Padám dolů a jeho stahuju s sebou, mám o něj strach, nechci ho zničit, ale nemůžu jinak, nemůžu ho nikdy opustit.

Konečně nastoupilo jaro, procházím se venku (měla jsem chuť jít ven), lidi vytáhli motorky a kabriolety, je jich najednou všude plno, ale je nehledám, dívám se kolem sebe a myšlenky mi nepříjemně šrotujou, po ulici se ke mně blíží autobus, zdá se mi, že nekonečně dlouho, pak zastavil na zastávce, mám ukrutnou chuť někoho najít, pak taky chuť po někom, kdo by mi dal tu věc, musím zajít za Prodavačem.
Chodím v ulicích. Koukám se do tváří a nacházím v nich leccos, ale nikdy nic pozitivního i pro mě, dvě čtrnáctky po mně chtěj cígo, "Nemám," říkám jim rychle a jdu pryč, nechci je vidět, slyším, jak se mi za zády smějí, smějí se mojí psychóze, která je dost dobře vidět, aby jí ty dvě dobře identifikovaly, vím dobře, co si o mně ostatní myslí, je na mně všechno vidět, můžou ve mně číst: zmatená, bere psychedelika, trochu romantická, možná hezká, ničemu nerozumí a pro národní hospodářství je absolutně zbytečná, velká přítěž českého školství, investice do jejího vzdělání je naprosto nenávratná, typ člověka - ponorka, veškerá spolupráce vyloučená!
POTŘEBUJU NĚKOHO NAJÍT! Nikde nikdo není, nikdo na mě nečeká, všichni mě pozorují, v uších mi tepe srdce, dělá strašnej kravál, buch, buch, buch, někdy i synkopy: b-buch, buch, jdu čím dál rychlejc, neotáčím se za sebe, co kdyby tam něco bylo, nechci To vidět, co se se mnou, sakra, děje?, tenhle stav si jenom namlouvám, nikdy jsem přece nic takovýho neměla, ten stav neodpovídá žádný droze, ničemu, jenom si namlouvám, že mám psycho, jenže jak si to říkám, padá na mě strašná deprese, a tak toho nechávám a psycho zůstává, jdu na nádro, už tady je pár lidí, hlavně moje kamarádka, kterou mám moc ráda, jmenuje se Katka, a taky Prodavač, chci si u něj něco opatřit, mně dává vždycky zadarmo, právě do našeho města přišla docela slušná emise tablet REW, který někdo propašoval z Holandska, naše skupinka jich má sto kusů jen tak, zadarmo, Prodavačovi ten člověk něco dlužil.
Dostávám dvě. Musím je sežrat, abych se už dostala z toho myšlenkovýho tlaku, všechno je přece jednoduchý, však o tom mluvila ta ženská včera v televizi: "Řešení je snadné: neberte drogy," jen jaksi zapomněla dodat co dál, dívala jsem se na ten pořad s rodičema, ti zabředli do debaty, že brát je může jenom blbec apod., já se na ně dívala a nic neříkala, oni nevědí, že já je beru taky, kecali dost dlouho a já z nich dostávala stíhu.
Spolkla jsem piluli a šla si pro pití do automatu firmy Coke, hodila jsem tam dvacku a vypadla půllitrovka Fanty, pak přijel vlak od Prahy, vystoupilo hodně lidí, třeba taky Máca, přivez matroš, chce se s náma bavit, protože v nás vidí zákazníky, ale my se s ním nebavíme, do těch jeho sraček fakt nejdeme, tak jde pryč, pak ještě vystoupila učitelka ze základky, ale éčko už mi najíždí, je mi jasný, že zorničky jsou teď obrovský, ta učitelka se s náma chce taky bavit, s Katkou se baví, chce i se mnou, měla mě docela ráda, já jí ne, teď jaksi nepotřebuju nic říct, už jsem toho řekla docela dost za ty léta, osmnáct let, teda spíš sedmnáct (jako kojenec jsem nemluvila), jsem toho řekla strašně moc, obrovský množství totálních píčovin, který jsem si určitě mohla odpustit, teď je čas nemluvit, když není co říct.
"Tak co, Moniko, jak ti jde škola?," ptá se mě, já se na ní jenom zpomaleně otáčím, škola - nebaví, úplně k ničemu, s mojí současnou schopností soustředit se nemůžu nikdy udělat maturitu, a taky na jakej obor jsem se dala: Průmyslovka - automatizace, povinná maturita z automatizace, nevím o co tam jde, maturovat ze zjednodušování rovnice v dvojkový soustavě podle Quina McClusceyho, ha, ha, maturovat z měření, který mě absolutně nezajímá, z použití elektronkovýho milivoltmetru s voperovanou telepatickou jednotkou, takže měří i napětí na přístrojích, ke kterým vůbec není připojen, stačí jen intenzivně na ten přístroj myslet, napětí lze tlačítkem EX-CHANGE převézt na Rubly, a ona se mě ptá: Co škola!
"Co... že?," odpovídám jí.
"Jak ti jde škola?"
"To je úplná blbost..."
"To není blbost, vzdělání je pro tebe velice důležité, je to investice, která se ti stokrát vrátí, musíš... ...jsi povinna... ...důležité... ...morální důvody... ...pro naší společnost... ...udělat maturitu... ...vysoká škola... ...já taky... ...máš na to... ...já vím, že... ...???????"
"Hm, tak já si jdu pro žvejku," pak pozoruje moje vláčný pohyby, kterými se blížím k trafice na konci nástupiště, Prodavač odjel do Poděbrad, zůstaly jsme tady my dvě, já a Katka, pak ta učitelka, která tady asi bude ještě hodně dlouho, protože asi pojala podezření, měli určitě nějaký školení, oni ho mívaj, za deset korun modrý Orbitky, dívám se do tváře trafikantky, měla bych jí znát, myslím, že je matka někoho známýho, ale třeba taky ne, třeba už není známej.
"Děkuju," říkám jí potichu, došla jsem ke Katce a sedla si tam, učitelka tu pořád ještě je, přestala jsem jí vnímat, ale ona na mě mluví, dávám si dva polštářky žvejky, nabízím i Katce, bere si jeden, jde mi těžko rozžvejkat, po čtvrtý koleji projíždí nákladní vlak, vpředu řve elektrická lokomotiva v plným záběru, vlak je dost dlouhej, spousta vagónů, každej jinej, dělají strašnej kravál a učitelka se ho snaží přeřvat.
"Co... s... maminka... jak... proč... dejte...!"
Na konci vlaku řve druhá mašina, taky v plným záběru, vstávám, jdu k okraji nástupiště.
"Ty jo! Takovej masakr!," říkám a v podbřišku cítím silný vzrušení, Katka vstala, kouká se se mnou na konec vlaku, který pomalu mizí v stoupání, jdeme pryč z nádraží, učitelka je překvapená, že jsme se s ní nerozloučily, ale neva, jdeme vedle sebe a pozorujeme, na hlavní ulici jsem potkala strejdu a tetu, "Čau," zdravím je, nikdy si nejsem jistá, jestli jim můžu tykat.
