyrazit co nejvíc "dárečků", než je pošle na onen svět. Což se jí ale nedá dokázat, jelikož zmíněné osoby, okouzlené její péčí jí dají všechno dobrovolně. Až prý na jakousi starou paní, která si svůj dar nakonec rozmyslela a slíbený barák dala ústavu slepců. Což paní prim. značně naštvalo, protože si tam chtěla otevřít soukromou nemocnici. Fff...!

Večer telefonát (sedím už trochu v rauši ze sedmičky bílýho, který jsem skoro celý zdolala, jako už víc večerů předtím. Je to sice blbý, ale momentálně mě nenapadá nic lepšího, abych vůbec usnula.)
"Tady Eva."
Eva, Agnesina kamarádka ze školy. Tu ženskou sice moc neznám, ale působí sympaticky. Potkávám ji občas, když jdu k Agnes, nosí jí jídlo, oblečení a tutam taky něco přepere, případně zalátá. Což je milý vzhledem k tomu, že má sama tři děti, práci a kopu jinejch starostí. Drobná jako Agnes, stejně tmavý vlasy i oči, vypadají skoro jako sestry, "sestru jsem nikdy neměla, ani Agnes, tak jsme si v první třídě řekly, že budem jako sourozenci," smála se jednou, a asi jim to zdá se vydrželo. Jo, Evu mám docela ráda. Vyměnily jsme si adresy a telefony, pro všechny případy, ale zatím nikdy nevolala.
"Víte, Agnes se mně vůbec nelíbí..."

"No to mně taky ne," vpadám do toho, a chrlím ze sebe najednou všechno, ta bolest musí ven, panebože, a skoro cizímu člověku - ale už to bylo venku, jak jí o nic nejde, necvičí, chlastá (hm, tak já jsem teďka ten pravej, kdo by to měl posuzovat, napadá mě ironicky), je protivná a všecko... navíc ta divná primářka, nevydržím to a vyklopím i to, co jsem se ráno dozvěděla.
"Tak k tomu vám můžu říct ještě to, že z Agnes vytáhla všecky rodinný šperky, prý má sestru, která je nechá ocenit, pro případ, že by je chtěla prodat..."
Hm, tak s tímhle se mi teda Agnes nepochlubila. No to je ohromný! Místo co by si za ty prachy koupila třeba elektrickej vozík nebo si vylepšila byt, dá je té potvoře - úžasný! Zvěsti o paní prim. asi nebudou tak daleko od pravdy. Ještě jí zbývají aspoň obrazy po strýčkovi, ty z ní snad hned tak nevytáhne. Co dělat? Domlouváme se, že Agnes zkusíme promluvit do duše, ale asi to nebude lehký. Zřejmě si vzala do hlavy, že paní primářka je jedinej tvor na světe, kterej to s ní myslí opravdu dobře.
"A ještě jedno bych vám chtěla říct - nepřehánějte to tak s tou péčí o Agnes. Víte, ona o vás nemluví moc hezky. Nemusíte se přece tak exponovat. Ona si pak namýšlí různé věci, proč to vlastně děláte. Čím víc se staráte, tím hůř, věřte mi."
"Hm - jo. Tak nashledanou."
Dopiju láhev a jdu spát: bolí mě hlava.

S Agnes jsme promluvily, jak jsme si slíbily: napřed opatrně já, pak Eva, nakonec obě dohromady. Výsledek byl ten, že slíbila, že se bude zase snažit cvičit, pití "trochu omezí", a "dá si pozor na určité lidi, kteří by z ní eventuelně chtěli vytahat peníze." Paní primářka tedy už nic dalšího nedostala: čekala ještě týden, dva, tři, ale když z Agnes (za mého a Evina vydatného přispění) nic nevypadlo, přišla jednoho dne s glejtem o přeložení do Ústavu. Což je takový domov důchodců pro invalidy, kteří už nejsou schopní se o sebe vůbec postarat. Agnes křičela, plakala, bušila do zdi, "já tam nechci, nechci, jenom přes mou mrtvolu", vřeštěla a vrhala na mne i na Evu nenávistný pohledy. "To vy mě tam chcete strčit, žejo, přiznejte se, to bylo celý to vaše kamarádství, akorát se mě zbavit, co? A shrábnout všecko co mám !"
