Už když jsem byla malá holka, bylo mi jasné, že jsem něčím výjimečná, kromě nevysvětlitelných záchvatů vzteku ve mně vězí i jistá dávka geniality, ta je však spíše autistického charakteru: mám plnou hlavu zbytečných informací, ovšem co můžu v dnešní době dělat se spoustou informací v hlavě a obrovskou, naprosto nevyužitou citovou kapacitou, když je přece standardní být roztomilá, hloupoučká holčička, které se dá namluvit cokoliv, teda spíš taková nebýt, ale dělat ten dojem, je to přece odvěká strategie a ženy jsou na ní jistě právem hrdé: přimět muže, aby si mysleli, že oni dobývají, ale ve skutečnosti plnili přání "dobývaných" žen, funguje to pěkně hladce a jakoby bez povšimnutí snad od té doby, co si člověk všimnul, že jeho forma inteligence je diametrálně odlišná od ostatních živočichů, pročež je nazval zvířaty, aby se od nich odlišil, brutální chování od té doby nazýváme nelidským a násilníky zase zvířaty, nechutné lidi dobytky, úchyláky prasaty a blázny ptáky, čili máme spoustu přirovnání, pomocí kterých mimovolně dáváme najevo svůj pocit nadřazenosti nad zbytkem přírody.
Okolo mě snad všichni lidi jedou v této jednoduché formulce vztahu, snad je i uznávána z obou stran.
"Já nepotřebuji žádné pomocné berličky pro život, stačí se jenom radovat z toho, že mi svítí slunce nad hlavou, že mě má někdo rád, z prostého života, k tomu nepotřebuji žádné chemické štěstí," ano, ano, pětatřicetiletí hrdinové dnešní doby, úspěšní v práci i v rodinném životě, poctivě platí daně, i ty se staň milionářem!
Jsem považována za poměrně inteligentní, ale zásadně nerozumnou a lehkovážnou osobu schopnou dělat naprosto šílené věci bez zjevných důvodů, s nejistou pohlavní orientací, s často se měnícími náladami a častými paranoidními stavy a stavy potlačovaného neodůvodněného vzteku, když jsem byla na jedné párty, viděla jsem holku, která seděla na zemi v tureckém sedu, sedla jsem si proti ní a dívala jsem se jí do tváře, samozřejmě vůbec nechápala, co dělám, což mě nijak nevzrušovalo, seděla jsem dál proti ní, náhle jsem poznala velkou část její osobnosti, pochopitelně se stavěla do obvyklé pohodářské pózy, jak je na těchto akcích běžné, ale já v ní prohlédla onu studenou bytost, která jede pořád v automatizovaném systému dobývání a dělání dojmů, jak jsem popisovala výše, byla jednou z nich.
Vstala jsem a odešla pařit, v té chvíli jsem jí znala, kadeřnice, běžná, výjimečná, to už je jedno, podlehla automatizaci.
Moje kamarádka mi vyprávěla, jak dostala dva za jednu noc a dalšího si naservíruje dneska, byla se mnou v zahradní restauraci, sedím čelem k otevřeným vratům, kterými můžu sledovat ruch na ulici, ona má malý pivo a já nervózně míchám lžičkou svoje kafe.
"Slyšela jsem, že se v arabských zemích nesmí vůbec pít alkohol, protože to Korán zakazuje," říkám jí a pozoruji bublinky oxidu uhličitého, které pomalu stoupají po stěně její sklenice.
"...no já zavolala Radkovi, že prej když jsem ta ‚kráva', tak že mi je to stejně jedno, ale ať se teda netváří jak malej chlapeček, když mu ukážou nový autíčko, když mě zdraví...," lžička, kterou držím v ruce několikrát narazila do hrníčku, i když jsem se tomu upřímně snažila zabránit, kamarádka si zapálila další cígo, už třetí.
"Tak se v muslimských zemích pije jako náhrada za alkohol kafe," říkám jí s určitým důrazem na poslední slovo, ani se moc nechci bavit na jiné téma, než na tohle dvojí: její kluci a moje zajímavosti ze světa, nejsem schopná jí něco říct v reakci na její příběh, proto vždycky říkám něco jinýho, ona už je na mě zvyklá, jsme naprostý protiklady, teoreticky bychom se měly nenávidět, ale mně je vlastně úplně jedno, jaká je a co říká a jí zřejmě taky.
"...a druhej den mi poslal esemesku jako, jestli bych se nemohla stavit jen tak na pokec, rozumíš, jen tak na pokec, já sem holt chytrá holka," sice moc nerozumím, ale usrkla jsem kafe a jeho placebo-efekt mě okamžitě uklidnil, chci se dostat mezi tyhle lidi, co mají ve všem úspěch, chci poznat celou jejich strategii, chci mít taky ve všem úspěch, ne jako doteď, ale já jsem přece jiná!, nedovedu vymyslet tuhle strategii a ani nevím, na co bych jí měla vymýšlet.
Na ulici, na kterou koukám, přecházejí spousty lidí, právě skončila pracovní doba ve většině místních továren, maminky běží domů, aby mohly jít na nákup, postarší pánové spěchají na své zahrádky, kde stráví dnešní odpoledne, a máme ho tady: automatizačního technika, prototyp odborníka dnešní doby, jde rychle na oběd, naproti je takový lepší bufet, tak trochu jiná restaurace, na hamburger, který je tu docela levný, jsme malé město a tohle není McDonald's, často se prohrabuji jeho životem, znám tyhle typy až moc dobře, zašla jsem za ním do práce, je plně pohlcen činností, návrh nového zařízení na další zautomatizování výroby, chybující lidský faktor je třeba selektovat od výrobního procesu, člověk přebírá funkci dohlížitele a prvku, který rozhoduje, co se má dělat, tuto činnost je však třeba odstranit, člověk je tvor chybující, v nové době i tuto funkci převezmou nová zařízení a technologie: mikroprocesorová technika je na postupu, člověk už jen doplňuje suroviny a spotřebovává, cílem člověk je spotřeba, každý je spotřebitel, který si užívá blahobytu dnešní doby: trávit víkend v přírodě a večer vyrazit na diskotéku, vyrazila jsem taky, je víkend, trávím ho v přírodě na pláži jezera, zrušené pískovny, s kamarády, jsem přece společenská, mám spoustu kamarádů v okolních vesnicích, ve vesnici za tratí je diskotéka, ale teď se ještě vykoupat, "Na diskotéku půjdeme až tak kolem jedenáctý, já tam ještě nikdy nejel střízlivej :-))))," voda je docela studená, Martin mi podává flašku Jelcina, aby mi prej nebyla taková zima, když je ta voda studená, prej jestli ho dovedu udělat, i když si nesundá kalhoty, ano to dovedu, nesundala jsem mu je, rozepla poklopec a dala tam ruku, tvářil se dost divně, on mě totiž k tomuto aktu nepobízel, po chvíli se mu na kalhotách objevuje mokrá skvrna, zasmála jsem se a odešla, v půl dvanáctý jedu na dízu, pořádně jsem se tam nachcala, někoho ošukala, ráno kocovina v karavanu u jezera s vidinou, že ve středu bude další diskotéka a že moji kamarádi maj ještě dost chlastu na překlenutí těch tří dní, takhle celý dva měsíce, jsou přece prázdniny, moje spotřeba je asi 200 Kč denně, ještě možná víc, z toho může jít dobrých 90 Kč státu, takže na sebe můžu být právem hrdá, technik se tu ale neobjevuje, postavil si zpožďovací linku, která mu umožňuje sledovat MTV (jeho koníčkem je i hudba, hlavně big beat) a zároveň pájet plošné spoje satelitního pozicionéru pro navádění parabol jeho satelitu, on si totiž některé klipy nahrává, tak aby stihnul odložit pájku a pustit nahrávání videa aniž by přišel o část klipu, stačí deset sekund, při tomto exkurzu do životů dvou skupin lidí přicházím na nečekané a pobuřující souvislosti, kam se poděl život technika?, kde se realizují jeho projekty lásky?, proč je braní drog údajně tak nebezpečné, když vážený občan našeho města, vždy v dobrém braný podivín, je naplněn takovou prázdnotou, která ho zmrazí na celý život, proč radši nebere drogy, když žije tak prázdným životem?, a ta část mladých lidí, co tráví život u vody a na diskotéce?, všechno mi teď připadá strašně prázdné, i můj vlastní život i život, který bych chtěla žít, život, o kterém jsem si vždycky myslela, že mě bude bavit a má smysl, mě teď nenaplňuje vůbec ničím, zase jsem něco nedodělala do konce, vždycky se snažím někam zařadit, abych pak zjistila, že stojím vždycky někde mimo.
Kamarádka ještě pořád o něčem mluví, dostává se do své historie, už dvakrát řekla, jak byla blbá, když s někým splala bez kondomu a co všechno se mohlo stát, jsem naproti ní, metr vzdálená, ale ve skutečnosti někde úplně jinde.
"Já ale přece s nikým nešukala!," zakřičela jsem jí zcela beze smyslu přímo do tváře, ta věta mě jenom napadla, snad ani pro mě nic neznamená, vstala jsem a odešla, bez placení, bez účelu a cíle, hovor té holky, která nám celou dobu dělala zvukové pozadí, ustal, odešla jsem doprovázená tichem jako nějaká zhrzená milenka.
Vždycky jsem si představovala, jak takhle náhle odcházím doprovázena zvukem skla tříštícího se ve dveřích, kterými jsem vztekle práskla, a tichem, které vzniklo mou náhlou reakcí, jak jsem náhle rozčísla situaci, kdy mě někdo štval, vstát, urazit ho co nejhlasitěji, třísknout dveřmi, zešílet a vyškrábat mu kousky masa z tváře, nechat se odvízt do blázince, prostě udělat něco naprosto šílenýho, čeho by si každý všimnul, abych vystoupila z anonymity, ale na tyhle akce jsem příliš apatická a bojácná zároveň.
Do noci jsem ještě víc apatická než normálně, matka si toho všimla, neustále ze mě tahá důvody mých nálad, které jí ale nikdy neříkám, nemám potřebu se svěřovat někomu, kdo mi nemůže pomoct, svěření pro svěření sice přináší úlevu, ale já stejně nemám moc co svěřovat, mohla bych se jí třeba svěřit, že zatímco se jí zdám bez činnosti, roste ve mně agrese i vůči ní, ale tohle jí říct nemůžu.
Šla jsem spát s pocitem naprosté vyprázdněnosti, že jsem nemohla ani pořádně usnout, jako poslední dobou pořád.
