Vznik oficiálních G/L organizací v Polsku je spojen s politickými změnami a demokratizací života v roce 1989. V roce 1990 bylo registrováno celostátní sdružení skupin Lambda. Tyto skupiny pracovaly ve všech větších polských městech s různými úspěchy. Počáteční zanícení postupem času opadalo– chyběli dobrovolníci a jen málo gejů a leseb bylo ochotno zveřejnit svou orientaci a přispět k šíření tolerance vůči homosexuálně orientovaným osobám. Organizace se potýkaly s finančními problémy, chyběly místnosti atd. Nakonec bylo v roce 1996 jednotné celostátní sdružení zrušeno a aktivní skupiny se registrovaly samy.

Podobný osud potkal i polské gej časopisy. Na počátku devadesátých let vznikaly jako houby po dešti, některé upadaly, jiné změnily své zaměření z obecného na erotické. Prvními gej časopisy byly: varšavské Okay, Filo (vycházelo v Trojměstí – Gdaňsk, Sopoty, Gdyně), Inaczej [Jinak] (vycházelo v Poznani). Roku 1995 vznikl Nowy Men [Nový Men], který se odštěpil od časopisu Men, před nedávnem začal vycházet Facet [Chlapík] a připravuje se nový titul Gejzer.

Dosud vyšla v Polsku pouze jediná původní kniha – monografie, která se zabývá gej a lesbickým prostředím v Polsku jako celkem. Jde o knihu Ludzie obok – lesbijki i geje w Polsce [Lidé vedle – lesby a gejové v Polsku] Kateřiny Adamské, socioložky z Toruně. Pomineme-li mnoho nedostatků, poskytuje tato kniha obecný pohled na to, jak je homosexualita vnímána polskou společností a jak se v posledním desetiletí vyvíjelo gej a lesbické hnutí. Dalšími knihami, které se týkají homosexuality, jsou odborné sexuologické nebo psychologické tituly. Nejčastěji jde o překladovou literaturu.

Gejové a lesby v Polsku jsou jen minimálně organizovaní. Sdružení mají většinou jen minimální počet členů nutný k zaregistrování a zaměřují se především na pomoc hledajícím. Žádná z těchto organizací nevěří v možnost jakkoli ovlivnit negativní obraz homosexuálů, vytvářený polskými médii a, a to především, církví.

Mnohem skromněji a dočasněji se v polské společnosti projevují lesby samy. Vzniklo jen málo výlučně lesbických organizací. První byla zaregistrována v roce 1992 Lambda-Bilitis, která ale neměla vlastní prostory, ani stálé místo k setkávání. Dalšími skupinami na jejichž organizaci se podílely lesby jsou: Prohomo v Lodzi a Ruch lesbijek i gejów [Hnutí leseb a gejů] ve Varšavě. Bohužej, i když nebyly oficiálně rozpuštěny, nelze o nich říci, že by cokoli organizovaly. Nejviditelnější lesbickou organizací v Polsku je OLA-Archiwum [OLA-Archiv] se sídlem ve Varšavě, které vzniklo v roce 1997.

Již dříve se aktivně snažily přispět k integraci leseb Roma a Viola z Krakova. Jejich první iniciativou byla výzva (na stránkách gej časopisu Inaczej) všem lesbám, aby o sobě daly vědět, aby jim napsaly a přijely na sjezd do Krakova. Sjezd byl nepočetný, zato velmi významný, neboť byl první akcí tohoto druhu v Polsku. Sjezd ukázal mladým ženám, které milují ženy, že nejsou samy, že nejsou nenormální. Ukázal také potřebu integrovat se do společnosti, vytvořit organizované hnutí, které by se stalo centrem kulturního a společenského života leseb. Na dlouhou dobu se takovým centrem staly Roma a Viola, které organizovaly další setkání. Informace o setkáních a zprávy z jejich průběhu byly publikovány na stránkách časopisu Inaczej, který měl vždy několik stran vyčleněných pro lesby.

V těchto setkáních nyní pokračuje krakovský klub Sapfó. Jeho představitelky se dohodly s krakovskými novinami a zde pravidelně zveřejňují telefonní číslo na kterém je možno se dozvědět bližší informace o pravidelných sobotních setkáních. Doplňkem klubových setkání jsou výlety do krakovského okolí nebo do hor, a také videoprojekce. Klubová setkání jsou především určena mladým ženám, které hledají porozumění a podporu, které mají problémy se sebepřijetím.