Eva se bez rozmýšlení zvedla," tak tohle, milá Agnes, poslouchat nebudu," práskla vztekle dveřma a zmizela.
Do přeložení na Ústav zbývaly dva měsíce: celou tu dobu se Eva neobjevila (ani se jí nedivím), takže kalhotky, jídlo, víno atakdál zůstalo jenom na mně. Jiná návštěva tam už ani nepáchla. Na žádný výlet jsme už nikdy nevyjely, leda tak zakouřit si k okýnku do chodbičky a zpět na pokoj čím dál beznadějnější s tím svým osazenstvem. Ticho, zoufalý ticho k umoření, za oknem se snáší sněhový vločky, budou Vánoce. Nabízela jsem Jí, aby šla ke mně.
"Nenechám se přetahovat jako balík, mám přece svou svobodnou vůli!" odsekla. "Žádný milosrdenství nepotřebuju."
Mlčím, přehrabuju se v sušenkách, něco chroupu, ani nevím co. V krku se mi to strašně svírá, blbě se mi dýchá. "Tak já teda jdu... jestli tě štvu, tak radši už vůbec nepřijdu. Co říkáš, Agnes?"
Okamžitě mne chytá za ruku: "Ne, prosímtě, neurážej se, já jsem to tak nemyslela - to jenom že si strašně nerada připadám na obtíž, víš... přijď zítra, prosím" , vytahuje z kabelky užmoulanou stovku, "a kup šampus, dáme si..."
Zítra je Štědrý den.

Dárky si žádné nedáváme. Krájím lososa v plátcích, k tomu pár matjesů, zapálím svíčku ve tvaru vánoční hvězdy. Cink, sekt bublá v hořčičácích, jediných skleničkách, který se tu dají propašovat. "Neééésééém vvááám noooóvinýýý..." Agnes zděšeně zírá, zavírám pevně dveře, ale koledníkům, jakýmsi členům Charity, se nedá vymluvit, že si nechceme poslechnout jejich dojemnej program. Nezbývá než vydržet dvě tři čísla, křečovitej úsměv, babička bez nohy z vedlejší postele je celá naměkko, dostává papírovýho andělíčka stejně jako Agnes, obracející oči v sloup.
Večeře se bude odbývat ve společné jídelně: pacienti, kteří jsou schopní tam dojít nebo se jakkoliv dostrkat jsou všehovšudy tři: pán s amputovanýma nohama na vozíčku (syn věhlasnýho malíře, Agnes s ním ráda zapřádá hovor), kluk o berlích po těžké autohavárii a Agnes. Ostatní buď umřeli nebo leží a zbytek je na propustkách u rodin. Jídlo, na který se všichni tak těšili, nestojí za nic: vysušený plátky filé a nemastnej neslanej salát, kterej Agnes směňuje se starým pánem za bramborovou kaši. Naštěstí mne osvítil Duch svatej a tak vytahuju, co jsem přinesla. Dozlata osmaženej kapr dělá hotový zázraky. Rozžíháme umělej stromeček a ocucáváme kosti, všichni jsou nadšení. Teda asi tak pět minut. Pak se hovor zvrtává na to, jak to tady stojí za starou belu, od rehabilitace přes sestry, doktory až po jídlo atakdál. Jakože za všechno někdo může. Snažím se chabě namítnout, že sestřičky se snaží, mají tady čisto a tak, ale sklízím výsměch. Prej ničemu nerozumím. Vinšovat hezký svátky se mi zdá nepřípadný, a tak aspoň každýmu stisknu ruku a přeju mu všechno dobrý. To zabírá, aspoň na okamžik, a tak od mladíka s berlema vyfasovávám krabici cukroví, co mu napekla sestra. Podělím ji mezi všechny (to se mladíkovi moc nelíbí, dělá na mě oči, prý mám přijít za ním na pokoj) a mizím s bravurní kličkou Agnesiny židle zpět na pokojík. Stařena vedle už usnula, tak si můžem znovu zapálit svíčku a dopít ten sekt, ze kterýho se mi začíná pěkně točit hlava. Nejvyšší čas odejít.