Další den večer se matka s tátou dívají na Chcete být milionářem?, vědomostní soutěž s patentem, něčím se odlišuje od ostatních, potící se pán sedí na židli naproti moderátorovi, potýká s otázkami, hudba a světla stupňují napětí, nesmyslná otázka, zbytečná odpověď, která se mi zase uloží do mozku a už se jí nezbavím, takové množství informací, které nejdou použít mi zaplňuje paměťové prostory a nezbývá v nich místo na tváře, na místa, na čas, zachová se vždy jen pocitová stopa, kterou však nelze podchytit dostatečným množstvím reálných obrazů, aby mohla později posloužit k vybavení si osob, které se toho zúčastnily, takže nemám přehled ani o svých známých, co dělají v určitých situacích, některých jejich vlastností si však všímám příliš, hlavně jejich agrese a orientace.
"Ištar byla bohyně za á... za bé... za cé... za dé..."
A mám o další paměťovou SMS navíc: Istrar - bohyne valky a lasky, přiřadila jsem jí k ostatním, zpocený pán se se zrychleným tepem, mokrými zády a vymydleným mozkem blíží k deseti milionům, s ním dalších 50% procent diváků, kteří v tuto chvíli sledují televizi, chtěli by taky miliony, nebo aspoň 160 tisíc, na novou kuchyň, auto, barák, cokoliv, naučili se už pěkně poslušně konzumovat, nezáleží na tom, jestli někdo jiný někde jinde je těsně před smrtí ve svých dvanácti letech, Bill Gates spokojeně povečeřel se svou družkou v hotelu na pokraji moře, jehož hladina už desítky let vytrvale stoupá, otřel si ubrouskem koutky úst a zaplatil dnešní účet: 72 tisíc liber, mlasknul a s ním i naši druzi, chtěli by s ním a maskují to za svojí naštvanost, protože Bill G., ale především jistý Viktor K. (krajan) prý něco ukradl, let na Bahamy je vysněná budoucnost většiny Čechů, tak jako já, když letím do Spojeného království se společností British Airways, worldwide timetable: from Prague depart 09:45, flight number BA855, musím se podrobit hraniční prohlídce, spolu s několika Cikány jsem odvedena do zvláštní místnosti, je totiž zavedeno ochranářské protiimigrační opatření, ve Spojeném království se množí případy žádostí o azyl od českých občanů převážně romské národnosti, dva Cikáni přede mnou nebyli do Úžasného království tradic a tolerance vpuštěni, měli s sebou totiž batoh, a to Cikáni nesmí, pak jdu na řadu já, chvíli se mě na cosi vyptávají, potom mě odvádějí do další místnosti, je tu se mnou žena v plné zbroji: "Svlékněte se," říká mi deformovanou euročeštinou, odložila jsem si tedy, prohlíží všechny kapsy a záhyby mého oblečení, "Úplně se svlékněte," přikazuje mi dál, tak tedy odhaluji celé své vyhublé tělo, strká mi prsty do vagíny, ve které však nic není, vývod konečníku je překvapivě taky prázdný, už se můžu i obléknout, "Otevřete ústa," otevírám, dívá se mi do pusy, prohlíží moje trochu poškozené, trochu zažloutlé zuby, mám takové snad od narození, měla bych si je vyměnit, mám v puse žvýkačku, nezdá se jí, vytáhla mi jí v gumové rukavici a dala na stůl svým kolegům, dlouho jí studují a prohlížejí, zabalili jí do igelitového pytlíku vodotěsným uzávěrem, jsem předána k dokončení přijímacího řízení ke dvoum mužům středního věku, dali mi do papírů razítko, že ne, čili nikam nejedu, k tomu ještě příslušné potvrzení, zmačkala jsem ho a hodila tomu úředníkovi do tváře, může mi teď být pravděpodobně sděleno obvinění za znesvěcení úřední moci.
"Mohla bys tam jít taky, mohli bysme si koupit nový auto," říká mi matka, když vidí, že zpocené dobytče si odnáší něco přes tři sta tisíc, mohla bych.
Mně by stačilo obstarat si nějaký starší barák k bydlení se zahradou, nastěhovala bych se sem s Voloďou, bydleli bychom tady spolu, není to dávno, co jsme se seznámili, jak jsem tak vždycky stála na okraji i ve společnosti, do které jsem se snažila integrovat, bylo pravděpodobné, že se potkám s někým, koho to zaujme, už od šestnácti let jsem osamělá smažka, propadám často nihilistickým stavům, že mě okolní svět natolik nezajímá, že ho nemám ani chuť nějak narušovat, dostávám někdy chutě porušit jakýkoliv předpis, jakýmkoliv způsobem se vymanit ze systému ochrany a kontroly, přejít kolejiště nádraží přímo u cedule "Vstup do kolejiště zakázán," ukrást něco v krámě, kolikrát už jsem pronášela přes pokladnu tak velké věci, že se opravdu nedali nikam schovat, takže jsem v ruce držela flašku whisky dlouhou asi tři čtvrtě metru, abych jí prodala a skoro jsem neměla strach, teď už jsem natolik znechucená, že nekradu a neničím prostě proto, že mě to nebaví, tohle je normální proces člověka, kterého nebaví automatizovaná společnost: prudký destruktivní odpor - apatický odpor - apatie - rezignace - přizpůsobení - automatizace, teď jsem ve stadiu apatického odporu a nevypadá to zrovna, že bych se z této fáze snad někdy dostala, ale můj odpor se nedá k ničemu vztáhnout, u mě to není nějaký protest proti něčemu, jak by se mohlo zdát, ale jakási genetická deformace, že se vždycky nalézám ve společnosti, která mě nebaví a snažím se někam dostat, což se mi nedaří, mám tedy vlastně nedefinovatelný, nepochopitelný a nesmyslný odpor k životu, který mě naplňuje už od dob mojí puberty, ale zvláště pak v této době závěru mého dospívání, kdy bych se už měla zklidňovat a smiřovat se svým údělem, tak já se mu zrovna teď nejvíc vzpínám s vědomím, že to nemá smysl, proto jsem osamělá smažka, sjedu se nějakou vhodnou látkou, a pak se nalézám uprostřed své společnosti, ke které necítím žádnou sounáležitost a vysmívám se jim do ksichtu svojí apatií, nemají mě moc rádi, ale přesto jsem často ve společnosti mých někdejších kamarádů, sedím s nimi v hospodě a zatímco oni si dávají čtvrtý pivo, já míchám poklidnými pohyby své první kafe, které už stačilo úplně vystydnout, doléhají ke mně fragmenty jejich rozhovorů o karburátorech, turbodmychadlech, motorkách (mašinách), autech, sexu a dalších drsných záležitostech, já jim nic nevyčítám, jenom se nejsem schopná tímhle způsobem bavit, čímž se ale nad ně nijak nepovyšuji, jen cítím, že jsem na úplně jiný frekvenci, protože se mnou se mluvit opravdu nedá.
A Voloďa se mnou moc nemluví, je to volyňský Čech, který se sem přistěhoval s rodiči před rokem, původně bydleli ve vesnici, do které jedné noci v dubnu 1986 přišli vojáci a celou jí přestěhovali, převážně na předměstí Kyjeva, v té době sotva uměl mluvit, ale přesto je v něm uložen ten depresivní zážitek, říká mi, že se mu o něm už několikrát v poslední době zdálo, jeho tatínek měl rakovinu, on jí ušel, snad, neumí ještě dost dobře česky, doma mluvili ukrajinsky, moc si tedy nerozumíme (verbálně), což mi nevadí, protože nemám chuť do někoho hustit svoje kecičky, když mě stejně nikdy nikdo neposlouchá, jenom občas mám chuť mluvit, tak to začnu hustit do prvního člověka, kterého potkám.
"Mohla bys tam jít taky, mohli bysme si koupit nový auto," půjdu a něco vyhraju.
Řekla jsem Voloďovi, ať počítá s tím, že si brzo koupíme barák, náš vlastní, budeme v něm bydlet spolu, už ho mám vyhlídnutý: v zahradní čtvrti docela daleko od středu města, prodávají ho lidé, kteří se chtějí přestěhovat do paneláku, zašla jsem k nim, abych si vše obhlídla, jsou to blázni, mají mentální dceru, která vydává neustále skřeky a musí nosit na hlavě helmu, aby se nezranila, i její rodiče nejsou normální, dozvěděla jsem se to od sousedů, sousedi mají psa, jezevčíka, a skvěle udržovanou zahradu s malým jezírkem, zahrada bláznů je celá porostlá stromy a křovím, takže tu je všude celý den stín a vlhko, Voloďa pracuje ve sklárnách, berou ho jako každého dělníka z Ukrajiny - nejhorší práce, nejhorší plat, ani zbabělé vysvětlení, že je vlastně Čech, ničemu nepomohlo, neumí dobře česky a má ruské jméno, to je jeho kvalifikace, takže může akorát tak nosit sklo k vychladnutí, přitom se vyučil instalatérem, má o dost nižší IQ než já, zatímco moje je 156, jeho se pohybuje poblíž stovky, ale ještě nad průměrem, ale mně je stejně jedno, jakou má kdo inteligenci, však už jsem tu jednou popisovala případ automatizačního technika, který propadnul svému autistickému charakteru, člověk se pravděpodobně objeví v břiše maminky jako univerzální bytost a je jen otázkou kombinace hormonů a okolností, která jeho vlastnost bude zatlačena a která rozvinuta, na počátku není rozdíl, jestli se ona bytost stane mužem nebo ženou, jestli bude schizofrenik, autista, homosexuál nebo heterosexuál, některé vlastnosti jsou zatlačeny více, některé méně, kupodivu původní obojetná orientace není zatlačena až tak hluboko, ne snad, že by se mohlo stát, že se z heterosexuála po určitých prožitcích vyvine teplouš, ale sama jsem si všimla, jak někteří drsní chlapci se na éčku objímají jak buzeranti a jsou celí zjihlí z toho, jak jim blízkost kamaráda dělá dobře, ale pak účinek pomine a oni jsou stejně drsní, jako před tím, podobně je to i s duševními nemocemi, něco kolem 30-ti procent obyvatel trpí duševními nemocemi, toto číslo se bude časem zvyšovat, s vynálezem umělé inteligence dosáhne stovky, bude následovat masová schizofrenie, Matrix, už nebude moct být považována za duševní chorobu, protože každý normální člověk bude schizofrenik a přístroje umělé inteligence a virtuální reality budou pomáhat vytvořit každému člověku iluzi světa, problém bude s rozmnožováním, bude se muset klonovat, čímž se i omezí šíření genetických poruch způsobených životem v Matrixu.