Roma a Viola spolupracují jak s homosexuálním, tak i feministickým hnutím. Tato spolupráce má poněkud omezený charakter z důvodů, které nezávisí na obou děvčatech. Mnoho leseb má například výhrady k charakteru časopisu Inaczej. Mužské akty na obálce i uvnitř časopisu jsou příčinou malého zájmu žen o koupi časopisu. Ženské strany jsou navíc redigovány muži, kteří často zařazují silně erotické povídky a ilustrace, což se nelíbí především mladým ženám, které ješte zcela neakceptovaly své sexuální zaměření.

Na druhé straně pak stojí feministické hnutí, které prožívá podobné obtíže jako hnutí gejů a leseb. Jeho představitelky často vyjadřují názor, že je pro ně nejdůležitější boj proti diskriminaci žen, a problémy leseb považují za méně důležité a podřadné. Ve feministických organizacích přitom pracuje mnoho leseb, které své sexuální preference skrývají.

Nicméně se na stránkách jediného polského feministického časopisu Pełnym głosem [Nahlas] ukázalo několik velmi zajímavých textů týkajících se situace polských leseb. Lesbijki w Polsce. Problemy z Kośćiołem [Lesby v Polsku. Problémy s církví] Marzeny Stany vyšly ve druhém čísle a Związki feminizmu z lesbianizmem w teorii i w praktyce [Vztahy feminismu a lesbismu v teorii a praxi] v čísle pátém.

Důležitou, i když epizodní, událostí byl pokus několika redaktorek ze Slezska o vydávání časopisu pro lesby s názvem Sigma. Pro nedostatek financí měl skromný charakter – na několika stranách formátu A4 byly uveřejněny krátké texty se zajímavostmi s lesbickou tematikou, pár literárních pokusů, básně, povídky, nabídka ke spolupráci. Časopis byl zajímavým a významných projektem, bohužel finančně ne příliš povedeným. Problémy s distribucí nebylo možno překonat, když všechny distribuční firmy (knižní i časopisecké) odmítly časopis v Polsku prodávat.

V roce 1997 vznikl ve Varšavě první Celostátní feministický lesbický archiv (Ogólnopolskie Feministyczne Archiwum Lesbijskie – OLA-Archiwum). Jde o první lesbickou organizaci s celostátní působností, která vznikla výhradně z iniciativy žen bez spolupráce s gej organizacemi. Její feministické zaměření je v současných polských podmínkách výjimečné, protože je zde jen málo skutečných feministek a ještě méně těch, které si uvědomují vztahy mezi feminismem a lesbismem. Nicméně archiv funguje, již dva roku pravidelně organizuje víkendová setkání na nichž probíhají diskuze o publikacích nebo televizních pořadech s homosexuální tematikou. Jednou měsíčně probíhá videoprojekce. Nejčastěji jsou promítány filmy, které již běžely v polské televizi, někdy je také promítán německy nebo anglicky mluvený film, který je pak simultánně tlumočen. Všechny promítané vilmy se nějakým způsobem týkají žen. Největší problémy má archiv s archivací a půjčováním knih, protože i když je oficiálně soudně registrován, nemá vlastní prostory, ale využívá kancelář spřátelené feministické organizace. Přináší to mnoho problémů se zveřejněním adresy setkání nebo telefonního čísla. Za této situace je prakticky nemožné zřídit linku důvěry nebo podpůrnou skupinu pro lesby, o níž by mohl pravidelně informovat varšavský tisk. Také množství knih a časopisů, které členky archivu shromáždily, zatím nemají své stálé místo a půjčovány jsou na základě objednávek a přátelského ujištění o vrácení. Sdružení již dlouhou dobu usiluje o podporu zahraničními nadacemi. Výsledkem této snahy je ujištění o možnostech financování projektu linky důvěry a podpůrné skupiny pro lesby. Realizace těchto projektů je však díky nedostatku vhodných prostor nemožná.