Dnes večer budu sama. Půjdu asi brzy spát.

Na Boží hod i na Štěpána jsem připravila pár lahůdek, co má Agnes ráda: kousek pečené krůty (od maminky), uzený jazyk s křenem (z obchoďáku), pár oliv a francouzské sýry ve tvaru malých peciček, posypaných rozličným kořením. (Vždycky po takovým nákupu pár dní jím jenom suchý rohlíky, abych vyšla s prachama, to ale Agnes netuší. A ani nevím, jestli ji to až tak zajímá.) Venku sněží, dokonalá romantika. Vítr roznáší sněhové vločky ve vírech, připomínajících medůzí ocasy, brnká na okna a dobývá se dovnitř. Tovární komíny, haly obchoďáků i činžáky, pokryté přehozem ledabylých vloček dostávají nádech nadskutečného, snového města. Všechno je ostatně neskutečné: Agnesiny vlasy, když se mi schoulí do náruče, její dlaň, přitisknutá k mému rameni, znovu šarlatové rty. Hodně teď spolu pijeme, nedokážu jí to odepřít a koneckonců ani ne sobě, trochu se přiopít a zapomenout na všechno je tak sladké... stejně jako její úsměv, vytržený z času, skutečnosti a souvislostí snu.

Svátky jsou pryč, probrodily jsme se jima stranou od všeobecnýho vánočního třeštění, pěkně v zákrytu, Night and Day od Billie Holiday. Uklízím rychle flašky, vím, nebylo to moc rozumný podporovat Agnes v pití, ale jinak bysme ty vánoce asi vážně nepřežily. Na Novej rok odjíždím na hory, aspoň na tři dny, musím prostě vypadnout. Schvaluje mi to, kýve. Teprv od Evy se dozvídám, že se pořád ironicky ptala, s kýmpak to tam jsem, "ty její děvčátka, no jo." Že jsem tam byla s bratrem a jeho rodinou je asi zbytečný vysvětlovat. Během těch tří dnů jsem si ale udělala strategickej plán: Agnes se musí vzchopit! A teď jdu rovnou na věc. A nic mě nezastaví.
Je třetího ledna, zasněženej den. Nesu pišingry s čokoládou, pomerančovej džus a cigarety. Agnes je zase na jiným - tentokrát lepším - pokoji. "To paní primářka mi to zařídila," zvěstuje vítězoslavně. "Jen ta baba vedle -" ztiší hlas - "je fakt příšerná!" Podívám se na paní, ležící bezmocně na lůžku u okna. Neříká nic, odevzdaně poslouchá rádio a trpělivě hledí do rohu pokoje. Jen občas vzdychne, když se pokouší převalit z boku na bok, má proleženiny, asi ji to bolí. "Hysterka!" sykne Agnes a znechuceně se odvrátí. "Máš víno?"
"Nemám, Agnes... víš, zjistila jsem, že to není dobrý, pro mě a už vůbec ne pro tebe, a tak jsem se rozhodla, že nebudu pít. Zato tady mám džus a nějaký dobroty." (tahle řeč mě stála dost úsilí, takže se potím až ke kostrči.)
Mlčí, chvíli překvapeně zírá. "No to mám nejradši - ty farizeje, co nejdřív propijou šaty a pak si hrají na abstinenty!" A za chvíli: "To myslíš vážně?"
"Jo, Agnes - myslím. A taky to, že byses teďka měla rychle rozhodnout, co budeš dělat, abys nemusela do ústavu. Jasný?"
Zatváří se, jakoby ji kousl jednovatej pavouk, pak vyhrabe zpod stolku jakejsi děsnej červenej patok (nejspíš od zelináře, tipuju) a řádně si přihne. "Budeme vidět, co bude. Teď o tom nechci mluvit. Až zítra."