Prohlížím si místnosti domu. Tři v přízemí (včetně kuchyně), dvě v patře (jedna neobyvatelná), cena 3 milionu, budu tu bydlet a povídat si se sousedy, kteří mají pěknou zahradu, Voloďa bude každý den osm hodin v práci, některý týden ráno, jiný odpoledne a jiný v noci, je tu dost místností pro oba, já budu mít svou v přízemí, on v patře, obývák bude společný, kuchyně taky, dopoledne je Voloďa v práci, já jsem doma, mám prázdniny, ještě chodím do školy, soused dělá něco na zahradě, je taky doma, jeho manželka v práci, jeho věk se pohybuje kolem padesátky, bydlíme tu teprve druhým dnem, plot je dokonale prorezlý, stačí do něj strčit a hned se rozpadne několik drátových ok, které se sesypou k zemi s charakteristickým šustotem pro pád kousků rzi, soused okopává záhon s mladým zimním salátem, půda je suchá, protože už několik dní nepršelo, takže i po zalití rychle vysychá, má hlavu trochu na stranu a šikmými, dobře vedenými pohyby kypří zeminu, poklidný přesýpavý zvuk rozhrnované hlíny, pes leží na trávníku, obraz je zakryt clonou zeleného křoví, zelené zrnění osobní televize, zdravím ho dostatečně nahlas, aby mě slyšel, otočil se, pozdravil a setřel pot z čela, "Ten plot by chtěl vyměnit," říkám mu.
"To jo, vono to dřív nešlo, kvůli tomu, že vedle bydleli magoři," odpovídá mi.
"Tak my zejtra koupíme pletivo a s Voloďou můžete natáhnout nový plot."
"No to by bylo dobrý," říká, prokopla jsem torzo plotu na konci zahrady a vešla k nim, pes na mě chvíli štěkal, ale pán ho okřiknul, přihnal se ke mně a očichal mě, přiblížila jsem se k němu rukou, očichal jí s pozorně zdviženým ocasem, pak s ním začal rychle vrtět, takže v této chvíli ho už můžu pohladit.
"Já jsem Monika," představuji se mu, on je Václav, ale budu mu vykat, on mě tykat.
"Tou dírou ti tam bude běhat pes," říká mi, když vidí, kudy jsem si prorazila cestu.
"To nevadí, já jsem vždycky chtěla psa, ale nikdy jsem mu nemohla zajistit tolik času, kolik takovej pes potřebuje," prohlídla jsem si jeho králíky, očichávali mi ruce a jemně mě šimrali chloupky na nosech, přemluvila jsem ho k tomu, aby nám pomohl udělat něco s naší zahradou, protože ani jeden z nás nikdy neměl v ruce motyku.
Druhý den natáhl s Voloďou plot a poradil nám, které stromy máme pokácet a které nechat být, když se ho Voloďa lámanou češtinou zeptal, jak je ale máme pokácet, vzdychnul a bylo mi jasné, že i v tomhle nám pomůže, byl to ostatně i jeho zájem, protože ty stromy stínily i jemu, začali je teda kácet a já jim šla pro pivo do hospody kousek odtud, mírně opilý číšník mi nalil do džbánku silně pod míru, taky mě nemá rád, párkrát jsem v této hospodě byla se svými známými, když známí lámali jedno pivo za druhým a vesele se bavili, já jen seděla s jedním kafem a tupě se dívala před sebe naprosto mimo tuto hospodu a vůbec mimo realitu, tuto informaci si zapamatoval a dobře uložil, prohlížím si ještě parte nějakého člověka, které visí nad výčepem: "Zemřel ve věku 56 let po těžké nemoci," místo, kde parte visí dává dostatečný důvod pro to, abych mohla bez problémů zjistit, o jakou nemoc šlo.
Za pár dní už je většina stromů pokácených, ráno, když jsem vstala, vyšla jsem s hrnkem kafe před dům do zahrady, je zalitá sluncem, vlhká tráva mění své složení ve prospěch jiných druhů travin, cítím proměnný proces, který mi probíhá pod nohama, vím o dešťovkách, které zalézají hlouběji do země, o umírající rostlině plevelu, která byla sekačkou sťata těsně u země, což nesnáší, umístila jsem na krátkou tyč krmítko a nasypala do něj trochu zrní pro ptáky, i v létě do něj budou určitě lítat, sedla jsem si na lavičku, dala si nohy nahoru a v této chvíli je mi jasné, že teď už jsem nezávislá a definitivně diferencovaná od ostatních, můžu zde žít svůj malý nenáročný život, stačí mi k němu počítač a něco málo peněz, protože život s lidmi já psychicky prostě neunesu, konečně jsem úplně oddělena od všech zbytečných rozhovorů o klukách a motorkách, "Holky a mašiny...," jak vyřvává jeden zpěvák, mi už konečně můžou být úplně ukradené, můj živůtek nemá velké nároky, k jejich pokrytí by vlastně stačila malá vodní elektrárna, kterých se dají na naší řece postavit spousty, pro každého jedna, pro každého by vyráběly čistou elektřinu s minimálními ztrátami ve vedení, nepotřebuji nic náročného, ještě si tak občas koupit nějakou desku v krámě, jídla moc nespotřebuji, stejně skoro nejím, protože mi nic nechutná, musím do sebe cpát spoustu vitamínových pilulí, abych nedostala kurděje, vydržela bych nejíst celé dny, ale na to si musím dávat pozor, a tak do sebe cpu jídlo horem dolem, abych měla aspoň trochu špeky.
"Mohla bys tam jít taky, mohli bysme si koupit nový auto," půjdu a něco vyhraju.
Občas se mi blýskne na lepší časy a na chvilku uvěřím, že mě ještě něco může bavit, tak pořádám domácí párty pro lidi, kteří se o mě nijak moc nezajímají, ač jsou to vlastní příbuzní nebo údajně dobří kamarádi, ve své paranoii je vidím jen jako několik bezvýznamných stvoření, které se mi snaží všemožně ublížit, nadřazují se nade mě se svými společenskými konexemi a společenským chováním, a dělají to schválně, neustále mi naznačují, jak jsem proti nim ubohá, protože oni se umí bavit, když pro ně připravuji něco k jídlu, teda ne že bych vařila, ale třeba nějaký salát, anebo do misky nasypu bramborové lupínky, koutkem ucha slyším, jak jim Voloďa říká, aby se ke mně chovali hezky, že když mi někdo něco udělá, že to pak "špatně nesu," skrčila jsem se v rohu místnosti a do vědomí se mi dobývají roztřepené zvuky jejich hovoru a hovoru sousedů v tomhle paneláku, spláchnuté splašky mi proplouvají s chrochtavým zvukem v trubce za zády, vstávám a s výrazem dobré nálady jim nesu misku, aby měli co přikusovat, když se mezi sebou dobře baví a snaží se mě obdarovat svým dobrým rozmarem, protože se potřebuji dobře bavit, abych měla alternativu, jako každá narkomanka, kterou se někdo snaží zachránit, jakoby nemohli pochopit, že ke správnému vidění jsou opravdu potřeba minimálně čtyři oči, já mám jen dvě, protože nechápu svůj poměr k Voloďovi, nemůžu ho milovat a nemůžu mu to říct.
"Mohla bys tam jít taky, mohli bysme si koupit nový auto," půjdu a něco vyhraju.
Matka zavolala na příslušné číslo a přihlásila mě do soutěže, při mém štěstí se tam určitě dostanu, protože mě vždycky osud někam vtlačí, kam vlastně kolikrát ani nechci, ale tuhle soutěž musím rozvrátit, musím zastavit tuhle ekonomickou mašinérii, která žene stovky lidí kamsi na místo, kde se nalézají další tisíce a miliony naprosto zbytečných bytůstek, do oblasti splněných malicherných přání, do oblasti totálního blahobytu, nic nedělat a intenzivně hromadit majetek, mít ho co nejvíc, vlastní továrny, vlastní banky, vlastní ostrovy, vlastní státy, vlastní lidi, otrokářství bylo už před lety ve většině zemí zakázáno, většinou však pouze teoreticky, není přece potřeba někomu nějak zvlášť zdůrazňovat, že je ve skutečnosti někým vlastněn a ovládán, vše musí vypadat, jako že subjekt dělá vše ze své vůle a musí se mu to i líbit, trošinku pozměnit jeho psychiku, ale ani vlastně ne, stačí se svézt po jeho touhách, využít jeho vypoulených očích při vidině regálu nacpaném nejrůznějším zbožím a službami, stačí mu jednou za měsíc ukázat plnou peněženku v jeho dlani a říct mu: "Jdi a utrácej," zároveň ještě zdůraznit, jak je všechno levné a dosažitelné, občas dát subjektu dost prostředků, aby si koupil vlastní auto, aby pak mohl využít velkokapacitního parkoviště, a aby si ve volných chvílích mohl zajet na výlet, aby viděl, co vše mu ještě svět nabízí, otrokář pak může občas zvýšit napětí, když čas od času ukáže těm, kdo si dovolí vybočit z cesty, že tohle se nemá, že takhle ne!, reklamními letáky a spoty si vytvoří vlastní lidi, kteří jsou pak braní jako vzor tzv. slušné společnosti, to umožňuje označit lidi, kteří mají nízkou spotřebu a tedy vyčnívají z otrockého standardu, proto jsem nebyla vpuštěna do Spojeného království, že jsem moc paranoidní?, nene, všechno souvisí se vším, já přece vybočuji, tohle tady už bylo několikrát v několikerý podobě, vybočuješ?, zařaď se!, dospěj!, nemůžu svobodně cestovat, jak bych podle jedné listiny mohla, protože nejsem vhodně zařazená, nechali mě tady pro moje zkažený, žlutý zuby, pro moje zelený kapsáče, pro moje hubený nohy, všechno už tady bylo, svlékli mě, aby našli vpichy, nemám je, prohledávali mě, aby našli drogy, nenašli, potřebovali nějaký důkaz, ne důvod, označili si mě, tak jako si mě všude značí, JUDE!, dali mi na prsa žlutou šesticípou hvězdu, pro moje zkažený zuby!, destabilizuji, vždycky se bojovalo pod zástěrkou něčeho pro pořád to samé, poslední velký konflikt přes svou děsivost ukázal teprve, že tohle je neefektivní cesta, válka je přece tak zbytečný podnik, když jsou efektivnější metody, takže se v současnosti celosvětově nebojuje ne kvůli vyšší míře humanismu, ne že by se někomu někoho zželelo, ale protože ekonomika jednou řekla "ne" a to je slovo boží, vyhlazených šest milionů Židů není argument, střílení Palestinci nikoho nezajímají, Hamás a Taliban jsou sdružení konzervativních tupců, kteří to stále ještě nemohou pochopit, dnes je vhodné označovat a systematicky likvidovat úplně jiné lidi, i když za stejným účelem, nemám žádné předky, které by tomu dávali důvod, ale přesto mám na prsou Davidovu hvězdu, JUDE!, zabijte mě!, mám malou spotřebu!
Rozstřel: "Seřaďte tyto města od východu k západu: a) Cheb, b) Brno, c) Praha, d) Pardubice," odpověděla jsem samozřejmě správně.
"Nejrychleji a správně odpověděla: Monika Milewská," jdu si sednout na židli, na které se přede mnou potilo už spousta lidí, sledovanost se teď pohybuje okolo 43 procent, řekla bych, že za mého působení se vyhoupne na šedesát.