Jdeme za dalšíma lidma. Zašli jsme do Kozlovký hospody podívat se, jestli tam někdo není, jsou tam známý, pijou asi třetí pivo, rozhodli se dneska opít, dost brutálně, Michal slaví narozeniny, osmnáctiny, sedli jsme si k nim a oni na chvíli zmlkli, pak se zas rozkecali, Michal dneska leccos platí, vnucujou nám pivo, ale my si chceme dát kafe, přišla vrchní, sebrala ze stolu vypitý půllitry a přinesla nový, přitom do mě strčila svýma obrovskýma prsama, ucítila jsem bradavku na levý tváři.
"Co si dáte?," ptá se nás.
"Daj si pivo!," křičí za nás někdo z nich, asi Jarda.
"Ne, kafe," oponuju tichým hláskem.
"Cože!?," křičí mi ta vrchní do ucha.
"Kafe."
"Co?"
"KA-FE! DVA-KRÁT!," tady je nenormální dát si kafe i pro holku, Kozlovská je pajzlovitá hospoda, na hezkým místě, ale pajzlovitá, je tu spousta štamgastů, nějakej chlap šel hrát na automat, hodil tam dvacku, nechal tři losovací bubny několikrát protočit, pak zase dvacku a tak pořád dokola, vypadal jako kretén, když tam hrál, chtěla jsem se ho zeptat, proč to dělá, ale ostatní mě od toho odrazovali, je tady vůbec obrovský množství zbytečných lidí, celej den seděj u svýho piva, mluvěj a já si nedovedu představit, o čem můžou celý ty dny mluvit, když ani nic nezažívaj, já přece pořád někde chodim mezi lidi, do přírody taky, mezi lidi v prostředí, kde je co dělat, znám jich přeci jen dost málo a ještě míň aspoň trochu důvěrně, jenom Katku, ale taky nějak míň, než bych chtěla, nechala jsem kafe vychladnout, není dobrý ho teď pít horký, pak jsem ho vypila a přestalo mě to tady bavit, Katku taky, jdeme pryč.
Na rohu u husitskýho kostela se bavěj nějaký lidi, některý trochu znám, s jedním jsem chodila do školky, ale může to být kdokoliv jiný, nejsem si tím teď jistá, nabrala jsem trochu polystyrénových kuliček, který mám v kapse, nevím, kde se tam vzaly, házím je kolem sebe, zůstává po mně pruh bílých kuliček.
"Hej, holky! Upad vám sníh!," volá na mě ten, kterýho bych měla znát, pomalu se otáčím směrem k němu a v duchu mu říkám, "To není sníh, ale polystyrén, hlupáčku," ale ve skutečnosti mu neříkám nic, stačí když jsem si to řekla já, vím, že nám za zádama řekne "feťáci zasraný," ale já si ho chci v paměti nechat jako hodnýho člověka, který mi řek tu poetickou větu, tak blokuju jeho hlas a neslyším ho.
Došly jsme k Šedákovi. U něj vždycky někdo je, a taky že jo, Šedákův dům je otevřenej, jako by byl squat, vždycky tu byla spousta cizích lidí, který nám nebyli ani trochu sympatický, měli tu svojí šlehárnu, jednou jsem tu spala, už nikdy nic takovýho neudělám, stačilo procházet jednotlivými místnostmi a člověk si připadal jako psychiatr na vizitě u psychopatů, v jedný místnosti byla zapnutá televize a okolo ní sedělo asi pět lidí a upřeně jí pozorovali, když jsem tam vstoupila, všichni se na mě podívali, já je pozdravila, oni mě okřikli, ať nedělám kravál a koukali se dál, ve druhý místnosti seděla podobná skupinka, která na mě reagovala úplně stejně, jenom místo televize tam byla lampička s poodhaleným stínítkem, dál tu byla místnost, kde leželi tři lidi na zemi a koukali se do stropu, a pak tu pobíhalo nějakých šest týpků, který mluvili děsně rychle a pořád něco dělali, do takovýho šílenýho baráku jsme teď vlezly my, ale dneska tu skoro nikdo není, jenom Šedákova sestra, a taky úplně cizí holka, prej ji včera někdo přivez z Prahy, umí dobře vařit, nabídli mi jídlo, který uvařila, taková čínská variace, nemám vůbec hlad, ale ochutnala jsem ho, bylo fakt dobrý, ale ona skončila, protože asi utekla od rodičů a tím, že se dostala trvale do Šedákova baráku, je jasný, že je taky trvale ztracená, za chvíli do ní začnou leccos cpát a když bude mít štěstí, dopadne jako já, když ne, půjde si lehnout k těm třem, co tu jistě v tý místnosti ještě leží, takhle to tu chodí, stejně sem jednou vtrhne zásahovka a bude konec, sousedi jsou v týhle čtvrti hodně všímavý a Šedák je pro policajty dost zajímavej.
Jdu sem jenom pro jednu věc: stačí šáhnout pod torzo postele a vždycky se tam najde něco dobrýho, dneska je tam zbytek tý emise REWek, asi pět kilo jich tam je, vytahuju z kapsy dvě skleněný trubičky po celaskonu a plním je, jsou už úplně nacpaný, můžu jít, nikdo si toho nevšimnul, sebrali jsme tu holku, která smutně seděla v rohu a jdeme zase ven, tady je strašně depresivně, hlavně za hezkýho dne, když je hnusně, může si člověk říct, že aspoň že není venku, ještě se k nám přidává David, už jsme všichni, co spolu chodíme, my dvě, David a nově ta holka je naše skupina, nejsme žádná parta, jenom kamarádi, šli jsme k řece, jsou tu rybáři, vyrazilo se jich tu spousta, jdu k jednomu z nich, blízko břehu má čeřen s chycenýma rybama, má tam jenom nějaký malý šmejdy.
"To's'te chytil?," ptám se ho s náznakem posměšku.
"To je jenom návnada," vedle něj je další rybář, právě vytahuje nějakou rybu, tahá jí na břeh, je dost velká, změřil jí metrem a hází jí zpátky, nechápu nic.
"Proč tu rybu chytáte, když jí pak stejně hodíte zpátky?"
"Nejde o úlovek, ale o souboj," odpovídá, už ničemu nerozumím.
"Ale proč těm rybám ubližujete!?"
"Já jim neubližuju, vždyť je pak pouštím zpátky."
"Jenže se jim přece může něco stát."
Už je tady dojezd a trochu paranoia. Nejde o úlovek, ale o souboj, vždycky jsem předpokládala, že je to naopak, celej život mě o tom někdo přesvědčuje, a pak přijde rybář nebo farář a ty to řeknou obráceně, je to úplná pitomost!, není, co je cílem života, když na jeho konci je smrt a ta asi není zrovna ten cíl, cesta je cíl, život je cíl, ale když nestojí za nic?, ale měl by přece stát, stojí!, jenom se někdy zdá, že ne, tak ale proč je tolik sebevražd, když by měl stát, najednou mám v hlavě strašnej bordel, myšlenky mi nepracují, ale místo toho takový depresivní nájezdy, pořád se mi opakuje pár vět, nemůžu je zahnat, měla bych někam zalízt, někam, kde nikdo není, jdu domů, ale doma mi bude hrozně, co mě to dneska tak bere?, kašlu na to... říkám si tu větu a myšlenkový nátlak zmizel. Konečně.
Domů jsem přišla někdy v půl osmý. Je skoro nebo úplně tma a já nemám vůbec hlad, matka mi cpe něco k jídlu, nechce se mi moc spát, jenom ležím na posteli a nudím se, čekám na další den, časem přeci jen usínám a zdají se mi divný sny, který okamžitě zapomínám.

