Dá se číst od prostředka dokonce a pak od začátku znovu, tahle knížka. Rok perel je eufemistický název pro něco, co asi všichni příliš dobře známe.

Nový příběh Zuzany Brabcové začíná v psychiatrické léčebně. Kde jinde taky. Hlavní postava novely - čtyřicetiletá redaktorka Lucie - nás pomalu a spletitě provází chaotickým stavem své mysli a stejně tak jako těkají její myšlenky, bují před námi ze všech stran i celý děj.
    Lucie nám bez předchozího varování a zbytečných omluv servíruje svůj svérázný postoj k životu a cynickými poznámkami komentuje situace. Je spravedlivá. Stejnou dávku ironie, pod níž se z lidí okolo stávají těžké karikatury, dopřává plnými hrstmi i sobě. Zdá se, že ví, jak žít a mít své emoce dokonale pod kontrolou Lucie nikdy není slabá, a hlavně ji už nic nemůže překvapit. Všechno a všichni mají svá jména a Lucie je umí pokaždé správně zařadit. Je šťastně vdaná s „buddhistou“, má osmnáctiletou dceru „anarchistku“ Terezu, a na klinice, kde tráví momentálně svůj volný čas jako pacientka, překřtí své spolubydlící na Mobila - bloumající paní s konvičkou, Milušku-Parfumérii, Koňaře, co mu vypadaly skoro všechny zuby a Kočku Danielu. Doktorka Pilátová si myje ruce.
    Na to, že je k nám tak upřímná a otevřená, poměrně dlouho (asi tak půlku knížky) Lucie neprozradí důvod své hospitalizace. Jen ze značně nejasných emotivně surrealistických obrazů můžeme hádat, o co vlastně jde. Tyto výjevy se také poměrně často, jako neodbytné myšlenky, vracejí a tak si nemůžeme nevšimnout opakujících se slov jako krev, alkohol, červený pupínek a zlatý řetízek. Možná vám to už půjde trochu na nervy, jako mě, ale ještě to vydržte, bude to stát za to.
    Teprve když se Lucie sama rozhodne odejít z blázince, možná právě v tu chvíli se rozhodne čelit přítomnosti, tedy vlastně minulosti a příběh se nám rozhodne se všemi detaily svěřit.
    Nebyla to láska na první pohled - to by drsňačku Lucii potkat nemohlo. K maloměstské zpovykané slečně Magdě jí připoutalo něco mnohem prozaičtějšího: vášeň těla. Ačkoliv sama přiznala, že všechno bylo tak nudně předvídatelné, situace se jí zcela vymkla z rukou.
    Magda: mazlíček z venkova, čtyřiadvacetiletá „vyžilá panna“, která přišla do Prahy dobýt svět, Luciinu karikujícímu ostrozraku samozřejmě neunikla. Tím spíš se můžeme podivovat nad Luciinou pozdější odevzdaností Magdě. Vlastně si o to říká sama: zkušená Lucie, která už to všechno zná, překvapivě přihlíží, jak Magda prozkoumává její „třináctou komnatu“ - cosi, co dávno chtěla zapomenout, ale teď už není cesty zpátky. Magda se jeví jako trpělivá, ochotná a laskavá průvodkyně Luciinou vlastní temnotou a ta jako drogově závislá čeká oddaně na další dávku. Nemá problém Magdičce vyčistit na chodníku boty, plkat s ní o tom, jak jí to sluší, nechávat se oslovovat Lupínku, Miláčku, Beruško a Písku (spisovně pejsek), ztrácí svou vlastní formu i obsah. Její mladý zázrak ji absolutně vstřebává a marnotratně zbavuje dosavadní identity.
    Příběh spěje ke konci, stejně tak jako Magdin zájem o Lucii. A proto je Rok perel příběhem nejen klasicky milostným - o lásce, ale hlavně o rozchodu a závislosti, o tom, jaké je to Pak. Jak vypadá ta nekonečná krajina „Potom“, na niž nikdo nemyslí. Konec je, když něco skončí, nemá pokračování. Není možné, aby něco následovalo.
    Lucie svou smrt prožívá s plnou silou opravdovosti, s jakou si zřejmě nebyla schopna přiznat lásku k Magdě. Následuje smíření v podobě otupělosti a umrtvení smyslů, nechutenství, nevolnosti a celkové slabosti. Jako kocovina, těžký absťák. Dlouhé sebelitování, nechuť žít.

Zuzana Brabcová líčí veškeré situace s velkým pochopením a hloubkou, jakoby nepsala o „nějaké“ Lucii, ale příběh sama prožila. Podrobná analýza Luciiných duševních stavů a objevení její nové identity jsou podle mě nadčasové, zobecnitelné a zajisté bezpohlavní. Nesdělitelný obsah profláknutého sdělení „rozešly/i jsme se“ je formulován věrohodně, až se sama sebe ptám: Jak to ví?

Možná to není o Vás, ani pro Vás, slečno nebo paní. Moc Vám to přeju.

Úctyhodné dílko. Děkuji.
Jana Štěpánová