"Když jsem se vás ptal, jaké jsou vaše zájmy a vůbec, co byste mi o sobě řekla, neřekla jste mi nic, dodržíte to?, nechcete svoje mlčení prolomit?," v této chvíli bych se měla popsat: protože jsem se i svým oblečením rozhodla vzbudit všeobecný odpor, proto mám na sobě to, co nosím normálně, jen jsem si vzala ještě kšiltovku a přes ní přehodila kapucu, abych vypadala opravdu co nejvíc odpudivě, protože zelené kapsáče a mikina s kapucou vždy budí odpor, protože mám malou spotřebu.
"Tobě neřeknu nic!," říkám mu potichu, rychle klepu nohou a žvýkám.
"...dobře," říká po chvíli znejistěle, "Otázka za tisíc: nejvyšší hora světa je...," dává tři úplně zhovadilý možnosti a jednu správnou, matka říká, že později budou ty otázky "zajímavější," čili jenom otázky, na které je těžká odpověď, ale co s tou odpovědí?
"Za dé!," říkám mu, publikum mi zatleskalo, že jsem tak chytrá, překvapilo je to, pak série dalších otázek, kdo na ně zná odpověď, není u mě chytrý, ale prostě zná odpověď, někteří lidé si holt líp ukládají informace, to ale nenaznačuje na nějakou jejich inteligenci.
"Otázka za sto šedesát tisíc: Nejvýše položenou stanicí v síti Českých drah je a)... b)...c)...d)..."
"Za cé!"
"Jste si tím jistá?"
"Jo."
"Naprosto?"
"Naprosto!," zakřičela jsem na něj.
"No nemusíte se rozčilovat, já jen abyste neklesla na deset tisíc."
"Já se nerozčiluju, jenom mě to už nebaví."
"Dobře, dobře, mám tedy označit céčko?"
"Co ti mám na to říct?"
"Hm...," dělá takový napjatě-nerozhodný ksicht, který jasně říká, že teď přijde reklama, "Ale já si tu odpověď nechám radši až na potom," říká vtipně, v reklamní přestávce ke mně přiběh režisér, aby se mě zeptal, co to sakra dělám, moderátor se mě drsně-chladně zeptal, co tím chci dokázat, hezky jsem se na ně usmívala a ukázala jim svoje nažloutlý zuby, některé jsou spíš do šediva, některé mají černé kořeny, přestávka skončila.
"Ano je to správně a vy máte sto šedesát tisíc jistých," kompars zatleskal, trochu ho podpořili nahraným potleskem, hudba, která má ve mně vzbuzovat napětí, na mě vůbec nepůsobí, svůj úkol plním tím, že jsem tady, tím jsem zavázána: jako jediná se pokouším narušit tuto soutěž, jako jediná v historii, protože zisk mě už nezajímá, každý, kdo si sem stoupne, cítí blízkost k ráji konzumu a ta ho celého ovládne, mě blízkost nezajímá, protože stojím mimo a na celý společenský řád apaticky kašlu.
"Za tři sta dvacet tisíc: ‚karma’ v hinduistické terminologii znamená...," vím, že karma je podle mě pěkný nesmysl: souhrn všeho dobrého a špatného, co člověk během života udělal, kastovní systém pak určí, v jaké kastě se lidská duše později reinkarnuje, pro systém není už důležitá vlastní reinkarnace, to je jen ideologická okecávačka, pro otrokáře je důležité, že v kastovním systému se člověk narodí žebrákem a žebrákem zůstane, protože člověk za svého života nemohl měnit kasty, dnes už je vše ekonomicky výhodně vylepšeno: subjekt má před sebou neustálou vidinu zlepšení své pozice - přesunu do jiné kasty, což ho motivuje pořád víc a víc pracovat a víc a víc spotřebovávat, aby se více podobal lidem kastovně nad ním.
"Za á!"
"Opravdu mám zvolit možnost á?, nechcete si to ještě rozmyslet?"
"Ne."
"Já vám ukážu na tomto šeku těch 160 tisíc, abyste viděla, jak vypadají a tady je těch 320," promílá mi před tváří papíry-žetony, které simulují šeky s penězi, které můžu získat, když odpovím správně a které můžu získat, když odpověď vzdám, ještě hrozí třemi nápovědami, vstala jsem a s rukama opřenýma o hranu stolu jsem se naklonila do těsné blízkosti Václava Čecha, který tento pořad moderuje.
"Víš co, Čechu?, strč si těch 160 tisíc do prdele," zase jsem se klidně posadila, "Za á."
"Dobře, dobře," soutěž je pro tento den rozrušena, právě jsem šokovala 52 procent diváků, mohli by podávat nějaké žaloby na tvůrce pořadu, vždyť se na něj přece dívají i děti!, a vy tam ukazujete tuhle špinavou narkomanku, která si snad ani nečistí zuby a mluví sprostě!
"A je to správná odpověď!," vynasnažil se o vzletný tón hlasu, jako by snad bylo vše v pořádku, zbytek soutěže proběhl nezvykle rychle, dostal pokyn z režie vše rychle ukončit, k všeobecnému překvapení jsem se dostala až k deseti milionům, čímž jsem se stala milionářem, jako asi druhá v této republice jsem se dostala až do úplného konce, Čech mi gratuluje, zase jako by se nic nestalo a dobrácky dodává, že doufá, že se mé chování snad zlepší a usmívá se u toho podle tatínkovského modelu.
"Tak jo," říkám opět zastřeným hlasem beze stopy nadšení, "Hele a víš co?, těch deset milionů si vem!," vyvedla jsem ho z míry, že snad i vtipkuji, ano, je to vtip, ale vedený někam úplně jinam, než čeká.
"To neříkejte dvakrát!," říká mi s pitomě rozzářenou tváří.
"Klidně: vem si je!"
"Ts-ts, vyrabuješ nám tady televizní pokladnu," tyknul mi!, "a teď bys mi to klidně všechno dala."
"Haha!, prej vyrabovala, právě ste na mně vydělali asi takových dvacet milionů a prej rabuju!, sežer si těch deset milionů a z Baham pozoruj ty feťácký zmrdy jako já, jak nevěděj, co se životem," dodávám pateticky, teď už je mi všechno jedno, konečně jednou úplně vyšinu z davu ostatních, konečně si mě opravdu všichni můžou označit, sundala jsem si kapucu, aby si mě národ mohl prohlédnout, národ Jana Žižky a Jana Roháče z Dubé, národ hrdý na tyto dva nacionalistické demagogy, tak jako jiný národ na Napoleona, JUDE!, třesoucí se dítě s bezmasými končetinami, propadlými tvářemi a vystouplými pánevními kostmi, mimino s plynovou maskou otáčející se na popředí města s vybombardovanými plochami, mimino se otáčí dostatečně tak, aby na nás pohlédlo skly v očích masky, chobot masky s uhlíkovým filtrem se mu pohupuje u nohou, na kost vyhublý Židák paří s rukama nahoře na všeobecné minimalistické techno automatizačního procesu, automatizovaná výroba dětí postoupila do další fáze: přirozený porod klonu v inkubačním zařízení v Hvězdném městečku, černá silueta židovského kostlivce paří a divoce u toho rozhazuje rukama, pláně prefabrikované oblasti s těžbou hnědého uhlí, temné stíny chladících věží elektrárny na obzoru se střídají se záběrem na útok jednotky plamenometů v jižním Vietnamu a masovými hroby kosovských Albánců a Srebrenických muslimů, znamenitý koňak s názvem Adolf Hitler, 650 lidí s větší cenou, než zbytek Planety se dívá na tuto videoprojekci a křičí na dýdžeje, aby to už konečně pořádně rozjel, JUDE!
Mizím ze scény, maminka mě nepochválí, opět jednou usínám naprosto vyprázdněná beze stop po myšlenkách tupým spánkem.
Zabila jsem právě jednu šanci na jakýsi start, mohla jsem cestovat (teda pokud by mě vůbec někam pustili, JUDE!), učit se angličtinu na Novém Zélandě, na jižním ostrově, v zemi jejíž mapu mám nad postelí, a na kterou se každý večer dívám a o které sním, mohla jsem navštívit Izrael i jinak, než jako trhačka rajčat a melounů v oblasti Mošav, mohla jsem mít ten dům v zahradní čtvrti, mohli jsme tam bydlet s Voloďou, se kterým si všichni myslí, že chodím, ale tak to není, já s ním nechodím, je můj nejbližší, já si svou lásku neplánuji, jako to dělá moje kamarádka, která mi nedávno řekla, že se teď nechce zamilovat teď na léto, tak do tohohle nejdu, proto miluji každýho, svýho bratra stejně jako Voloďu, ale tyhle lidi nějak pasivně, nemám vůči nim žádné touhy, jednou jsem se, pravda, líbala s bratrem, ale to jen, abych věděla, jaké to vlastně s klukem je, když se všechny holky zajímají o kluky, lidi neradi viděli, že se s ním líbám (s bratrem), a tak raději u Volodi nic realizovat nebudu, ani kdyby se mi opravdu chtělo (jako že se mi chtít nikdy nebude), třeba by to lidi taky neradi viděli, že se líbám s Ukrajincem, vedle jedné žluté hvězdy by mi vpálili ještě znamení lilie, protože tohle neodpovídá předpisům, JUDE!, na otázky, jestli spolu chodíme, říkám: "Ne, my jsme jenom kamarádi," i když sama nevím, jaký má ke mně vztah a ani mě to nezajímá.
Voloďovi rodiče odjeli na dovolenou, on u nich musí bydlet, je mu dvacet a šanci na samostatné bydlení nemá, přišli jsme do jejich bytu, ale moc se nám tu nelíbilo, osídlili jsme cizí byt, nikdo v něm teď nebydlí, čeká, až ho bytové družstvo prodá někomu jinému, my na něj nemáme, sedli jsme si na holou betonovou podlahu, studí mě do zadku, pustila jsem starou elektronkovou televizi, která tu zbyla z původního zařízení, sedíme proti ní, pomalu nastydávám od studené podlahy, protože jsem na zádech zpocená.
"Sampras - Agassi 3:2, 4:3, 8:6, Pitsburg Penquins - Chicago 2:3, Chelsea - Edinburg 1:0...," všeříkající statistika dnešního dne, k večeru je potřeba nakrmit subjekty zábavou, jsem tady a jsem paranoidní, schizofrenická a autistická nepoučitelná narkomanka!, JUDE!, mám vypálený cejch v podobě odmala zkažených zubů, zapálím tenhle barák, chci aby každý viděl, že Monika Milewská je opravdu jiná!, ale já jsem příliš bojácná pro takovou destrukci a ať dělám, co dělám, stejně si mě nikdy nikdo nevšimne, jen občas se někdo pohorší při pohledu na mě, to je všechno a je to trochu málo, nic pozitivního ani negativního po mně nezůstane, jako by se někdo splet, když mě stvořil, jako by mě někdo stvořil jako zálohu, kdyby se nepoved někdo jiný, měla bych přestat používat epilátor, ale koupit si žiletku, člověk jako já by asi měl každý den uvažovat o vedlejším smyslu žiletky.