Další den je pondělí. Březnový pondělí, docela teplo, ale ne zas moc, ve vlaku sedím s několika lidma, který mě moc nebavěj, ale pořád se mnou komunikují, já jen v rámci slušnosti přikyvuji a nic neříkám, čekám, až se potkám s někým zajímavějším, třeba s Davidem, jenže spolu moc nemluvíme, ani s Katkou, někdy spolu mluvíme hrozně moc, ale co si dneska říct?, nemám dobrou náladu, nechci jí předávat dál, vyšla jsem vstříc dnešnímu blbýmu dni s očekáváním, že se všechno zlepší, ale tak tomu není, nálada mi padá a padá.
"Booleova algebra obsahuje základní pravidla pro počítání ve dvojkové soustavě...," co je mi po tom?, co tu sakra dělám, je mi poněkud divně, zasekávám se na všem, na co se podívám, nemůžu nic dělat, nemůžu se na nic soustředit, mám hlad, už aby byl KONEC.
Taky že je. To to trvalo, zase jedu domů, vzala jsem si tabletu ze svý zásoby, a pak ještě jednu dostala od Prodavače, sedím teď v parku, okolo mě chodí spousta lidí, každý má svý starosti, jejich aura září a je pochroumaná, protože ty starosti jsou skutečně jenom jejich, pána v klobouku načapal mistr v práci, jak nic nedělal, má starost, co z toho bude, paní v nesmyslně těžkým kabátě se bojí o svoje děti, je jim kolem dvaceti, žijou teď nově v Praze a ona se o ně strašně bojí, je tam špatná společnost, slyšela o ní v televizi, všude samá šlapka a feťák, měli zůstat tady, tady jim nic takovýho nehrozí, odfoukla jsem vzduch ze zadušenýho smíchu, malý dítě má na levý straně porušenou auru, nedávno švihlo svým křečkem o stěnu a teď je mu ho líto, vidělo tuhle akci v televizi, ale s člověkem nebo pokémonem, chtělo si jí vyzkoušet, křeček asi ne, dva malý hadi, asi kolem devíti, rozšlapávaj zazimovaný šneky, jeden z nich má takový divný brejle a je hodně rezavej, rezavý koušou nejvíc, mám z nich strach, zabili už tolik šneků.
Kde je vůbec naše skupina?, někam mi utekli, ale oni se najdou, přised si ke mně dědeček, je mi jasný, co mi bude říkat, je mi to úplně jasný, kontraindikace dneška, všechno vím dopředu, anebo mám zmatený vnímání času.
"Dneska je hic," říká mi a otírá si čelo.
"Hic?," a koukám se jinam.
"No na to, že je začátek března..."
"No tak jo, hic. Hic... Hic... :-))))))))))))), proč hic!, to je úplná blbost."
"...za Hitlera ty vlaky jezdili vždycky na čas..."
"Prej hic :-))))))))), úplná blbost a jakej Hitler?"
"Tehdá když měl vlak přijet v osum, tak přijel v osum, ale dneska přijede v devět..."
"Co?, jakej vlak?"
"Třeba osobák, tehdy jel z Dennisova nádraží přímo až do Hanušovic, bez přesedání..."
"A proč bych měla jezdit do blbejch Hanušovic?"
"Děvenko, ty seš moc mladá, aby sis něco takovýho pamatovala."
"Co bych si měla pamatovat, a proč bych si měla pamatovat nějakej osobák do Hanušovic, co jezdil ve válce do Hanušovic, stejně sem tam nikdy nebyla, tak co je mi po tom..."
"Ani si nedovedeš představit, jakej to byl dobrej spoj..."
"Sem - tam, sem - tam :-))))))))))))"
"Opravdu dobrej, třeba na hory a tak."
"Na co byl ňákej spoj do hor, když se stejně za války nikam nejezdilo, to je úplná kravina."
"To není kravina..."
"A jak ste vůbec starej, že ste tak moudrej?"
"Sedumdesát dva let."
"Hm to ste starej už dlouho, nashle!"
"...protože se tehdá..."
Jdu od něj dál. Na další lavičce sedí nějakej kluk, sedám si k němu.
"Čau," říkám mu mile a tisknu se k němu, pokračuju: "tohle je skvělý, že tady takhle sedíš, tamhle vidíš toho dědka, vedle mě si ten dědek sednul a začal mi cpát něco vo Hitlerovi, asi má někde doma, no určitě ho tam má, schovanej hákáč, ten mi vůbec nebyl sympatickej, ale ty jo, seš rád, že jo?, seš rád, že jsem si tu sedla?, seš vůbec rád?," dědek, který teď sedí asi deset metrů od nás, tam pořád sedí a něco si říká sám pro sebe.
"Jo sem rád," trochu suchá odpověď, zdá se mi, ale on se už od začátku tváří nějak smutně, ale už se konečně začíná trochu usmívat, někdy mám pocit, že už když se na mě někdo podívá, dostává ze mě extatický flash back.
"Super, ale proč seš smutnej?"
"Já nejsem smutnej."
"Seš, anebo's byl."
"Hm, nemoh sem dneska nikoho najít..."
"Vidíš, našla jsem si tě já, mně taky někam utekli kámoši, ale teď se máme a budeme spolu, jo."
"Tak jo."
"Pudeme přepadnout nějakej barák, jo, ale až bude tma, tak pudem."
"Jakej barák?"
"Uvidíš."
Pak jsme šli k Šedákovi, bylo tam asi šest lidí, pět absolutně nesnesitelných, (včetně Šedáka), ale to je jedno, vždycky se chodí k němu, sedli jsme si tam do jedný místnosti a čekáme, až přijde zbytek naší skupiny, podala jsem mu fajfku s hašem, aby mu bylo dobře, tady se nikdy za přírodní fet neplatí (výhoda), přišel nás otravovat nějakej vysmaženej týpek, vlastně tady nikoho neznám, je zbytečný tady někoho znát, budeme si muset zařídit vlastní barák, tady je to už docela o hubu, každou chvíli sem může vtrhnout zásahovka.
Konečně přišli: David, Katka i ta nová rošťa, taky Prodavač, sedají si k nám, seznámila jsem je s Vénou, to je ten kluk.
"Měli bysme vosquatovat nějakej barák, tady je už nebezpečno," říkám jim.
"Jo, víš o nějakým?"
"Vim."
"Deme ne!"
Ten barák leží asi dva bloky od radnice, taky dobrý místo, už v něm nikdo nebydlí několik let, v přízemí jsou stažený rolety, protože tam byl krám, tak tam jsou takový ty vlnitý plechový rolety, dva krámy tam byly, na jednom je zbytek nápisu CUKRÁRNA a na druhým PAPÍRNICTVÍ, ten nápis je ale někdy z první republiky, u jednoho je taky kus německýho překladu, v patře jsou asi tři nebo čtyři místnosti, nebude se tam moct dělat bordel, protože všude okolo jsou obydlený domy.
Probourali jsme se tam ze zahrady. Dům stojí v řadě domů, takže se tam dá vlízt jedině ze zahrady, ještě se musí lízt přes zahradu patřící k jinýmu domu, přeskakujeme nízkou zídku trapně pokrytou ostnatým drátem, ten si snad mohli odpustit, když netvoří vůbec žádnou překážku, snad tady nemají psa, ne, nemají, jenom je tu plno koček, některý mňoukají, dům má zezadu ještě velkou přístavbu, dvě kůlny a v jejich patře aspoň dvě místnosti, David vykopnul dveře, šly docela snadno, protože byly zamčený na petlici, která držela na dvou hřebících, vnitřek vypadá docela slušně, ještě si musíme přinýst nějaký koberec, abysme mohli ležet na zemi.
S baterkou děláme průzkum: šel by tady napíchnout proud, stačí přinýst pojistky nebo jističe, v přízemí ve dvou místnostech můžeme klidně svítit, protože světlo nemůže proniknout skrz ty rolety, takže není zvenku vůbec vidět, jinak jsou tu ještě dva pokoje, z toho jeden nepoužitelný (je v něm nějaká špína), nahoře jsou čtyři místnosti se záclonama v oknech a s výborným výhledem na ulici, zejtra si sem nataháme pár věcí, bude to super, dá se tu být přes celý teplý období roku, navíc sem vůbec nezatejká.