OLA-Archiv je také minivydavatelstvím, které již rok vydává lesbický literární časopis (první v Polsku) Furia. Vzhledem k problémům se sbíráním a přípravou materiálů zatím vyšly tři čísla. Také náklad je nízký, protože vysoká akademická úroveň textů zmenšuje okruh čtenářek. Snahou redaktorek je přiblížit polským čtenářkám západní feministické myšlenky a teorie lesbismu a prezentovat profily a práce nejzajímavějších představitelek tohoto směru. Je nutno přiznat, že časopis je zajímavý a dobře redakčně připravený, a také že jistě dobře uspokojuje potřeby jedné skupiny čtenářek. Na druhou stranu je ještě stále nevyplněna obrovská mezera potřeby publicistického časopisu pro lesby redigovaného lesbami, který by převzal úkol integrace lesbické společnosti, poskytování informací o nejvýznamnějších událostech, a který by zároveň uspokojoval potřeby a vkus co nejširší čtenářské obce.

Zdá se, že na takový úkol je zatím ještě příliš brzy. Podle průzkumů sice 4,3% polských žen přiznává, že v jejich životě měly své místo homosexuální kontakty, nicméně jen málo je těch, které by vyšly z ilegality, nebo se alespoň rozhodly zveřejnit svou orientaci mezi přáteli či navázaly kontakt s nějakou lesbickou organizací. Odvahu k tomu nejčastěji nacházejí mladé dívky, vychované v mnohem demokratičtějších podmínkách, které často vládnou cizími jazyky, byly v cizině a uvědomují si diskriminaci gejů a leseb v Polsku. Právě tyto dívky by chtěla oslovovat nově vzniklá skupina (zaměřuje se na setkávání leseb), která pracuje v klubu Rainbow v rámci sdružení Lambda-Warszawa. Lambda má výsadní postavení proto, že má své vlastní prostory i stálé sponzory.

Když je řeč o celostátních organizacích a zviditelnění lesbické komunity, nelze pominout možnosti Internetu, který je ideálním médiem k rychlému přenosu informací i ke komunikaci mezi lidmi. Přibližně před dvěma lety vznikly na bezplatném serveru v USA www strany určené polským lesbám (http://www.geocities.com/WestHollywood/8676). Z počátku obsahovaly výhradně informace o OLA-Archivu, ale stále více se rozrůstaly – objevovalo se ne nich vše, co se autorkám zdálo zajímavé. Nejzajímavější iniciativou autorek je založení e-mailové konference pro polské lesby. Konference vznikla před více než rokem, v současné době má přes 90 účastnic a je možno říci, že je tou největší, nejlépe zorganizovanou a ;nejlépe informovanou lesbickou komunitou v Polsku. Konference se účastní různé ženy, mnohé z nich dlouhodobě žijí v zahraničí, jiné jsou studentkami a bydlí v Polsku, další jsou vdané, založily rodinu a konference je pro ně jediným místem, kde si mohou upřímně popovídat nejen o své sexualitě.

V posledních letech je možno postřehnout jisté oživení lesbické komunity, především té nejpočetnější – varšavské. Nedávno se v Polsku udál skutečný boom ženského tisku, který reprezentuje několik desítek titulů s různou tematikou. Vycházejí například polské verze Cosmopolitanu, Marie Claire nebo She. Kromě témat pro tento druh tisku typických se občas věnují i lásce žen k ženám, netypickým partnerským svazkům nebo knihám napsaným lesbickými ženami. Navíc tyto časopisy propagují jiný než tradiční vztah ženy k vlastnímu tělu. Heterosexuální většina je díky tomu otevřenější jiným životním stylům a stále častěji se objevuje, především mezi mladými lidmi, téma lesbické lásky, která je přijímána s větším porozuměním.

V posledních letech bylo ve Varšavě otevřeno několik diskoték a kaváren v nichž se setkávají téměř výlučně gejové a lesby. Jde o Kozla-Pub a diskotéku Paradise, a v neposlední řadě i umělecká kavárna Mykonos. Stále častěji se v těchto podnicích objevují lesby a v kavárně Mykonos je pro ně vyhrazen dokonce jeden den – středa. V té době je kavárna přeplněna skvěle se bavícími hosty. Zdá se, že podobná setkání v kruhu známých jsou přesně tou atrakcí, která má nějvětší úspěch a je nejpotřebnější téměř pro všechny geje a lesby bez ohledu na to, v jaké fázi sebepřijetí se právě nacházejí. Zajít si na pivo nemusí hned znamenat nutnost coming-outu v rodině i v zaměstnání. O polských lesbách je známo, že velmi často podlehnou tlaku rodiny a touze po dítěti, a vdají se.