20.7.2001
Po čase jsem se zase setkala se svojí další kamarádkou, Leikou, dlouho jsme se neviděly, přesto jsem jí nepřestala mít ráda, jako se mi to stává u každého, koho dlouho nevidím, potkala jsem jí v jedné ulici ve východní čtvrti, která je obklopena poli, zrovna tu jdu s Ka, nemáme co dělat, tak odpoledne bloudíme po městě, musíme počkat, až rodiče někoho známého někam odjedou, aby nám uvolnili byt, Leika vypadá teď dobře, její nový účes jí opravdu sluší, objevila se ve mně reminiscence našeho vztahu, teď jsem jí zase začala intenzivně potřebovat, překvapila mě tím, že už se vdala, ono jí je teda o dva roky víc než mně, ale stejně mě tím překvapila, pocítila jsem, jak mě to zabolelo, jak se mi její manžel vecpal do vnitřního světa, pocítila jsem cosi jako bolestnou ztrátu, už nikdy nebude jenom moje, jako tomu bylo dřív.
"Přijď k nám někdy na návštěvu," říká mi jakoby nic.
"Jo, jo," ale vím, že nepřijdu, nikdy, jak asi může vypadat taková návštěva po letech?, "Tohle je Servác," představuje mi manžela, "Doufám, že si budete rozumět," Servác se živí jako fotograf jednoho společenského časopisu, fotí členy spolku zahrádkářů pro článek o jejich organizaci, jednou v ní určitě taky skončím, lidi se neustále generačně napadají, staří nadávají mladým, že dělají hluk a přitom oni chtějí mít klid, nebo že poslouchají "špatnou" muziku, mladý se zase vysmívají starým, že poslouchají špatnou muziku, že jejich požadavky na klid a ticho jsou nesmyslné, když mladý se chtěj bavit, a tak pořád dokola, nikdo si nechce připustit, že staří dříve dělali hluk a budili neklid stejně jako dneska mladý a mladý si nepřipouští, že až budou starý, budou pravděpodobně stejně prudérní k mladým své doby, takový začarovaný kruh generačních rozporů, mě rozpory nezajímají, v šedesáti budu stejně depresivní jako teď, teda pokud vůbec budu, můj pajšl asi už moc dlouho nevydrží ten nápor toxických látek, které mu servíruji, každopádně mi v šedesáti definitivně vypadají ty moje strašný zuby a bude si mě možno označit už jen podle mých zdravotních problémů.
Servác taky fotí ptáky u řeky, když se píše o přírodě a párkrát byl i u Dunaje, jednou dokonce fotil nějaký zřícený most v Bělehradě, když se psalo o neprůjezdnosti Dunaje po válce v Kosovu, ukazuje mi své další fotky k tomuto článku: řady rezivějících nákladních lodí v Bratislavě, tam jsem taky nikdy nebyla, pár lodníků v hospodě v přístavu, stěžují si na poměry, když se nedá po Dunaji plavit, teď už je snad vše v pořádku, článek vyšel před rokem, viděla jsem na jeho fotkách několik oblečených žen: "Chtěl bych fotit taky akty, ale nemám žádnou modelku," vzpomněla jsem si na sebe, "Já bych klidně mohla," Leika z toho asi nebude nadšená, ale právě proto to dělám, chci se jim nacpat do života, aby mě už nikdy nemohli vystrnadit, budu k nim často chodit na návštěvy, až jim to bude nepříjemné, čistě proto, aby si mě museli všímat, aby si všímali mojí lability, budu jak neodbytná sestra, které se nedá zbavit, protože je potřebuju.
Za pár dní mě skutečně fotí. Ať někdo dobře zdokumentuje mojí chemicky vypěstovanou postavu!, sotva se mi podařilo vhodným macke-upem překrýt kruhy pod očima, netrpím naštěstí na chemické akné, koneckonců nejsem ani na ničem závislá, vše dělám čistě "z blbosti," jak se s oblibou říká, když nic neberu, nemám abstinenční příznaky, jen v jistých situacích mám pak dojem, že asi brzy zešílím, protože mě realita opravdu nebaví.
"Už se můžeš oblíknout," říká mi, Leika mi udělala čaj, protože od země bych mohla nastydnout, když jsem tu byla nahá, od zítřka na týden jede Servác do Bukurešti, takže má Leika, coby v současnosti žena v domácnosti (do práce nastupuje až za měsíc), o zábavu postaráno, budu celou dobu s ní, ať se jí to líbí nebo ne, zajímám se o všechny Servácovi fotky a přístroje, aby to Leiku štvalo, aby žárlila, její muka stupňuji tím, že se chovám dost kontaktně, neustále nějaké dotyky, když s ním mluvím, konečně mám někoho v moci, dráždím jí i ovládám, svými řečmi jí neustále uvrhám do stavů nervozity i deprese, vnikla jsem do jejich společenského systému, narušila jeho automatický chod, její přehledné cítění bylo destabilizováno zmatkem, který jsem způsobila, nic totiž nedělám nějak okatě a cíleně, nedá se určit, jestli chci Serváce sbalit, nebo co s ním vlastně chci udělat, jenom vnáším nervozitu a depresi, když neustále mluvím o psychologii a národních zvycích v různých zemích, ve kterých jsem nikdy nebyla, ale vše jsem dobře prostudovala v knížkách, nemám totiž nikdy co na práci, tak se pořád o takové věci zajímám.
"...v Kazachstánu došli k opravdu plné socialistické manufaktuře, když dělníci chodí do továrny vyrábět jízdní kola a jako výplatu dostávají další jízdní kola, část si jich podnik nechá, jako takovou satisfakci za půjčení strojů a dělníci pak jezdí vlakem do Ruska ty kola prodávat, aby měli na vodku...," říkám, když dostávám před sebe smažený sýr, dobře že je sýr, já totiž nic jiného nejím, než šunku, cihly eidamu a smažený sýr, pak teda ještě plno vitamínových pilulí, ale o tom už jsem mluvila, Leika neříká nic, protože se o takové věci nikdy nezajímala a já o tom vím, proto je říkám, aby se nemohla začlenit do rozhovoru se Servácem, kterého to zajímá, teď tedy okouší to, co já každý den, když se potkám se známými, jen řeči o mašinách a sexu nahradili řeči o Sibiři.
"V tom Rusku se stejně všechno děje ve vlaku...," dodává Servác, oba evidentně čerpáme z jednoho dokumentu, který nedávno vysílali v televizi.
"To najisto, tam seženeš všechno, hlavně teda vodku, ale jinak všechno od televize přes ledničky až po ty kola, možná i auto bys tam sehnal :-)))"
Když Servác odjel do Bukurešti, hned jsem se objevila u Leiky doma, vymohla jsem svým prosebným pohledem, který mám stejně ostatně pořád, že u ní můžu být každý den a třeba až do noci, mám šanci si teď dojít až do konce, něco opravdu dodělat, vím už moc dobře co, udělám něco, díky čemuž vystoupím definitivně z anonymity, svým vystoupením v televizi jsem sice pobouřila většinu národa, ale nikdo mě nezačal poznávat na ulici, zase si mě nikdo nevšímá, nikdo dostatečně avantgardní a nezávislý nepřišel, aby mě poplácal po rameni a řekl mi: "Dobře si to udělala, někdo tu soutěž rozrušit musel," takoví lidé už asi nejsou.
"Přijď k nám někdy na návštěvu," říká mi jakoby nic.
"Jo, jo," ale vím, že nepřijdu, nikdy, jak asi může vypadat taková návštěva po letech?
Večer se zase dívám na mapu Jižního ostrova Nového Zélandu, je tu chladnější klima, než na Severním, protože Nový Zéland leží na jižní polokouli, nedávno jsem byla krok před cestou na něj, ale pro koho bych tam jela?, chybí mi ještě dvě oči ke správnému prohlížení, obětovala jsem tu cestu novému pohledu na svět, který se ale nedostavil.
Oči jako ze skla mi simulují pocit štěstí, procházím se opět s Ka, která je moje kamarádka, ale nic víc a ani ne moc dobrá, párkrát se ke mně už zachovala dost hnusně, normální člověk by jí to neodpustil, ale já nejsem normální a odpouštím každému cokoliv, čistě proto, abych ho neztratila, třeba je moje poslední, na lavičce sedí dva známý, kamarádi Ka, nemají mě taky moc rádi, asi jsou rádi, že nikdy nic neříkám, jen je pozoruji zastřeným pohledem, celá naměkko z toho, jak se jim svou otupělostí vysmívám do ksichtu, jak je mi úplně jedno, co si o mně myslí, Vlastenecké hnutí českého lva si dalo za úkol boj proti anarchistům, bezdomovcům a narkomanii," jeden z nich je tak trochu skin, má rád svou vlast, má mě rád ze všech nejmíň.
Christchurch je město v mírném klimatickém pásu, spolu s Aucklandem a Wellingtonem patří k největším městům země, sem se taky nikdy nepodívám, každý máme svou vysněnou zemi, kam máme minimální šanci se podívat, když se nám to povede, vymyslíme si další, ještě bych chtěla někdy v životě vidět Dunaj, kdybych jela se Servácem, mohl se mi tento sen splnit, ale místo toho jsem zůstala tady, mohla bych dál rozvíjet svojí destruktivní strategii, které jsem se naučila, opět jsem přišla k Leice, vzala si teď nové šaty, pravděpodobně na holé tělo, aby mi je ukázala, ukazuje mi svoje šaty, ale já se snažím zachytit obraz jejích prsou, které by mohly být vidět, když se předkloní, uviděla jsem je: dvě oddálené od sebe nepřítomností podprsenky, polil mě pot a trochu jsem se začervenala, pak to ale hned přešlo, potom se převlíkla, ale v jiné místnosti, takže jsem si jí nemohla prohlédnout, jdeme spolu na nákup do Penny Marketu, stará žena mi několikrát vrazila nákupním vozíčkem do pat, protože pospíchala a já jí stála v cestě, celý tenhle supermarket na mě působí dost stísňujícím dojmem a podporuje paranoiu, kterou už dlouho trpím.
"Co do mě furt vrážíš, ty babo bez mozku!," zakřičela jsem na ní.
"Teda lidi!, slyšeli ste to?, ona mi řekla, že sem ‚bez mozku', to snad není pravda, kdejaká feťačka si na mě votvírá hubu!," odpovídá mi, chci jí ještě něco odpovědět, ale Leika mě odvádí pryč, VLASTENECKÉ HNUTÍ ČESKÉHO LVA SI DALO ZA ÚKOL BOJ PROTI ANARCHISTŮM, BEZDOMOVCŮM A NARKOMANII!