Integrály, derivace, druhá derivace, crrrr.
"Definuj mi tuto funkci."
"Tahle funkce vyjadřuje závislost proměnných A a B na dalších proměnných C a D."
"Ne, špatně. Tato funkce je disjunkce ve smyslu prvý nebo druhý."
"Aha, to jsem nevěděla..."
"A nepoužívej prázdné fráze!"
"Už nebudu. Můžu mluvit dál?"
"Neptej se mě na to, co můžeš, ale řekni, co víš!"
"Dobře... takže při stisknutí..."
"To není správný termín."
"Při zmáčknutí..."
"Ten spínač nezmačkáváš, jsme v automatizaci..."
"Při sepnutí..."
"To není správný termín."
"To už je ale slovíčkaření."
"To není slovíčkaření."
"Takže když spínač nespíná, co dělá?"
"Spínač nemusí spínat..., říká se: ‚když vyšlu impuls v logické úrovni 1 nebo 0.'"
"Aha... takže když vyšlu..."
"Ale já nevyšlu."
"Tak co udělám?"
"Co kdyby ses to naučila?"
"A co teda udělám?"
"Nenaučila... Kdepak, čím lepší budete mít výsledky, tím větší z vás budeme mít radost."
"Dobrá."
"Běž si sednout a do příště se nauč. ...a můžeme pokračovat ve výkladu: Takže tento způsob zjednodušování funkce nikam nevede, takže se jím dále nebudeme zabývat..."
Crrrrrr.

Do našeho squatu David přinesl velký červený koberec, pak ostatní postupně lihový vařič, kazeťák, pojistky, nějaký nádobí a takový věci, napíchli jsme se na proud, ale v celým baráku nefungujou rozvody, takže proud nikam neved, a pak se někde udělal zkrat a pojistka nám zase shořela, tak jsme proud vyvedli z jiný fáze a vedli ho vlastní šňůrou do patra, takže teď už můžem přinýst i elektrický vařič a něco na topení, omítka je ještě v docela slušným stavu, je tu i jedna postel s matracema, ale je pěkně hnusná, odnesli jsme jí pryč, sedli jsme si na ten koberec do tureckých sedů a začali vařit čaj, to je takovej obřad, je tu s náma i Prodavač, ale dneska nic nepřines', sedla jsem si vedle Vény, nějak mě k sobě přitahuje, je mi s ním dobře.
Vypili jsme ho. Pak se začínáme pomalu rozcházet, Prodavač, David, Katka i Rošťa už jsou pryč, zůstali jsme tu sami, je skoro tma, takže musíme zhasnout svíčku, kterou si tu svítíme, ale zůstáváme ještě chvíli.
"V létě tady můžeme bydlet pořád..., stačí doma říct, že budeme u nějakýho kámoše a ve skutečnosti bejt tady," nadhazuju téma.
"Hm, tohle je jediný pozitivní místo v tomhle městě."
"Jak kdy. Někdy je jich tu podstatně víc"
"Čéče, znáš Vitaše?"
"Jo."
"Ten je teďka docela hustě nemocnej: Šel po ulici a normálně z ničeho nic upad' a vyrazil si zub a ten zub spolknul, no to by nebylo zas tak nejhorší, ale von si pak druhej den vo ten zub natrh' prdel."
"Kecáš! To není možný, takovej úraz se nemůže stát!"
"Vitašovi jo."
Vitaš je v hajzlu, smaží každej den speed, ztracenec, dřív byl skvělej člověk a teď už není, je, ale pro nás jakoby nebyl, už se s náma nestýká.
Chvíli ještě o něčem mluvíme, pak jdeme každej domů svou cestou, dívám se do osvětlených oken Kozlovský hospody, je tam plno, zase jsou tam ty známý, co minule, sedí u piva a kecají, přišla jsem k nim, přece k nim můžu jít, chodila jsem s nima na základku, vždycky mám chuť k nim jít, ale oni mě pak zklamou, nemají mě moc rádi, cítím ten jejich povýšený postoj vůči mně, je mi pak smutno, ale stejně k nim dneska jdu, v hospodě je bílo od cigaretovýho kouře, je mi z něj špatně, zrovna přišla vrchní s velkýma prsama, otřela se jimi o mě a oni mi objednali pivo, protože vědí, že nepiju, tak natruc, přijímám ho, pomalu piju ze svýho půllitru, pozoruju je a poslouchám jejich rozhovory, vůbec mě neberou na vědomí, vstala jsem a odešla, "Smažka zasraná," slyším ještě za sebou, ale dělám, že jsem neslyšela, stejně se k nim zase jednou vrátím, sama si nejsem jistá, jestli moje vzezření není jenom falešnej postoj, který mě vyčleňuje ze společnosti, stejně jako veškerý moje chování, s nikým nechodím, prostě se mi nechce, mám dojem, jako by to k ničemu nebylo, jako by mi šlo o něco jinýho, ale nevím jistě o co, a oni tohle všechno taky nepochopí zrovna jako můj styl života, moje fetování, všechno moje..., stejně nemá smysl se k nim nějak víc přidružovat, protože tyhle lidi mi už nemají co dát, přišla za nimi nějaká jejich kamarádka, je kurva, říkají to o ní se stejným despektem jako o mně, že jsem smažka, ale patří mezi ně, já už ne.
Doma potkávám svoje rodiče u televize. Jako vždycky se ptají, kde jsem byla tak dlouho, v telce je nějaký pořad o český šlechtě, dívám se na něj a snažím se do sebe nacpat něco k jídlu, musím do sebe jídlo teď cpát násilím, abych moc nezhubla, nemám vůbec chuť.
Stařena ověnčená šperky ukazuje na nějaký prastarý fotky a sentimentálně kecá o rodinných tradicích, o honech a podobných nesmyslech, úplně zbytečný řeči, pořád nějaká šlechta, další týpek ukazuje svůj obrovský zámek a zase sentimentálně kecá, pro rodiče je ten pořad děsně zajímavej, ale mně vůbec nebaví, já nevím, proč tady ta šlechta vůbec je, se všema těma svýma tradicema, šlechtu bych zrušila a všechny zámky přeměnila na domovy důchodců, aby se cítili dobře, když si často stěžují na dnešní poměry, hlavně aby důchodci nenabonzovali náš squat, jejich domov je pár domů od něj, musíme na ně bejt hodný.