Zítra je ale stejně. Víno ve skříňce, který Agnes nepřetržitě ucucává. Maximálně ji tak zaujme jazyk ve křenu anebo katalog premiér (ten na chvilku), o ničem jiným nechce slyšet. Chce si zavolat, půjčuji jí mobilní telefon (tuhle blbost jsem si musela pořídit kvůli firmě). Vyťukává Ríšovo číslo (náš kamarád ze zlatejch časů, kdy jsme ještě vysedávaly do rána v klubech a vášnivě diskutovaly bůhvíočem). "Představ si, že Jana je abstinentka," hlásí mu s pořádnou dávkou ironie, "ale to nevydrží - viď? Kdo by to taky vydržel s ní!"
Naštvaně se otáčím a začínám balit tašku. Telefon letí do kouta, jak její ruka vystřelí, aby zachytila mou. "Copak nerozumíš žertu?" směje se křečovitě. "Dřív jsi přeci mívala smysl pro humor," kouše se nervózně do rtů a nejistě odvrací pohled, "nechoď ještě..."
"Dobrá, Agnes. Jestli teda chceš, abych zůstala, tak mi slib, že se oblíkneš a vyrazíme do tělocvičny a budeš trénovat. Teď hned."
"Nene, až zítra," rozhodně kroutí hlavou, "dnes je mi strašně slabo. Líp by mi myslím udělal krapet vína..." natahuje vyhublou ruku po láhvi. "Agnes, takhle se ale odsud nedostaneš... ty nesmíš vůbec pít. Chceš jít přeci domů, ne? Chceš se z toho dostat anebo už na všecko kašleš?"
"Chci, já strašně moc chci... já chci žít a být doma - jenomže chápej, sama tam být nemůžu..."
"Nemůžeš teď, ale když budeš cvičit, tak se naučíš všecko si dělat sama, uvidíš... zatím můžeš být u mě"- zkouším to nejistě, ale hned vidím, jak je jí to nemilé, tak přehazuju výhybku - "anebo třeba najdem nějakej penzión, kterej bude lepší než Ústav."
"Ale jo, coby ne... nějakej penzión, to by bylo fajn."
"Tak se teda oblíkni a jedem se na nějakej podívat."
"Kdepak, nepřipadá v úvahu. Nejdřív zítra."
"Zítra, zítra, to říkáš pořád! Ty myslíš, že tady spadne s nebe řešení jako nějakej Deus ex machina, zatímco budeš ležet v posteli? Oblíkej se a jedem."
"Já nechci."
"To chceš radši do Ústavu?"
"Ne, ne..."
"Tak CO teda chceš?" napůl křičím.
Mlčí, odvrací hlavu. "Nevím... kdybys věděla, jak mi je... ty nevíš vůbec nic o životě."
Aha, tak to je teda děsně prima, takže já nevím vlastně vůbec nic. "Ale já tě mám ráda, chápeš to - napadá tě třeba někdy, jak je například mně?"
Nechápavě hledí z okna, bolestnou vrásku mezi očima.
Mlčíme.

A tak to šlo skoro den co den. Leden, únor, březen. Až přišlo předvolání do Ústavu, teda přeloženo znamená to, že tam konečně někdo zas umřel a pro Agnes se uvolnilo místo... Takže ji tam začátkem dubna převezli. Do domu, kde docela opuštění nešťastníci trpělivě čekají, namačkaní do neskutečně prťatých pokojíčků, až je konečně z jejich zbytečné a bolestivé existence vysvobodí milosrdná Smrt.