"Klid, klid, tady se nemůžeš takhle rozkřikovat," uklidňuje mě Leika, když vidí moje krví podlité oči plné nepochopitelného strachu, objímá mě okolo ramen, abych se uklidnila, nemůžu opravdu říkat, co se mi chce, mohli by mě odtud nechat odvézt, však už se baba dohaduje s nějakým sekuriťákem, ale snad mi nic neudělají, Leika mě už úplně zklidnila, strach zmizel, náhle jsem se zastyděla, co jsem jí všechno v uplynulé době dělala, jakou odpornou fintu na ní vymyslela, abych jí ublížila, abych se jí pomstila za to, že se vydala vlastní cestou, na kterou mě ovšem nemohla vzít s sebou, což mě opravdu hodně zabolelo, když jí teď tolik potřebuju, když se bez ní nedovedu obejít, tak ona teď ve skutečnosti patří někomu úplně jinému, mně je to tak líto...
"Přijď k nám někdy na návštěvu," říká mi jakoby nic.
Rodiče jsou oba v práci, dopoledne jsem doma sama, každý den, jsou prázdniny, výstižný název, já mám prázdniny pořád, probudila jsem se někdy v půl sedmé, ale ještě v osm se převaluji v posteli a nechce se mi vstát, pak nakonec vstávám a dělám si kafe, pouštím televizi a dívám se na ranní kontaktní, živě vysílaný pořad, pořad je dnes z velké části zaměřen na levicový extremismus, něco se totiž ve světě děje.
"Jednání skupiny zemí G8 přineslo první výsledky...," přidáno několik záběrů na demonstranty, snažící se prorazit policejní záběry, automatizovaná reportáž, ani jí nemusím vidět, abych věděla, co v ní je, následuje reportáž ze včerejšího mítinku opačně orientovaného hnutí.
"Tak tedy Vlastenectví. Vlastenectví je láska ke své vlasti, k domovu, svému původu, kulturnímu dědictvím a všemu, co mám jako Čech rád," povídá mladý člen Vlasteneckého hnutí Českého lva Plzeň, vyhladit!, všechny nás vyhladit!, jsme společenský mor, způsobujeme destabilizaci systému, "Anarchie. Co dodat?," nejsem anarchistka, vždycky stojím mimo a jsem ještě mnohem nebezpečnější, protože neuznávám ani anarchii, nevím, co s volným časem, nejsem členkou ničeho, mám pouze průkazku městské knihovny, za kterou už rok a půl neplatím členské příspěvky, které jsem dodnes nevrátila některé knihy, "Lidi bez mozků, který neumí nic jinýho než fetovat, flákat se, mlátit kamenem do výlohy a otravovat obyčejným lidem život," aspoň nějakou náplň!, kde je Voloďa?, je v práci, potřebuji se zorganizovat, aby se dalo říct, že někam patřím, nemám za co bojovat, když nejsem úspěšná i ve svojí vlastní bitvě o život, "A ne jako oni, prasata s rozpíchanýma rukama a skleněnejma očima," nemám vpichy v rukou, opravdu jen výjimečně použiji jehlu, ale přesto patřím mezi skupinu lidí, do které vlastně vůbec nepřísluším, JUDE!
Odpoledne za mnou Voloďa přišel, mám ale docela šílenou náladu, jsem k němu kupodivu dost studená, ale je mi ho pak líto, přestala jsem s tím tedy, dokonce jsem se mu omluvila, na lavičce před radnicí se shromáždilo pár lidí, dva systémáci, které neznám a tři jejich kopie, které si však nedokázaly zkopírovat i mozek, takže se furt připitoměle usmívají, mluví hodně drsně o tom, jak zahulili trávu s kedrem, nasbírala jsem před týdnem muchomůrky, usušila a před hodinou snědla, zase mi spolehlivě naskočil pocit nadhledu nad nima i nad sebou samou, chtějí se furt bavit o drogách a pořádně vše vyřvávají.
"Je to strašná diskriminace tyhle oddělený hajzly, na každým máš napsáno: ŽENY nebo MUŽI, to je už jako za Hitlera, když někde bylo napsáno ŽIDŮM VSTUP ZAKÁZÁN, jo, že já se prostě nikdy nepodívám do některých místností prostě proto, že nemám příslušný pohlaví, taková diskriminace!," říkám jim já, vrtí nechápavě hlavou.
"Fakt to byl hustej nájezd, ale lepší je šňupat, v tom hulení to není tak silný," říká jedna kopie.
"Přestože si většina lidí myslí, že klasický porod je ten nejlepší, když se přece už po léta praktikuje, nejnovější výzkumy v oblasti vývoje osobnosti potvrzují, že přítomnost matky u dítěte už od prvních hodin života má velký význam pro jeho pozdější vývoj," všechny tři kopie se na mě překvapeně a nechápavě dívají a oba systémáci se smějí, připadám si jako bych byla DJ na technopárty a vytrvale mixovala acid jazz navzdory všemu pískání a dělá mi to dobře, protože jsem ve skutečnosti stejná jako kopie, takže teď jdu přímo proti své vlastní povaze, tedy proti svému největšímu nepříteli, opravdu nenalézám cestu sama k sobě, chvílemi mě to naplňuje depresí, jindy (zrovna teď) mi to připadá k smíchu: neustále bych někoho poučovala, cpu Leice svoje pseudopolitický a pseudofilosofický kecy a přitom nejsem schopná poučit sama sebe.
"Někdy přijď!"
Leika taky nemá co dělat, jsme na tom stejně, od té baby v Penny mě ještě bolí paty, kdyby tam nebyla Leika, asi bych jí zabila, však už se mi párkrát stalo, že jsem nezvládla svou agresi, pak udělám, co mě napadne a rychle zmizím, než mě stihnou chytit a potrestat, stačí aby mi nějaká ta klasická matka, dobře vychovaná příslušnou skupinou korporací, s vhodným pohledem na lidskou společnost, mamina tří dětí, vrazila párkrát vozíčkem do pat, takže mi je zranila, otočila jsem se cosi na ní zakřičela a převrátila jí ten vozík na zem "Lidi bez mozků který neumí nic jinýho než fetovat, flákat se, mlátit kamenem do výlohy a otravovat obyčejným lidem život," pak jsem odešla, chtěla jsem si jen rozměnit peníze, ale nebylo mi dopřáno, potom jen sedím v parku se zvýšenou srdeční frekvencí a příšerným pocitem, že jsem byla zase jednou vyloučena, JUDE!, "Proto je nejlepší takovou skupinu předělat na členy, než se dostanou na scestí."
Jdu pár kroků před ní v najednou úplně skvělý náladě, poskakuji jako malá holka a chrlím na ní všechno, co jsem v uplynulých dvou letech neřekla, všechny moje myšlenky, na které nikdo nikdy nebyl zvědavý, nemá moc cenu je tu uvádět, nemám zrovna velkou touhu po tom, abych je řekla téhle osobě, ona stejně není schopná uvažovat tak, jako uvažuji já, opět se tím nad ní nechci vyvyšovat, nemá to vůbec co společného s nějakou inteligencí, Leika prostě nikdy neuvažuje tím směrem, co já, ale stejně jí všechno říkám, protože potřebuji konečně s někým mluvit, nechci už, aby pokračoval proces, ve kterém se ze mě stává absolutně asociální tvor, bojím se toho, že někdy přijdu mezi své známé a nebudu mít vůbec co říct, protože už nebudu umět mluvit.
Zahltila jsem jí přívalem nesouvislých, těžko se mi vyjadřujících informací, k ničemu jí nejsou, ale poslouchá mě, jsem jí za to vděčná, i já bych ráda poslouchala nějaké její myšlenky, ale ona mi žádné neříká, už mám dost toho mluvení do záznamníků, moji vlastní rodiče mi často říkají: "Počkej, počkej, co to zase říkáš... já ti nerozumím... co se ti zase stalo?," mně totiž nejde rozumět, připadá mi, že by ještě mohli říkat: "Promluv po zaznění zvukového signálu."
Došli jsme až na nádraží. Často tu sedávám se známými, ona už z toho vyrostla, sedla si tu se mnou, zatímco jsem pořád mluvila o výsledcích mého letitého pozorování lidí, pak řekla: "To je zajímavý," protože jí zřejmě opravdu zaujalo moje vyprávění o rodičovském komplexu v mladých rodinách, zarazila jsem se, podívala se jí do očí, objala jsem jí a přimáčkla se k ní: "Já tě mám tak ráda," sdělila jsem jí upřímně, což jí překvapilo, nikdy jsem se totiž ani jí nesvěřila, že jsem na holky, a mám v plánu jí to taky nikdy naplno neříct.
Pomalým krokem se vracíme zpátky. Nemluvím, jen ona občas něco prohodí, ráda bych se s ní teď vedla za ruku, byla bych ráda, kdyby teď před námi nebylo žádné loučení a prázdný byt mých rodičů.
"Přijď k nám někdy na návštěvu," říká mi jakoby nic.
Kolem čtvrtý přijel Voloďa, viděl mě, jak se tu bavím se známými, stojím nad nimi a neustále narušuji jejich hovor o drsných věcech, Voloďa si pro mě došel.
"Je zase sjetá," informuje ho Kopie, tak si mě odvedl, asi mu dělám ostudu, když se musí ukazovat s touhle holkou, která má pořád jakýsi nepřítomný výraz, asi mě má rád, když se mě nikdy nevzdává, poslední dobou po mně jdou i policajti, protože podle názorů některých babiček: "Je nějaká divná," takže mě i brzo zavřou, důvod se vždycky najde, protože automatizovaný chod společnosti mě opět vystrčil kus na svůj okraj, moje nízká spotřeba teď byla definována obavou o bezpečnost naší i našich dětí, "Lidi bez mozků, který neumí nic jinýho než fetovat, flákat se, mlátit kamenem do výlohy a otravovat obyčejným lidem život," JUDE!
U nás doma se mu snažím udělat něco k jídlu, udělala jsem mu instantní krupicovou kaši, při strouhání lusku skořice jsem si trochu poškodila nehet jednoho z prstů, ukázala jsem mu ho, vzal nůžky a úplně naplněn něhou mi poškozený nehet odstřihnul, usmála jsem se na něj, ví o mně, že jsem lesbička, i když jsem mu o tom neřekla, naše komunikace je totiž většinou plně neverbální, snědli jsme kaši u stolu, chvíli na sebe jen tak koukáme.
"Neměla by ses pořád takhle zmatlávat," říká mi s houpavým východním přízvukem.
"Hm, neměla bych, ale občas musím," odpovídám mu s ostrým přízvukem západních Slovanů, naše země patří ale spíš k východu, "Praha je přestupní stanice do východní Evropy," cítím tu onoho (východo)evropského ducha, ajaj, zase tyhle muchomůrkový řeči...
"Někdy přijď."