"Lichá parita doplňuje přenášené bity na lichý počet jedniček."
"Die Atmosfere auf dem Alexanderplatz ist nicht sehr optimistisch."
"Ja, und weiter?"
"Aber: Berlin ist spitza!"
"Ja, und weiter?"
"Die Atmosfere auf dem Alexanderplatz ist nicht sehr optimistisch."
"Ja, und weiter?"
"Aber: Berlin ist spitza!"
"Ja, das ist Alles."
"Ja, aber die Atmosfere..."
"Stříhání kovů spočívá ve vnikání klínu do materiálu, který se nejdříve pěchuje, když už nemůže, začne se oddělovat..."
Crrrrrrrrrrr.

Odpoledne jsme šli k Šedákovi, snad tam bude Rošťa, ale před jeho barákem stojí zelenobílý auto policajtů, pár se jich motá kolem a zevnitř domu štěká pes, se Šedákem je konec, ale on se z toho vymotá, on není na ničem závislý, jenom ve všem jede a každýho do toho tahá, my díky němu žerem éčko skoro každej druhej den, protože ho tam krademe, teď jsme ale v pohodě, když jich máme sto jen tak a já ještě další dvě skleničky, o kterých nikdo neví, Rošťa sedí na lavičce kousek od Šedákova baráku, je dobře, že se do toho nezamotala, bereme jí s sebou, ale nevíme co dělat, do squatu teď nejdeme, půjdeme někam hodně daleko, aby nás nikdo nenašel.
Šli jsme do lesa za řekou. Široko daleko nikdo není, dáváme si tabletu tady, za chvíli nám začne být teplo, ještě se procházíme, já s Rošťou a Vénou, David s Katkou jsou někde dost daleko, asi se spolu budou milovat, ale možná taky ne, já nevím, co oni dva mají mezi sebou a ani mě to nezajímá, pro mě je lepší nic nevědět, deptají mě lásky mých kamarádek.
Droga nás trochu zkopala. Často se někdo z nás zastavuje a nechává se něčím fascinovat, pak jsme přišli na místo, kde je průsek v lese, ve kterém vede řada hlubokých vodárenských studní, zapíchli jsme to na poslední z nich, pod námi vede trať, kde často jezdí nákladní vlaky, vždycky dělají děsný rachot, nádherný rytmický rachot, dvounápravový vagóny dělají přímý beaty a čtyřnápravový zlámaný se synkopami, sedla jsem si těsně za Rošťu a hladím jí teď po vlasech, má krásný, tmavě hnědý, skoro černý vlasy, projíždím prsty těmi vlasy, hraju si s nimi, jsou krásný, přikládám k nim hlavu a nechávám je hladit mi tvář, kloužou po ní, propadají mi skrz prsty, okolo projíždí další vlak, stále si hraju s těmi vlasy, Rošťa poslušně drží, zaklání hlavu a dívá se na mě, jak jí hladím, tváří se slastně.
Najednou jsem si všimla Vény. Úplně jsem na něho zapomněla a bylo to ode mě bezohledný, celou tu dobu se na nás díval a vypadá, že ho z toho chytají psycha, najednou pomalu říká: "A mě nepohladíš... mám já kamarádky....," přilísla jsem se k němu, Rošťa taky, pak jsme si lehli na ten beton těsně vedle sebe, já uprostřed a s doširoka otevřenýma očima jsme sledovali ptáky kroužící v hejnech nad námi.

Po tom včerejším éčku jsem si dneska něčeho všimla: Véna se ke mně prostě chová nějak divně, jinak než by měl, jakoby nebyl můj kamarád, jako by byl někdo víc, někdo jiný, někdo, kdo mě potřebuje a koho asi potřebuju i já.

"Jak to, že jste mi odevzdali jako protokol o měření tenhle CÁR papíru?"
"Chtěl jste jenom výsledek měření..."
"Ale výsledek je protokol!"
"Výsledek je číslo, před kterým je napsaný rovnáse."
"Ale co kdyby to vzal do ruky laik?"
"Laik by nepochopil ani ten protokol, pro něj je důležitej výsledek..."
"Ale výsledek musí být podán na úrovni a ne načmáranej na kusu papíru, když jsem já chodil na průmyslovku, tak jsme si tohle nemohli vůbec dovolit, my, když jsme šli do hospody, museli jsme pak všechno dohnat druhej den a to jsme kvůli tomu nemohli vůbec spát..."
"Můžu k tomu něco říct?"
"Jistě, a na ten protokol jsem si jednou asi ve čtyři ráno vylil kafe a musel jsem ho pak do ŠESTI ráno udělat znova!"
"Tak má to smysl!?"
"Víš, ve slušný společnosti je slušný, že nejdřív domluví starší, a pak teprv může mluvit mladší."
"Jo, jenže vy mluvíte pořád a úplně od věci..."
"Mitevská, ty seš neuvěřitelně hloupá."
"Jo tak."
"Holka, tebe když matka rodila, tak tě zrodila snad z amfetaminu."
"Proč?"
"Tak se na sebe podívej, myslím vnitřně."

Konečně je pátek po poledni. Hnedka jsem šla s Vénou do našeho baráku, Rošťa s Katkou už tam byly, je jedno, co budeme dělat, ale máme svojí skupinu a svůj barák, tak se budeme motat okolo těchhle pojmů, jsou dny, kdy se nudíme, není absolutně co dělat, možná je to tenhle, měli bychom chvíli nechat éčka napokoji.
Mám ale skvělou zprávu: matka s fóťou jedou na víkend pryč, takže toho se dá využít.
Venku lehce prší, dívám se z okna v prvním patře dolů na ulici, v ruce mám plecháček s čajem, který jsme tu uvařili, trochu mě pálí do prstů, ale já se rozhodla ten pocit vnímat pozitivně, takže mi nevadí, dole je silný provoz, spousta lidí chodí s taškami z nákupů, hodně ze zeleniny na rohu kousek odtud, občas se mi zdá, jako že se někdo z nich dívá sem nahoru a snažím se uhnout pohledu, ale vždycky je to jenom pocit.
Když jsme odcházeli, všimla si nás nějaká důchodkyně ze starobince, který je asi o šest baráků dál a ta babka má okna směrem k místu, kudy vylézáme, něco na nás křičela, my na ní nic, pak se objevil nějaký člověk, kterýmu asi patří zahrada, přes kterou se musí lízt, šel po nás, ale my mu utekli, budeme si muset dávat pozor.