Situace žen v Polsku není nejlepší. Křesťanská církev dbá na to, aby svým věrným pravidelně připomínala jaká je, podle ní, role ženy doma, po boku muže. Tato role matky, ochránkyně domácího krbu, milující ženy je každé mladé ženě tak úporně vnucována, že většina z nich v sobě nenajde dostatek sil vzepřít se tlaku rodiny a nejbližšího okolí. Na druhé straně pak stojí gej a lesbická komunita, která je tak slabě organizovaná, že může tápajícímu člověku poskytnout pouze chatrnou oporu. Obvykle se tato podpora omezuje na bezprostřední rozhovor o homosexualitě nebo v lepším případě na účast při setkáních podpůrné skupiny vedené psychologem. Mladá dívka se sama musí postavit na odpor své rodině, svěřit se přátelům, počítat s jejich možnými reakcemi, rozmyslet si, zda má smysl říci o své orientaci v zaměstnání a komu. A také musí přehodnotit svůj vztah k víře. Polská společnost má specifický vztah k odlišnosti. Chlubí se svou tolerantností, která se však zdá být poněkud hraná, protože si lze snadno všimnout, že není podpořena pochopením – lidé příliš často opakují stereotypní názory na různé jinakosti odsunuté kamsi na okraj. Základním mechanizmem netolerance je mlčení – neříci přímo co a proč se lidem nelíbí, ale pomlouvat za zády.

Není se co divit, že v Polsku má jen málo žen odvahu o své homosexualitě otevřeně mluvit; a slovo lesba, lesbička je spojováno se ženou preferující netradiční erotickou zábavu. Lesby si musí samy vybojovat svou tvář. Chybí jim pozitivní vzory. S tím jim nemohou pomoci gej organizace, které sdružují především muže ani feministické organizace, které se bojí navázat úzké kontakty s lesbami v obavě z toho, že společnost ztotožní dva výrazy: feministka a lesba, které dosud navíc mají poměrně pejorativní charakter. Ostatně na druhém břehu je také možno postřehnout jisté antipatie – lesby zatím nemají feministické vědomí. Většina z ;nich nemá ani ponětí, že nějaké feministické hnutí vůbec existuje. Nepovažují lásku k ženě za své vědomé rozhodnutí, a proto je ani nenapadne tento pocit rozvíjet do nějaké hlubší filozofie, která by jim mohla pomoci v boji o jejich vlastní práva. Necítí se na takový boj připraveny. Většinu z nich zajímá jak najít partnerku a zařídit si s ní takový život, který by poskytoval jen minimum možností ke konfliktům s vnějším světem. Gej a lesbické organizace navštěvují proto, aby poznaly nové tváře, poklábosily se starými známými. Mezi řadovými členkami jen příležitostně vznikne nějaká zorganizovaná akce. Některé lesby si vůbec nevšímají diskriminace žen a sexuálních minorit v Polsku. Zdá se jim, že dosáhly životního úspěchu a uspokojení, a ostatní mají problémy jen svou vlastní vinou.

Toto si většinou myslí mladé dívky z velkých měst, zatímco obyvatelky malých obcí žijí v neustálém strachu, že bude prozrazena jejich jinakost, že nikdy nenajdou tu jedinou, pravou lásku. Inzerují v časopise Inaczej, odepisují na dopisy, jezdí pár set kilometrů, aby se setkaly s tou, kterou si zvolily, ale nejčastěji jsou tato setkání velmi náhodná, chaotická a vykoupená tak silným stresem, že obvykle rychle a nepříjemně končí. Vším tím se prohlubuje jejich frustrace, která často vede k sebevražedným pokusům.

Kromě obecného oživení gej hnutí v Polsku je nutno se ještě zmínit o tom, že v poslední době začaly vycházet i beletristické knihy, jejichž hrdinkami jsou lesby. První z nich byla Protože tohle je v lásce nejhorší Nicole Muller a v poslední době je vydávána Jeannette Winterson – Na světě nejsou jenom pomeranče, Pohlaví višní, Zapsáno na těle. Jedna ze současných feministických polských spisovatelek, Izabela Filipiak ,otevřeně přiznává, že žije se ženou. To všechno je průlomem mlčení a neexistence, v nichž přetrvávaly polské lesby, a nadějí do budoucna.

Alicja Kowalska
přeložila Monika S. Benešová