Pozítří přijede Servác z Rumunska, mám tedy ještě dnešek a zítřek k užívání si Leiky, pak přijede a bude zase vše při starém: hovory o fotkách, vyprávění zážitků z cest, moje nevyhnutelné provokace, začala jsem přemýšlet o nějakém plánu, jak následujících 48 hodin co nejlépe využít.
Kolem poledního jsem ten plán konečně našla, ale cítím se právě z něj nejvíc vysátá a zničená, je totiž dost šílený, ale musím jednou konečně něco udělat, přestože moje osoba skoro každého provokuje svojí nezařazeností a neschopností komunikace, stejně nikoho v podstatě nezajímám, jen nade mnou tak zavrtí hlavou, pozastaví se, prohodí větu plnou nepochopení a pohrdání, pak jde dál a už si mě nikdy nevšimne, "Proto je nejlepší takovou skupinu předělat na členy než se dostanou na scestí," tentokrát je jasné, že si mě všimne opravdu každý, všechny nezajímavé baby v tomhle městě, které se celý den vybavují na lavičkách v parcích a na hřbitově, všechny poslušné dětičky, které nemají žádné starosti ani samy se sebou, učitelky, kterým bylo dáno za úkol je pěkně vychovat, aby měly co největší spotřebu, maminky, které plodí další a další produkty a subjekty, živitelé rodin i moji vlastní rodiče.
Musím se dobře připravit: zásoba hlubokomyslných vět na zabití přebytečného času a pár pevných konopných provazů, už se těším, mrazí mě v zádech, když si vzpomenu, co se dneska večer stane, už aby to tady bylo!
Mám ale celé odpoledne času, abych si vše dobře rozmyslela, jenže já si nechci nic rozmýšlet, potřebuji to mít za sebou, jeden velmi vzrušující zážitek, aspoň jeden za život, obětuji mu hodně: nejlepší kamarádku a asi i pár let svobody, mohla bych dostat čtyři roky, nebo dva, jsem přece ještě nerozumná, dají mi nižší sazbu, ale musím udělat něco zásadního, protože v mém životě se už několik let nic takovýho neděje.
Kolem šesté vyrážím na věc. Provazy jsem schovala do dvou větších kapes, u Leiky jsem třikrát zazvonila, otevřela mi a přivítala mě celkem srdečně, poslední dobou mě vítá čím dál srdečněji, je nezaměstnaná "Nezaměstnanost způsobuje zvýšený výskyt depresivních onemocnění u obyvatelstva," tak tedy proto, se mnou se asi tolik nenudí, jako když je sama, až začne chodit do práce, zase na mě zapomene, přetvařuje se: dělá, že si mě váží a že mě má ráda, a přitom jí sloužím jako katalyzátor nudy.
Povečeřeli jsme. Pak mi položila na prostírání přede mě dezert, kousek dortu.
"Udělala jsem ho speciálně pro tebe," říká a čeká, až ho posoudím, usmála jsem se a ochutnala, říkám, že mi chutná, i když je mi to stejně jedno, mě už nic nechutná, o čemž jsem se už nejméně dvakrát zmiňovala, některá jídla mi ale připadají více poživatelná, než jiná, tohle patří k těm poživatelnějším, nesmím ho ale sníst moc, nerada bych, aby se mi do těch mých příšerných zubů dal ještě zubní kaz.
"Můžu u tebe dneska přespat?," ptám se jí a smutně se na ní usmívám, opět na mě totiž leze deprese, mám to udělat, nebo nemám?, ale tyto vnitřní dotazy zaháním, nemyslím na ně, místo toho se cítím naprosto vysátá a zničená, při zpětném pohledu i v pohledu do budoucnosti nevidím nic jiného, než naprostý zmatek a nesmyslnost, nenašla jsem žádný rozumný argument pro zdůvodnění své existence, když nejsem schopná ani šířit lásku, chci si urvat kousek citů pro sebe tím nejnásilnějším způsobem, ale spatřuji v tom poslední opěrný bod existence, před ním je prázdnota a za ním taky, ale doufám, že mi Leika bude pak všechno vyčítat, abych se jí mohla omlouvat, aby si i ona všimla, že jsem něco udělala blbě a že o tom vím, aby mi nikdy plně neodpustila a já se jí mohla cpát do bytu a do rodiny ve snaze dosažení odpuštění, aby se můj životní cíl integroval do pokání a doufání v odpuštění, už mě totiž definitivně přestaly bavit subjektivní umělé cíle, jak to napsal Egon Bondy: z každé generace lidí se asi 10% vždy zeptá na ty samé otázky a já dodávám: a na ně jim není nikdy uspokojivě odpovězeno, tak se bouří, zademonstrují si, zjistí, že na tyto otázky jim opravdu nikdy nikdo neodpoví, protože automatizovaný běh ekonomiky, společnosti a technického vývoje není nikdy vůle zastavit, nastupuje chvilkový pocit bezmocnosti, a pak vzhledem k nátlaku okolí se tito lidé většinou začlení do společnosti, proti které protestovali, přestanou se ptát a začnou vrtět hlavami nad rozbitými výlohami a novodobými účesy, říká se tomu "dostání rozumu," to už ale říkají jiní myslitelé, tak tedy boj proti obecnému zlu jsem vzdala a tím tedy i ztratila jeden ze svých subjektivních cílů, zbyl mi jen jeden, ten skutečný.
Dlouho do noci si ještě povídáme, tentokrát mluví hlavně ona, nějak se rozpovídala, vzpomíná na naše společné dětství, vždycky si uměla hrát a rozuměla dětem, rozuměla tedy dobře i mně, teď mi ale určitě nerozumí, protože moje logika je postavená na úplně jiných základech, nebo spíš vůbec neexistuje, četla jsem o dívce, která spáchala sebevraždu z asi podobného důvodu, jako bych jí měla spáchat i já: nenacházela nějaký důvod svého života a zrovna tak jí nebavil, jako mně, přežila, v blázinci se zamilovala do jednoho z chovanců, možná mě tam taky pošlou, ale já nemívám štěstí tohoto druhu.
Pozdě v noci jdeme spát, ona na své posteli, já na posteli Serváce, nemám strach, že bych usnula, teď se mi to rozhodně nemůže stát, ani normálně přece nespím, tak proč bych zrovna teď měla?, kruhy pod očima se mi tam pravděpodobně už natrvalo usídlily a já si na ně zvykla, co chvíli se dívám na budík, musím vydržet ještě aspoň hodinu - pro jistotu.
Ve tři hodiny jsem se odhodlala. Odšoupla jsem svojí postel od její (manželské lůžko tvoří dvě válendy postavené vedle sebe uprostřed místnosti), vytáhla jsem provazy s připravenými smyčkami, nadzdvihla jsem jí ruku a zavlíkla do smyčky, provaz jsem pak přivázala k jedné noze postele, takto postupuji i u zbylých končetin, ale ona bude křičet!, já věděla, že jsem na něco zapomněla, došla jsem si do kuchyně pro nůž, nechci jí dávat roubík, ještě ho špatně uvážu a ona se udusí, pak jsem pevně přitáhla smyčky, probudila se a překvapeně mě pozoruje.
"Co to sakra děláš?," křičí, položila jsem jí nůž na krk a říkám:
"Nekřič, nebo bodnu!, zabiju tě, mně už je to jedno," ve tváři má výraz zděšení, který ještě zesílí, když jí strhávám noční košili z těla, leží tu tedy přede mnou úplně nahá, zděšená a pravděpodobně se stydí.
"Nestyď se, já to udělám taky... a neboj se, když nebudeš křičet, nic ti neudělám... teda nic, co by tě bolelo," snažím se jí uklidnit, což se mi zrovna moc nedaří, ale není teď schopná promluvit, pohledem si vychutnávám její tělo, hladím jí na všech erotogenních zónách, líbám jí na nepřijímající ústa, klekla jsem si obkročmo na ní a začala masturbovat, uspokojím se nad ní, konečně vzrušující zážitek, zajíždím prsty ještě do její kundičky, aby to bylo znásilnění, abych k trestnému činu omezování osobní svobody přidala ještě něco zajímavějšího, pak už ale pokračuji jen na svém těle, přestávám pociťovat stud, který tu předtím byl, nedělám přece něco až tak zlýho, nedokázala bych jí opravdu ublížit a citové ublížení?, kašlu na něj, tak jako dobyvatelé města, tak jako národní hrdinové, tak i já využívám svého práva pochybné převahy, pocit viny zatlačen někam daleko, nezajímá mě, v hlavních večerních rodinných filmech legalizovaná nevěra, v oscarovém filmu pro celou rodinu, filmu údajně plném lásky a pochopení ošuká hlavní hrdina svojí kamarádku, o které ví, že je vdaná, tak proč já bych se tu nemohla uspokojit nad svou kamarádkou, ona se na tom nepodílí dobrovolně a já nejsem normální a do společnosti zařaditelná, čas se mi rozvíjí před očima všemi směry, dětství konfrontováno s dneškem a dnešek s budoucností, která už mě nezajímá.
Dodělala jsem se. Lehla jsem si na ní a otřela ze sebe všechen pot o její kůži, vstala jsem o oblékla se.
"Lež tu hezky tiše, když budeš řvát, vrátím se pro tebe a vezmu si tě s sebou a hádej kam!," hrozím jí ještě na závěr, odcházím a nechám jí tam ležet svázanou, pomyslela jsem na sexuální techniku bondage, což mě rozesmálo, po dlouhé době ten tlak v mé hlavě polevil a někam odešel, mám na příštích pár dní na co myslet, už se těším domů, jak si dám kafe, pustím si televizi a nechám se informovat o problémech na hraničních přechodech a překážkách na silnících a dálnicích, můžu čekat, až si pro mě dojdou, už mě nezajímá boj o mírně levicové ideály, boj s větrnými mlýny, už mě nerozčilují řeči novinářů o používání mobilních telefonů mezi bojovníky proti globalizaci, nijak mě nevzrušují tři baby, které za pár hodin roznesou informace o mém nočním činu, nezajímá mě ani moje kamarádka Ka, která mě překvapivě opět nepochopí, jsem opět úplně sama a tentokrát si na tom stavím, je to moje póza, póza dívky s drsným charakterem, o jedné z mála lesbiček, které se dopustili znásilnění, nezvládám svou agresi a taky si na tom stavím, těším se na svůj nový negativní život.
Čekám až dlouho do odpoledne, ale žádný policajti u nás nezvoní, pak k večeru někdo zvoní, ale je to Voloďa, rodiče už jsou doma, no proč by na mě policajty posílala, vlastně jsem jí nic neudělala, možná přijde Servác, který by měl být už doma, pošle ho na mě, dá mi pár facek a tím vše končí, znásilnění ženy ženou by byl skutečně kuriózní případ, s takovou banalitou se nebude nikdo otravovat, zvlášť když jsem jí nic prokazatelně neudělala, ale nenávidět mě teď bude, tak snad mě uspokojí, že se to budu snažit odčinit, udělám pro ní teď vše, co jí na očích uvidím, co když ale nebude nic chtít?