Ráno se probouzím s tím, že rodiče odjedou. Těším se až si uvařím čaj, dám nohy na stůl, pustím televizi se ztlumeným zvukem a místo jejího zvuku bude pokojem znít bloumání ambientního setu, budu čekat na Vénu, nepřijde, ale já si pro něj dojdu, nikdy nikdo nepřijde, možná potkáme i někoho jinýho, třeba Rošťu, tu bych chtěla potkat, chtěla bych se s ní mazlit, chtěla bych, aby mě milovala, ale ona taková není, ale možná taky je, když jsem jí před tím hladila tam u kolejí v lese, strašně si to dávala, a byla moc šťastná, těžko říct, jak je na tom.
"Dávej tady pozor na barák, nikam moc nechoď, uč se," atd.
"Tak čau."
Zvuk jejich auta zmizel za rohem ulice a já dělám, co jsem si naplánovala, nějak je mi smutno, najednou strašně toužím po Rošťě a vím, jak je mi nedostupná, dělám si to sama jako už léta, stejně jako před lety, když jsem přišla na svojí úchylku, závadu, pak myslím na buddhisty, zdá se mi, že bych jim měla věřit, ale to je jen módní trend, chci v něco věřit, ale ty vědecký teorie a podobný píčoviny mi vždycky všechno vyvracejí, kde jako má bejt Bůh, nebo Dharma, Alláh, či kdoví co, když my jsme vznikly z nějaký chemický reakce v pravěkým moři, tohle je evoluce, žádná Genesis, nejsme principiálně nijak odlišný od šutrů kolem nás, jste prach a v prach se obrátíte, nikde v našem těle není žádná odlišná hmota, všude jenom vodík, kyslík, uhlík, železo apod., nikde žádná tajemná sloučenina duše, nic originálního, a pak nějaká láska..., jenom potřeba ukojit příslušnou sliznici v těle, zakódovaná potřeba množit se, já mám zrovna v tomhle místě systémovou chybu, syntax error, jsme už asi hodně složitý organismy, čili chyby jsou čím dál víc pravděpodobný, běžná poruchovost při zpracování dat, občas někde vypadne nějaký vstupní port a člověk nevidí, neslyší, nechodí, je lesba, nežije, něco jako procesor, ještě nějak definovat city do dvojkový soustavy, sestavit pravdivostní tabulku logický funkce a můžete k procesoru připojit porty LOVE-IN a LOVE-OUT, a máte vystaráno, za dvacet let se počítá s vyvinutím umělé inteligence, návod a schéma byly v dubnovým Amatérským rádiu.
Dosáhla jsem vyvrcholení. A můžu jít pro Vénu, pro Rošťu nejdu, nevím, kde je, možná v našem baráku, ale sama tam nejdu, mohli bychom tam zajít s Vénou.
"Brý den, je doma Vašek?," říkám jeho matce, se kterou mluvím skrz mluvítko u vchodu do jejich paneláku.
"Jo, je, poďte nahoru," nesnáším tyhle mluvítka, nepoznávám hlasy po telefonu, sotva poznám, jestli mluví muž nebo žena, zamčené dveře se s bzučením odjistily a já můžu vejít, výtahem do pátýho patra.
V jeho pokoji má skvělý výhled na dvě protější masy betonu, jsou tu všude, všechny druhy pokojů jsou vždycky po patrech navršeny nad sebou, v pracovní dni tu lidi vstávají pravidelně postupně v půlhodinových intervalech: 5:00, 5:30, 6:00..., zůstávám u něj celý dopoledne, neuvědomila jsem si, že by měl obědvat se svojí mámou, zapomněla jsem na oběd, takže mě matka uvedla trochu do rozpaků, když přišla: "Budete s náma obědvat.," tečku na konci této věty jsem považovala za otazník, "Ne, ne, já půjdu domů."
"Jen zůstaňte, chci poznat lidi, s kterými se Venda kamarádí," asi není dobrý nápad mě poznávat, nejistě jsem se na Vénu podívala, ale to už mě matka odváděla do jídelny, sedla jsem si na místo, které mi přidělili, mají řízek, vepřový.
"Jak se vůbec jmenujete?," ptá se mě, trochu trapas, měl mě představit on, ale co nadělám.
"Monika... Mitevská," odpovídám a sklopila jsem oči, nerada se na někoho takovýho upřeně dívám, na svojí matku, na profesory ve škole, na všechny takový lidi, uhýbám před nima pohledem a oni si pak myslí, že lžu, ale já když lžu tak se právě dívám do očí, mám obrácenou logiku.
"Váš tatínek pracuje u dráhy, že."
"Jo."
"Toho znám," hm, to není dobře, v tomhle městě se taky všichni znaj, i když já tu skoro nikoho neznám, všichni znají mě a dobře si mě všímají, jednou na to dojedu, protože na všechny tyhle známosti kašlu. Zatím.
Nemůžu dojíst svojí porci, jeho matka to může považovat za znak, že mi nechutnalo, ale nepovažuje, po obědě přinesla ještě nějaký zákusek a jemně nás donutila sednout si do křesla v obýváku, pak odešla udělat kafe nebo co, mají byt 4+1.
"Na co tady máte ten čtvrtej pokoj?"
"No je přece lepší mít čtyři místnosti."
"Ale tu čtvrtou tady máte úplně na nic."
"Jakto, nemáme..."
"Tak se podivej: ložnice pro rodiče, pokoj pro děti a obývák, to sou tři, tak na co tady je ten čtvrtej?"
"Je přece..."
"Na nic!"
"Dřív tady bydlel ještě brácha..."
"Já taky bydlela několik let se sestrou, tak na co tu máš tu čtvrtou místnost?"
"Vám se tady nelíbí?," vložila se do toho matka, trochu jsem se zpotila, dostávám paranoiu, ale pozitivní paranoiu (celou dobu jsem se usmívala, ale ke konci ani moc ne), měla bych zas něco spolknout.
Nějaký čas si s náma ještě povídá a my musíme sníst každý dva kusy bábovky a vypít kafe, nakoplo mě, přestalo se mi chtít spát a začly mi trnout čelisti, konečně můžeme vypadnout, konec setkání matky syna s holkou, která jí z něho dělá feťáka.
Kousek od rohu jeho paneláku vytahuju z kapsy tabletu a polykám jí, jemu dávám taky, na lavičce v aleii na náměstí čekáme na nájezd, koupili jsme si pití a zapili jejich hořkou chuť, postupně se všechno stává zvláštní, opřeli jsme se bokem o sebe a všechno sledujeme, okolo nás prochází moje teta se strejdou, zdraví mě, ale já se na ně jenom hezky usmívám a neříkám nic, nechce se mi mluvit, není co říct, ani s Vénou si teď nemám co říct, naše mysli jsou propojený, vím, na co myslí a on to ví o mně, protože my nemyslíme, vnitřní hovor ztichnul, zůstala jenom vizuální představivost a představivost souvislostí, to stačí, a ještě navíc všechny vnímáme, mám pocit, jakoby mi někdo prsty držel víčka očí rozevřený a já musím mrkat s velkým úsilím, když se nesoustředím na mrkání, taky nemrknu, zvláčněli jsme a zasekli jsme se na tý lavičce, nikam se nám nechce, ale přeci jenom jsme vstali a šli pryč.
Mám pocit pozitivní paranoie. Zdá se mi, že se na mě všichni dívají, ale vzrušuje mě to, určitě na mně všechno vidí, vidí moje oči, můj usměv, moje všechno.
V baráku je Rošťa s Katkou. Přisedla jsem k nim na koberec a pohladila Rošťu, je tu teplo od elektrický plotýnky, která je zapnutá jako topení, nevím, o čem si tu povídaly, ale vlastně vím.
V kazeťáku je kazeta, ze který zní tech-house, je puštěná nezvykle nahlas, tady si přece nemůžeme něco takovýho dovolit, co když nás někdo uslyší?
Lehla jsem si na záda, protahuju se na zemi, celou mnou prostupuje slastná vibrace, záda se rovnají podle země, pohybuji se ze strany na stranu, nějaká síla mě přibíjí k zemi a já se hýbu podle toho, jak mi dovoluje, vyplazuji jazyk a myslím na jeho špičku, vidím sama sebe, jak ten jazyk vyplazuji z dvaceticentimetrové vzdálenosti, pak se dívám na Rošťu, na její šlechetnou tvářičku, podle hodnocení kluků jsem hezčí, ale ona je tak přitažlivá, hřeje, její obličej obklopuje určitý množství tmavě hnědých vlasů a její oči jsou tajemný. Kazeťák řve na plný pecky.
"...magic potion, magic potion..."
Stále se na ní dívám, nemůžu se nabažit toho pohledu, nemůžu od ní odvrátit oči.
"Proč se na mě pořád díváš?," ptá se mě.
"Já nevím, jenom tak," ale vím to moc dobře.
Rošťa jde spát ke Katce, teď u ní bydlí, její rodiče jí chtěli dát na rok do pasťáku, že prej něco udělala, ale ona neudělala nic, jenom se jí chtěli zbavit do doby její plnoletosti, dohoda s policií.
My jdeme k nám. Musíme trochu zahulit, abychom předešli dojezdu, chce se nám po tom spát, a taky jdeme, ustlala jsem na manželským dvojlůžku mých rodičů, nechci být v noci sama, když je tu taky někdo jiný.
Lehla jsem si do postele jenom v podprsence a kalhotkách, nemůžu usnout kvůli přicházejícím představám, vždycky když je se mnou v místnosti někdo jiný, nemůžu dlouho usnout, začala jsem zhluboka a pravidelně oddechovat, jako bych spala, dělá mi to dobře, Véna se najednou odkryl, asi taky nemůže spát, ale já dělám dál, že spím, odkryl i mě, lehce se mě dotknul, ležím na zádech, dívá se na mě, dlouho, skrz pootevřená víčka ho pozoruji, hlavně aby si nevšimnul odlesku v mezírce mezi mými řasami, pomaličku mi odhrnuje jeden košíček podprsenky, dívá se mi na prso, pak dává ten kus látky zase zpátky, přikrývá mě i sebe a leží na zádech s otevřenýma očima, všechno mi naplno došlo, proto se ke mně chová trochu zvláštně, tohle je ten důvod, on mě má rád, sakra, proč není holka, začlo mi ho být líto, chtěla jsem ho potěšit, a tak jako že ve spánku se otáčím k němu a objímám ho rukou, kůže rukou se vlhce přilepila k jeho kůži, hlavu pokládám na jeho hrudník, kde usínám.