Upravený parčík a vstupní hala plná umělých květin s fontánkou a křesílky nevypadají špatně, jenže zejí prázdnotou. Většina zdejších obyvatel je na tom totiž tak, že sotva můžou opustit pokoj. A že by je někdo z personálu iniciativně někam vyvážel, o tom nemůže být ani řeč. Agnes má aspoň to štěstí, že ji dali na dvoulůžkový pokojík a navíc s docela hodnou stařenkou, která může aspoň trochu chodit. Smůla je jenom že si plete dny, měsíce a taky občas to, kdo vlastně je, ale jinak je to vážně milá dáma. Polovinu šatů, co jsme krátce předtím s Agnes doma vybraly, jsem musela odvézt pryč: na pokoji se sotva dalo hnout mezi dvěma železnýma postelema, nezbytným "gramofónem" a prostým nočním stolkem. Nesměla si s sebou vzít ani vázičku, leda tak snad obraz ("ale pozor, tady se krade", ujistila nás hned při vstupu sestra), neřkuli nějakej kousek nábytku. Do objektu nesmí žádní psi a těch pár koček, co se tu čas od času usídlí, hned údržbáři otráví ("kvůli hygiéně").
Nejhlavnější dominantou jsou tady chodby: dlouhý tmavý chodby opatřený tyčema na stěnách, o které se opírají ti šťastlivci, kteří jsou schopní se doploužit aspoň na společnej záchod anebo k televizi. Někteří vypadají dost zoufale, plandající košile a pyžamový kabátky, zakopávající noha, pohled upřený daleko do NIKAM. Většina obyvatel ale tráví veškerý čas jen ležením v posteli a zíráním do stropu, tak jako Agnes.
Překulily se Velikonoce, přešel dusnej duben a po něm neúnosným vedrem rozžhavenej Máj. Ani nepočítám ty dny, hodiny, týdny co jsme spolu strávily povětšinou mlčením, proříznutým jen tu a tam krátkým zasmáním nad nějakou historkou, kterou jsem jí líčila. Protože Agnes už docela ztratila pojem o čase, světě, prostoru, budoucnosti. Všechno je jí čím dál tím víc jedno, všechno krom jedinýho: lahve vína a krabičky cigaret. Udělala jsem ještě poslední pokus jí v pití zabránit, dokonce jsem obešla všechny případné známé, kteří by jí eventuelně mohli nosit flašky, a prosila je, aby to nedělali. Jenže to nebylo k ničemu: po asi čtrnácti dnech, kdy opravdu nepila a taky se snažila poctivě rehabilitovat (což bylo čím dál těžší, protože jí z toho nicnedělání začaly už úplně mizet svaly nejen na nohou, ale i v pažích) jsem jednoho dne našla pod postelí dvolulitrovku od Coca-coly plnou červenýho vína.
"No co koukáš - to mi daly sestřičky," prohlásila vítězoslavně. "Prý tady pijí i ony, tak proč ne já."
Takže jsem to vzdala. Dalších čtrnáct dnů se neslo jedině ve znamení pití. Kdykoliv jsem přišla, byla tak opilá, že nemohla ani souvisle mluvit. Ve stolku se válely lahve od vodky, fernetu a vín všech barev. Když jsem se vracela domů, musela jsem si dát taky trošku vína, abych vůbec spala. Den po dni, hůř a hůř. Jen hodně nerada jsem odjela na pětidenní služební cestu. Ach jo.

Hned druhý den po návratu vstupuju s malinkou dušičkou do Ústavního pokojíku: je šíleně dusno, lístky bříz pod oknem se ani nepohnou v odpoledním žáru. Kouknu na postel a zhrozím se. Agnes chrčivě dýchá, otřásá se dunivým kašlem, promodralé rty má okoralé, oči zavřené, na čele bolestnou vrásku.
"Agnes - co ti je?"
Chvíli mlčí a pak namáhavě zasípe: "Je mi strašně zle... tak mi ještě nikdy nebylo... nemůžu dýchat, všecko mně strašně bolí." Sáhnu jí na na čelo a pak na ruku: je rozpálená jako kamínka, horoucně a hbitě mi ruku tiskne a drtí ve své tenké dlani, drtí a nepouští.
"Co mám pro tebe udělat?"
"Já nevím... asi nic..." mátožně se pohne a zanaříká.