"Přijď k nám někdy na návštěvu," říká mi jakoby nic.
"Jo, jo," ale vím, že nepřijdu, nikdy, jak asi může vypadat taková návštěva po letech?
Zašla jsem do klubu No Entry, sedla jsem si ke Ka ke stolu kousek od biliáru, takže se nám do hovoru neustále mísí zvuky srážejících se koulí a jungleu, Ka pije pivo a já kafe, cítím se dneska docela dobře, běh světa mě nijak nezajímá, v jednom evropském městě zrovna teď probíhají velké demonstrace proti globalizaci a vykořisťování v reakci na nějaký summit, ještě nedávno bych se tím zabývala, ale teď jde všechno mimo mě, protože vím, jak to bude vypadat, dá se vše předpokládat, tak jako když je povodeň, přečtu si v novinách vždy větu: "Voda brala vše, co jí stálo v cestě," podobně i s velkým větrem, možná až někdo bude číst tento příběh, bude se používat jiná věta, ale se stejnou samozřejmostí a stejností, tak tedy i teď budu zítra informována sáhodlouze o rozsahu protestů, o počtu raněných, o výši škod a přidáno pár rozhovorů se zkrvavenými policisty, nechápajícími obyvateli a rozhovor s demonstrantem, ze kterého vyplyne, že neví, proti čemu protestuje, tohle bude trvat asi tak dvacet minut v každém vydání zpráv plus nekončící jednostranná diskuse ve všech sdělovacích prostředcích, potom někdy snad i třířádková informace o tom, že se na summitu překvapivě k ničemu nedospělo a že tedy bude muset být uspořádán ještě jeden, čili další zbytečný zprávy, které se vůbec nemusí vyrábět, protože je předem jasný, o čem se bude mluvit a s jakým výsledkem, tak tohle mi běží hlavou, zatímco se bavím o něčem úplně jiným, nebo se spíš vůbec nebavím, jen občas něco pronesu, aby bylo vidět, že dávám pozor.
"Tak už sem zase spala s Radkem," informuje mě Ka.
"Jo?, tak to je hustý," říkám jí na to s trochu nepřítomným pohledem, který jsem nestačila skrýt.
"Fakt to s nim bylo dobrý...," (se stopou vzrušení), mám taky hezký zážitek z poslední doby.
"...lucky pressure...," hudba poněkud zesílila, je tu poměrně tma, když se dívám na Ka, vidím stínem zdůrazněnou linku profilu, má takový výrazný nos, sluší jí, ale jsou lidi, kteří ho pokládají za vadu, vlasy má místy stříbrné od toho, jak za ní něco svítí.
"...it's so lucky..."
"Teď ale nevim, jestli se kvůli tomu mám rozejít s Pepou a Martinem."
"Hele, já nevim, tak se s nima rozejdi, nebo si je nech do zálohy...," všimla jsem si, že sem přišla Leika, nikdy do tohoto klubu nechodí, protože má špatnou pověst, shromažďují se tu podle ní narkomani, nevšimla si mě, šla do vedlejší místnosti, jsou tu totiž čtyři místnosti a jak je tu tma, tak mě neviděla, stoupla si k baru a ptá se na něco obsluhy, objevil se tu i Servác, tohle nevypadá dobře, kdyby přišla sama, nebála bych se, ale ten Servác mi nesedí, jsem čím dál nervóznější, cítím, že tuhle situaci nezvládnu, sedli si k jednomu stolu ve vedlejší místnosti, vidím je skrz široký otvor po chybějících dvoukřídlých dveřích.
"...sexy pressure..."
"No ale co bych pak řekla Jakubovi?"
"Hele, já nevim," říkám jí rychle a nespouštím oči z těch dvou postav, které sem do stínu nevidí a navíc sedí zády ke mně, jenže jediný východ vede okolo nich, ještě včera jsem byla plná odvahy a dneska nic, padla na mě deprese a cítím se opět naprosto bezmocná, zbytečná a bojácná, zase nejsem schopná nic udělat, měla bych si vzít nějaké muchomůrky, mám je v kapse, Vikingové si s jejich pomocí připravovali na boj, aby se dostali do stavu "beserker," čili do správné koncentrace pro odvážné činy, mám ale i strach, vzít si ty muchomůrky, vůbec nevím, co mám dělat.
Měla bych za ní asi jít, jen kdybych neměla takové množství obav, mezitím jsem si vyslechla pár vážných starostí s tím, koho si nechat a koho opustit, Ka má vážné starosti, protože by si mohla pár objektů znepřátelit, což nemá ve zvyku, já taky ne, já si totiž nikoho ani nespřáteluji, přisedla si k nám další holka, kamarádka Ka, je hloupá, možná hodná, ale naprosto nezajímavá, vyprávějí si o tom, jak strávily včerejší den, kdy byly spolu, k večeru se opily a vyváděly spoustu zábavných věcí, Ka se udělalo špatně a zvracela, jí se skoro vždycky udělá špatně, jednou mě pobavila, když jsem jí přesvědčila, aby si se mnou dala muchomůrky, usušily jsme jeden klobouk, který jsme tehdy našly v lese, v troubě u ní doma, málem jsem tenké plátky houby přesušila, protože jsem jí nastavila asi na 80 stupňů a nechala je tam moc dlouho, ale nakonec bylo vše v pořádku, spolykaly jsme každá asi čtvrt klobouku, následovalo její vyprávění, kdy mi během dvou hodin sdělila úplně všechno a stačila při tom použít pravděpodobně celou svojí slovní zásobu nejmíň dvakrát, já neříkala nic, jenom jsem byla velmi pobavená jejím hovorem, mluvila trochu jinak než normálně, vykecala mi všechny svoje intimity, za které se normálně stydí a nikdy je neříká, není totiž normální, aby člověk některé věci říkal, ačkoliv je ta věc obecně známa.
"...nebo jak si mě zavřela na tom hajzlu :-)))))"
":-)))))," baví se spolu a mají dobrou náladu, jako vždy, teda pokud mají dostatek nevázaného sexu, stále mířím očima k tomu stolu a usmívám se, aby nebylo nic nápadné, měla bych tam jít, měla bych vstát a vyjasnit si to s Leikou.
"Já si musím něco vyřídit, jo," oznamuji jim a jdu, ani nezaznamenaly, že odcházím, musím tuhle situaci vyřešit, evidentně tu Leika čeká, až se objevím, ví, že jsem tady, došla jsem k nim, Servác mě přivítal s nadšením, Leika jen tak nenápadně pozdravila položila jsem si sem svojí sklenici s tonikem, který jsem si před chvílí koupila, a sedla jsem si na třetí židli u stolu.
"Servo, moh bys nás tady na chvíli nechat samotný?," povídá Leika.
"Jo, tak jo," odpovídá poněkud neochotně, jde si s někým zahrát biliár.
"Proč si to udělala?," ptá se mě naléhavě.
"On o tom neví?"
"Neví, blbě’s ty provazy uvázala, tak jsem se z nich asi za půl hoďky dostala, proč si to udělala?"
"Musela jsem něco už udělat, urvat si kousek nějakýho citu a vzrušení, vim, že to asi nepochopíš, ale skus mi to odpustit," říkám s pohledem někam na stůl.
"Já to asi chápu, mohla si mi říct, že seš na holky, já to přece chápu!, mohla jsem tě seznámit se svýma kamarádkama, co jsou taky lesby, nemusela si dělat hned tohle...," takže mi odpustila, můj cíl se tím tedy opět zbortil, zase jsem všechno udělala blbě, jako vždy, měla bych konečně taky vyhledávat nějaký známý, nic takovýho jsem už dlouho nedělala, o nic se nesnažím a přitom pořád něco chci - moje vlastnost.
"Odpustila’s mi?"
"Jo, a taky tě seznámím s několika holkama, co taky hledaj nějakou holku," jen abych si s nima měla co říct, znám se: někdy začnu mluvit, říkám samý nudný hovadiny, sama se u toho nudím, ale nejsem schopná se zastavit, potom je už jasné, že si s lidma, na který jsem tohle vybalila, nebudu rozumět.
Takže mi odpustila. A můj utopický cíl zničila a nabídla mi jiný, sice nevěřím, že by vše bylo, jak si teď představujeme, ale je to přeci jen pokrok.
"Přijď k nám někdy na návštěvu," říká mi jakoby nic.
"Jo, jo," ale vím, že nepřijdu, nikdy, jak asi může vypadat taková návštěva po letech?
"Co děláš v No Entry," ptám se jí ještě.
"Tak sem si říkala, že tě tady potkám a vůbec všechny smažky z tohohle města :-))))"
"No dík, no."
"Jé, to jako nic ve zlým :-)), proč si ještě nikdy nepřišla, když jsem tě zvala někdy před měsícem?"
"Nějak se mi to nehodilo."
"Měla bys, taky by ses dostala mezi pár, myslím si, docela dobrých lidí, se kterýma bych tě seznámila."
"Jo, jasně, víš co, já znám spoustu dobrých lidí, aby sis nemyslela..."
"Já vim, třeba ty dvě trubky, jak si s nima před chvílí seděla."
"Hm... moc dobrých lidí teda asi neznám."
"A co ten tvůj Voloďa?, chodíte ještě spolu?"
"Víš, my sme spolu ani nikdy nechodili, my sme jenom kamarádi."
"Jo?, že je pořád s tebou, a vůbec vypadá, jako když s tebou chodí, spíte spolu?"
"Nene, já s nikým nespím, ale s ním asi jednou budu muset, on mě totiž asi fakt miluje, měla bych mu umožnit trošku si mě dopřát, když ho pořád k něčemu využívám."
"Aha, já myslela, že se máte rádi..."
"To my jo, ale... já mám ráda radši holky..."
"Jo?, já mám pár takových kamarádek, jestli máš zájem."
"Hm, tak já někdy přijdu."
Mám v tuto chvíli ale nějaký nepřítomný vyraz a zasklený oči, protože myšlenka na dalších několik známých, se kterými si na 100% nebudu rozumět, jak už to bývá, mě nějak nenaplňuje, no uvidíme, mám před sebou přeci spoustu variant, jak naložit se životem, tak tedy ještě chvíli počkám.

V povídce jsou použity části textů skladeb:
Lucky Pressure - Roni Size & Reprazent
Holky a mašiny - Daniel Landa

Dále úryvky z článku "Vlastenectví, čest, pravda, hrdost, rasizmus, anarchie, drogy, fašismus..." z časopisu Vlastenec (s nutnými opravami pravopisu a interpunkce), od neznámého autora, člena Vlasteneckého hnutí českého lva.

Monika77&Hubitel?, Čelákovice, 27.7.2001