Ráno se probouzím a ještě pořád mám ruku na něm, čekám, až se probudí taky, trvalo to snad jenom deset minut, jdeme si udělat snídani, je devět hodin, pouštím televizi a chvíli se na ní dívám, vyplivla na mě statistiku mrtvých a zraněných, ukázky rozšrotovaných těl, baráků rozstřílených minometem, propadlýho mostu, převrácený tramvaje, hubených zbloudilých psů, na Balkáně je zase válka.
Uvařila jsem čaj a našla v kredenci buchtu, tu si dáme k čaji, ale jenom kousek, ani jeden nemáme hlad.
"Papež Jan Pavel II. požehnal celému světu při slavnostní bohoslužbě..."
Rozpačitě se na sebe díváme, události uplynulý noci jsou nevyjasněný, ale přesto se zdá, jakoby se stalo něco zásadního, on to tak cítí, já ne, mám jenom strach... o něj.
"V Ugandě je již přes 20 procent obyvatelstva HIV pozitivní a Jihoafrická republika se tomuto číslu také blíží, přesto Jihoafrický prezident nevidí důvod k znepokojení, protože podle jeho slov se nákaza touto nemocí šíří mravní špínou a narkomanií..."
Dneska je neděle a je hodně blbej den. Člověk by už měl myslet na pondělí, ale vůbec se mu nechce.
Někdy před polednem se loučíme, musí jít domů, odpoledne se chce učit, já už něco takovýho nedělám, moje mysl vždycky bloudí a já nejsem schopná si nic zapamatovat.
V televizi běží pohádka. Vyskytuje se tam nějakej Kulihrášek, takvej malej hajzlík ve tvaru hrachovýho zrna, když uviděl princeznu, vyrost, princezna se probudila a kouká, kdo jí stojí v pokoji, a ona: "Do píči, co je to tu za zmrda?," odhaduji její další větu, ale ona říká: "Kde si se tu vzal?," pak se přišlo na to, že asi "vyrostl láskou," jednou se na ní podíval a hned jako že láska, tohle je brutální zkratka, radši vypínám televizi.
Večer usínám brzo a spím jako zabitá.

"CW módu definuje obecné vlastnosti 8251 a musí následovat hned po RESETu."
"Přesnost měření se udává nepřímo velikostí chyby."
"Dvakrát znegovaná funkce se rovná funkci samé a pro počítání ve dvojkové soustavě používáme pravidel komutace, asociace a distribuce."
Podobenství:
"Když ti dám dva stejně dobrý řízky, jeden na čistým porcelánovým talíři a jeden ve zmuchlaným zamaštěným papíře, který si vybereš?"
"..."
"No a stejně je to s tvým vzděláním."
"Ano, přesně tak: měla bys... ...všimni si... ...dej si pozor na... ...kolik a kolik... ...v superlativech, ale i... ...v budoucnosti... ...automatizace je... ...rozumíš?"
Automatizace je dobrej obor. Má budoucnost, všichni mi o tom říkají, všechno se bude automatizovat, mojí budoucností je vynaleznout generátor myšlenek, do vstupu (INPUT) se zadá, čeho se mají myšlenky týkat, poté se stiskne tlačítko START-SET a procesor Intel Pentium VII vyhodnotí všechny alternativy a nabídne řešení, poté se stiskne tlačítko RECEIVE pro příslušnou alternativu a subrutina programu provede TRANSMIT a můj mozek přijme myšlenku za svou, už se těším.

Matka se mě ptala, jestli neberu drogy. Podívala jsem se na ní svýma roztaženýma zornicema a řekla, že určitě ne, nic nepoznala, jen tak se ptala, ale zmátla mě, dostala jsem strach, jednou se to určitě dozví, jednou se z toho nevykecám, tolik lidí mě vidělo ve stavu, který nešlo přehlédnout, často se mi zdá, že se na mě lidi dívají a říkají si: "To je ta feťačka Mitevská, znáte jí?," moje pověst se šíří tímhle malým městem jako nákaza, o který nic nevím.

Dostala jsem nějakou nemoc. Mám 38 stupňů a ležím v posteli, docela slušně se nudím, v noci jsem prožila noční můru, úplně strašnou, příšerná úzkost, asi abstinenční příznaky po éčku, mám z toho strach, ale ta souvislost tu není jasná, snad těch éček nežeru tak moc, pořád úzkost.
Dívám se na televizi, když už není nic jinýho, samý vědomostní soutěže a teleshoping, vypínám zvuk a pouštím si nějaký drum and bass, odezírám ze rtů lidem, který se v tý televizi vyskytují.
"Toto je paní Ivana, bere extázi už osm let a zhubla osmdesát kilo!"
- potlesk -
"Paní Ivano, co vás vedlo k vyzkoušení prvního ‚éčka'?"
- smích, potlesk -
"Byla jsem již ve středních letech a vážila jsem 186 kilogramů, byla jsem z toho frustrovaná, nemohla jsem si najít práci, rodina se ode mě stranila..."
- lítostné zahučení -
"...všechny diety selhali, a pak jsem vyzkoušela MDMA."
- potlesk, jásot -
"Změnil se váš život a životní styl?"
- potlesk -
"Ano, už si nemusím dávat pozor na to, co jím a večer si můžu dát i jedno normální jídlo."
- potlesk -
"Toto byla paní Ivana, která bere extázi už osm let a zhubla osmdesát kilo."
- potlesk, nedšené pískání -
Kupujte, kupujte, kupujte...
Přišel ke mně Véna. Ten je stejně tak hodnej.
"Nakazíš se ode mě," upozorňuji ho.
"To nevadí."
Dlouho si se mnou povídá, matka mi přinesla čaj a jemu taky, mám už plný zuby čaje, nemůžu po něm spát už vůbec, udělala jsem mu místo v posteli, šoupla jsem se stranou, lehnul si vedle mě, přimáčkla jsem se k němu a zůstáváme tak asi hodinu.