Odbíhám na sesternu, prosím je, jestli by mi nepůjčili teploměr. "Horečku nemá, měřily jsme teďka všecky," drsně odsekne kyrysnice v bílým čepečku.
"No, já nevím... ona hrozně kašle a dusí se... mně se zdá dneska nějaká divná," nenechávám se odradit.
"Jo, to nám taky," uchechtne se kyrysarka, "dneska po mně hodila řízek, tak na ni zejtra voláme psychiatra. A ten kašel má beztak vod nervů."
Potácím se ze sesterny a mizím ve dveřích pokojíku. Ještě než zavřu, slyším jak komentují mou návštěvu. "Ať si zaleze do své kanceláře a zdravotní péči laskavě přenechá odborníkům, káča." Chachacha, smějí se vlezle ostatní. Chachacha. Já teda nevím, ale i jako naprostýmu laikovi je mně jasný, co dokáže udělat prášek na uklidnění s člověkem, kterej zjevně místo toho potřebuje něco na horečku a antibiotikum. Přivírám dveře a vymačkávám pomeranč. Agnes se ušklíbá, ale pije. Držím jí horkou hlavu, zatímco ona usrkuje, namáhavě polyká a levičkou mi zase pevně svírá dlaň. Pak, vysílená těmi pár doušky, padá zpět do polštářů. Podávám jí katalog z výstavy, na které jsem byla beztak kvůli ní: po dlouhé době. Od té doby, co se TO stalo, jsem nenavštívila ani jedinou galerii: nešlo to. Všude vidím Ji, jenom Ji - za vitráží skel, sochou, obrazem, klenutím stropu. Všechny ty výstavní síně, co jsme spolu probrouzdaly. Všechny parky, co jsme pak v nich sedávaly, všechny zahradní restaurace, cigarety vykouřené dohromady a vášnivé debaty o tom kterém obraze.
Bere si katalog, nasazuje brýle: " Medůza... katalýza života", slabikuje, zatímco obrací stránky Zavírají se jí oči, katalog padá z hubených rukou do peřin, jako když sletí pírko, zašustí a zaboří se do pěny kaštanových květů. "Vidíš dole to apokalyptické město?" zašeptá se zavřenými víčky. "Je to hrozné, hrozné."
Mlčím a koušu se do jazyka, abych nezačala řvát. Ta bolest, bolest, prostupuje mne celou a drtí jako kladivo nasměrovaný přesně na mozek, lis bezohledně s naprostou pravidelností srážející a stlačující všechny kosti, morek, orgány i dech. Kdybych dokázala aspoň brečet, ulevilo by se mi, jenže to nejde. Za poslední měsíce jsem neuronila ani slzu, a to je asi nejhorší. A tak jen bezmocně sedím, vnímám Její pomalu povolující sevření ruky (začíná usínat) a hledím do parku na pár bříz a smrků, tam kde Agnes vidí svoje Město.
"Měla bys trochu pít," nutím ji, ale ona nechce. "Tak aspoň vinný střik," podbízím se, kýve že to ano, vypije asi půl sklenky a sní dokonce trošku vajíček naměkko, tak, jak je má ráda, s čerstvou petrželkou a máslem. (Tohle je jediný, co jsem za posledního čtvrt roku vařila). Najednou se prohne v polštářích, bílá jako stěna, a všechno obloukem vyzvrací. "Ach bože, bože, to je strašný," naříká. Chlácholím ji, všechno uklízím, ještě že jsem vzala dost papírových ubrousků, převlíkám jí košili a tu špinavou přepírám v umyvadle. Když ji věším v malé chodbičce (bezmocně se snažím zakrýt flek od červenýho vína, zažranýho v bavlně mezi okrovýma puntíkama), přejede mne sestra opovržlivým pohledem. "Zas je jí špatně, co?" Zadrmolím, že to zvládáme, a mizím zpátky do pokoje.
