Každé ráno vídám duhu. Nemusíte mi věřit, teď v zimě přece duhy nebývají. Leda v noci, když je úplněk, měsíc září a tam nahoře, vysoko v oblacích, jsou malé krupičky vody a ty tam krouží kolem luny to dělá duhu. Duhu do kruhu. Prý je to špatné znamení, duha kolem měsíce. Zvláště pro mladé dívky jdoucí o půlnoci lesem domů. Prý je to špatné znamení, duha kolem měsíce. Ale tahle duha, co já vídám, je jiná. Rovná. A krátká. Nezávisí na slunci a na vodě, prostě je 365 dní v roce. Mráz sedí mi až v lůně, když jdu v lednu kolem kavárny, zahnu za roh a u školy- duha. Těch šest barev bez indiga. Červená láska, oranžový žár, žluté slunce, zelený les pro milence, modré z nebe a fialová, fialová sama pro sebe. Těch šest barev hrdosti a vzdoru, pýchy a odvahy tam visí. Každé ráno vídám duhu. Moji duhu.