Konečně jsem se uzdravila. Mám strašnou psychózu, nemůžu se dočkat odpoledne. ODPOLEDNE! Aby už bylo!
"...autoři hledají krásu v ošklivosti..."
"Nechť f je funkce, jejíž definiční obor obsahuje interval (a,b). Funkci F nazveme primitivní funkce k funkci f na intervalu (a,b)..."
"Při zkratu na výstupu dochází ke zničení tranzistoru..."

Odpoledne jsem jenom naskok doma, snědla jsem jogurt, a pak hned ven, vzala jsem si tabletu z vlastních zásob, nemohla jsem to už vydržet, musím najít někoho z naší skupiny, našla jsem Katku, teď už nebudu sama.
Katka šla koupit pití, čekám na ní před obchoďákem, je dost velký, blíží se ke mně skupina lidí, mají na sobě takový žlutavý košile a placatý klobouky, občas je maj všelijak zprohýbaný, některý bych měla znát, je jich asi deset, pět je jich v mým věku, obstoupili mě a zdraví, postupně jeden po druhým, a pak přes sebe, něco po mně určitě chtějí, třeba to jsou místní mafiáni, nebo já nevím, co můžou chtít, ten nejstarší spustil:
"Mitevská, proč ty s náma nechodíš do Skauta?"
"No já nevím, já fakt..., jako proč?," ten první se podíval na svýho kolegu, a ten kolega říká:
"Tady bratr Sokol si myslí, že bys měla chodit."
"Hm... bratr Sokol, to zní ostře, a proč si to myslí, bratr Sokol?"
"Prospělo by to tvýmu duchu i tělu."
"Jak prospělo, jak duchu, tělu?"
"Však ty jistě víš, mohla bys s námi chodit do přírody, něco se naučit, pracovat s dětmi..."
"Ale to nejde, já nemám přezdívku, nemůžu k vám."
"My ti jí dáme, že Sokole," říká mi laskavě, oba se mi dívají do tváře a já před nimi uhýbám pohledem.
"Ale já nemám čas tam chodit."
"Ale ten si jistě najdeš, každý má dost času na své záliby."
"To najisto, ale..."
"Šedesátý osmý oddíl českého Junáka tě přijme do svých řad, přijď v pátek ve tři hodiny do naší klubovny, dáme ti přezdívku, když o ní tak stojíš a hodnost, budeš slavnostně přijata, tak zatím Zdar!"
Tak jsem jako ve Skautu? Katka konečně přišla s tím pitím, mohla přijít dřív, pak by se stala členkou se mnou, a jakou budu mít přezdívku?, třeba Řízkařka, řízky se přece taky smaží, budu vízt oddíl místních Vlčat, nejnižší skautské úrovně, to bude skvělý :-))))))).
"Co to bylo za týpky?," ptá se mě Katka a kouká se za odcházející skupinou.
"Vypadá to, že jsem skautka,"

Véna mě vzal k sobě domů, nikdo tam není, mám tušení, že náš vztah právě dostane trhlinu, on si jí tam udělá.
"Musím ti něco říct...," říká a já vím, co chce říct.
"Ne, neříkej to, to nemá cenu."
"Má to cenu, je to nutný," tak mi o tom teda řek a já reagovala:
"Takhle to nejde, já jsem lesbička," zesmutněl, dostal šok, bude se z toho muset vzpamatovat, přiblížila jsem se k němu, ale on se ode mě vzdaluje, měla bych na čas zmizet, musím mu dát čas, ale možná je to zbytečný, už se se mnou nebude chtít kamarádit, bude mě nenávidět, protože tak je to běžný, ne protože by byl homofobní, ale protože takhle je to běžný, když není láska opětovaná.

Teď půjdu za Rošťou a všechno jí řeknu. Véna si vyjasnil situaci se mnou, teď je řada na mně, jenže Rošťa je asi opravdu lesbička jako já, nebo aspoň na oboje, jsem ve výhodě.
Našla jsem jí u Davida. David je v Praze, takže jsme tu sami, dělá něco k jídlu, David přijede asi za dvě hodiny a ona mu chce udělat radost, chvilku si nezávazně povídáme, pak jsem ztichla, nemůžu se rozhodnout, jestli mám začít, nakonec přeci jen, že bych měla?, tak jo, jdu na věc, musím trochu nenápadně, nejsem si v tomhle oboru jistá, kdybych to měla říct klukovi, věděla bych hned co říct, vím, co na ně platí, byly doby, kdy mě pořád někdo dobýval, už mě nudili, jednou mě dobýval takovej galantní profesionální děvkař, return třicátých let, smála jsem se mu, už tomu hlasu, no ale teď mám dobývat já, ale jak?, přistoupila jsem k ní, hladím jí a už mám tu větu na jazyku, jenže ona má taky jednu na jazyku:
"Prosim tě, nešahej furt na mě, seš jak ňáká lesba," přimrazila mě, takže konec, otočila jsem se a šla si zase sednout, chvíli jsem jí ještě pozorovala při práci, a pak jsem jí řekla: "Čau," a odešla.

Nemám nic. Druhý den bloudím po městě, v hlavě mám šílenej myšlenkovej nátlak: jsem lesba, smažka, tohle se neodpouští, jsem na nic, zbytečná, trapná osůbka ztracená v moři šesti miliard lidí na týhle planetě, kde miliony lidí hladoví, střílí po sobě, umírají na nemoce, nemají kde bydlet, mrznou a bojují se svýma závislostma a já jim nejsem schopna pomoct, tak jako nikdo nepomůže mně, protože moje problémy jsou malicherný a čistě moje osobní, který si vytvářím sama, každý týden musím sežrat několik tablet, abych se dostala do normálu, proč mi pomáhat, tohle je určitě taky jenom toxická psychóza, v budoucnosti se prej budou drogy klonovat podle současnýho trendu, když bude trend být odtažitý, budou se vyrábět drogy, který tenhle pocit budou vytvářet, tuhle drogu já nemám, všechny problémy lidí mě čím dál víc trápí, a když nejsem na tabletě, myslím pořád na všechny svinstva světa (i ta moje), na všechny sviňárny, co jsem udělala, každej člověk za život udělá pár opravdu velkých sviňáren, nikdo není bez viny, jednou se budou klonovat i lidi, pak takový genetický poruchy, jaký mám já, asi nebudou možný, výborně, jeden problém budoucnosti si můžeme škrtnout, ale mě ještě nikdo neškrt!
Potkala jsem Vénu. Na lavičce, kde jsme se poprvé setkali, bylo mu jako mně, přišla jsem k němu, sedla si před ním do dřepu a chytla jeho hlavu do dlaní, my zůstaneme spolu, my se potřebujeme.

Monika77&Hubitel?, Čelákovice, 20.3.2001