Zdá se, že už zase spí: je vidět, že se jí pořád špatně dýchá, ale ten výraz bolestného napětí už v tváři nemá. Tiše vstávám, pohladím ji rukou namočenou do studené vody jemně po čele a tvářích. "To mi dělá dobře... moc dobře," usměje se ztěžka a mátožně uchopí mé prsty. "Jsi tak hodná." Zlehka ji políbím na čelo, "tak já už jdu a přijdu zítra."
"Zůstaň."
Sedím tedy, svou dlaň v její, slyším její dech, zašustění listí bříz, tikot hodin, pípnutí sýkorky. Je takový horko, že mi po zádech stéká pramínek potu, vlasy mám mokrý a jazyk se lepí na suchý patro. Agnes se znovu začíná propadat do spánku, ale ten stisk její horké drobné ruky nepovoluje.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla: čas se rozplizl do neurčita, možná dvě hodiny, nebo tři, tak asi. Sakra, asi jsem přetáhla návštěvní hodiny, sestra říčně vrazí do pokoje a upře na mne výhružný pohled, podívá se na hodinky. "Už jdu," hlásím zbrkle, ale po cestě mi to stejně nedá a tak si dovolím otázku: "Čím se mohla tak zhoršit, sestři?"
Ta Elsa Kochová se ušklíbne, ohrne rty a vycedí: "No, když někdo vypije pět litrů vína, jeden fernet a flašku whisky během dvou dní, tak jak asi pak může vypadat..."
Zapomnělas dodat, že jí to víno sama sháníš, ty důro. Nahlas samozřejmě neřeknu nic: nechci, aby si pak na Agnes vylívala zlost. S úsměvem idiota tedy opouštím toto rozkošné zařízení, skřípu zubama a zoufale drtím pěsti. Aspoň trošku zabrečet kdyby šlo. Jenže nejde. Ani kapka.

Jak to všechno dopadne? Být to americkej film, Agnes vstane, naučí se chodit, narazí si mě anebo někoho jinýho, a potom bude v klidu doma šůrovat značkovým kartáčem s Mr. Propperem svůj kouzelnej útulnej byteček. Jenže tohle není seriál, ale opravdickej život: budík zvoní, crr a bác do něj, je třeba vstát a jít do kanceláře. Dneska se do Ústavu díky jakýmusi náhlýmu kšeftu v Praze asi nedostanu a tak tam aspoň volám, abych zjistila, jak se Jí daří.
"No - tak stejně... ale víte, milá slečno, nám se zdá, že ji ty vaše návštěvy nějak moc vyrušujou, ta vaše péče o ni je trošku... hm... přehnaná... není to přeci vaše teta, sestra ani žádná jiná příbuzná!?"
V hlavě mi projede nejmíň deset scénářů: jeden z nich je ten, že se slítli další supi, kterým asi nehoví, že za Agnes vůbec někdo chodí. Třeba má paní primářka mnohem delší prstíčky, než jsem tušila... Ve hře je přeci jenom ještě dost: Agnesin byt a obrazy a starožitnosti. Ale já jim to nedovolím. Ne. Agnes se musí, MUSÍ vrátit domů! Jenže jde to vůbec?
Miluju tě, drahá má, jsi jako moje dítě, sestra, nejbližší bytost, všechno - Všechno.
Nadechnu se: "O mých návštěvách u ní, sestro, můžou rozhodovat pouze dva lidi: já a ona. Takže jí vyřiďte, že dneska přijdu, a kdyby mě nechtěla vidět, může mi to klidně říct na rovinu až tam budu. Jasný?"
Třísknu telefonem, zapálím si cigaretu. Na služebku odjedu až odpoledne. Mezitím stihnu zajít za Agnes, dovezu jí kosatce, který má tak ráda. Flašky vyhážu těm důrám na hlavy. Nevěřím, že by všechno doopravdy vzdala. Ne. Anebo jo? Třeba už nepomůže fakt nic... vůbec nic. Agnes se možná rozhodla dokončit svůj sestup až do konce. Ale já NE.
Otvírám ledničku a polovypitou láhev bílýho suďáku vylívám do záchoda.
Já chci totiž přežít.