„Já jsem jediná žena v Anglii, která svobodně píše o tom, co chce.“ Na začátku století, které ještě znělo ozvěnou viktoriánské éry, bychom mohli dát Virginii Woolfové za pravdu. Bojovala proti méněcennému postavení ženy v tehdejší společnosti, dobu viktoriánskou stíhala kritickým pohledem a aktivně se podílela na feministickém hnutí Sufražetek.

Kdo vlastně byla tato žena, jejíž próza se pohybuje na hranicích styku moře s pevninou, světla s tmou, muže se ženou, a která s pronikavostí vystihuje konflikty v rodinách, společenských třídách i národech?

Přestože bývala v životě často nesmírně šťastná a dostávalo se jí trvalého uznání jako významné autorce, pravidelně ji zachvacovaly vlny depresí, často velmi vážných. Její první psychické zhroucení následovalo smrt matky, kdy Virginii bylo pouhých třináct let. S tímto těžkým traumatem se vyrovnala až po letech s napsáním knihy K majáku. V rodině u jejích předků se objevovaly stopy mentálních nemocí, neuróz, maniakálních depresí a psychóz. U Virginie tato zhroucení a deprese probíhala po celý život, což velmi ovlivnilo její obrazotvornost, citlivost pro detaily a ty nejjemnější záchvěvy slunce, vln a pocitů.

Její feminismus a na svou dobu uvolněná morálka pramenily převážně z její účasti ve spolku nekonvenčních umělců, kritiků a spisovatelů, v tzv. skupině Bloomsbury. V diskusích o uměleckých, filozofických a psychologických otázkách zde Virginia nacházela podněty ke své tvorbě, která nabyla zřetelně modernistické podoby.

Už ve druhém desetiletí nového století se začalo britské impérium hroutit a společnosti se výrazně dotkly hrůzy první světové války. V literatuře se s novými formami, které používají modernismu, objevila i nová témata: rozpad starého světa a hodnot - toto se u Woolfové nejvýrazněji projevuje v jejím vrcholném románu Paní Dallowayová.

Přestože její psychické stavy měly za následek pocity nejistoty a někdy nevíry v sebe samu, její tvorba je až neuvěřitelně bohatá - psala povídky a romány, četná díla literárně kritická i feministické úvahy a některé autobiografické spisy. (Těmi nejautobiografičtějšími jsou ovšem čtyři svazky jejích deníků, které však bohužel ještě dosud u nás v češtině nevyšly.)

Virginia Woolfová používala modernistickou techniku „proudu vědomí“. Nesleduje jen jednu mysl, ale přeskakuje z jedné do druhé. Někdy se také její próza nazývá impresionistickou na základě jejího úsilí o postižení nejjemnějších záchvěvů světla i vzduchu, proměnlivosti smyslových vjemů a dojmů, nejintimnějších hnutí lidské duše. Proto oslabovala děj a vytvářela lyrické nálady. V její tvorbě můžeme nalézt jistou symboliku, kterou vytváří její volně sdružené vzpomínky s představami a obrazy. Neoslabuje jen děj, ale i čas, který jednotliví hrdinové vnímají subjektivně, ale připomínkou reality vždy bývá nějaký spojující prvek (jako např. odbíjení Big Benu).

Po prvních, ještě „konvenčních“, milostných románech a prvním modernistickém románu Jákobův pokoj následuje období její vrcholné tvorby, tj. druhá polovina 20. let a počátek 30. let. Roku 1925 dokončuje Paní Dallowayovou, o které sama říká: „Je to analýza příčetnosti, šílenství a sebevraždy. Svět viděný současně očima duševně zdravých a šílených. Myslím, že je to můj nejlepší román.“

Popsat v pár větách děj románu není až tak složité, avšak ten není příliš důležitý, jako samotná nálada či spíše nádech či krása a na to jeden odstaveček nestačí. Ale několikastránkový doslov Martina Hilského absolutně přesně vystihl mé dojmy po přečtení této knihy. Věc, která mě zaujala, a které si čtenář povšimne pouze po předchozím studiu života Virginie, je podobnost jejích postav s Virginií Woolfovou samotnou, jakoby každá z nich vyjadřovala určitý rys její povahy a ten spojující znak románu nemusíme hledat pouze v knize, v podobě Big Benu, ale také v autorce samé.

„Stejně jako paní Dallowayová i Virginia Woolfová chodila okouzleně po Londýně, byla stejně intuitivní, stejně citlivá a vnímavá, dokonce i fyzicky se sobě podobají. Trpí jako ona depresemi a stísněností, také miluje krásu a květiny. Stejně jako ona byla i Virginia Woolfová oblíbenou hostitelkou, také ona pocházela z vyšší střední třídy. Pronikavý intelekt Virginie paní Dallowayová nemá, ale touto vlastností je obdařen Peter Walsh. A Septimus Smith, který je v knize druhým já Clarissy, je zároveň druhým ,šíleným já’ Virginie.“ (Martin Hilský)

Románem K majáku, který je snad nejautobiografičtějším, se můžeme přiblížit k obrazu dávných let, jejích dětských let strávených s rodinou v Saint-Ives. V paní Ramsayové se snažila vyjádřit svoji matku a typický ženský intuitivní pohled na svět, kdežto její manžel je mužským racionalistickým protikladem, stejně jako býval Virginiin tvrdý otec. Narozdíl od paní Dallowayové má paní Ramsayová hlubší životní zkušenosti a intuitivní moudrost.

Ještě na konci 20. let vyšel román Orlando, kde se Vriginia snaží vyrovnat s problémem pohlavní identity, kterým se celý život zabývá. Kniha je věnována její dlouhodobé přítelkyni (a krátkodobé milence) Vitě Sackville-Westové.

Její vysloveně antimilitaristické cítění a strach z války vyslovuje nejvíce ve svém románu Tři guineje. Zde ukazuje obrazy italského a německého fašismu. Se svým manželem, Leonardem Woolfem, se kromě založení nakladatelství The Hogarth Press, podíleli na sepsání listiny, která se později stala jedním ze zdrojů k ustavení Spojených národů po první světové válce.

Avšak druhá světová válka krutě poznamenala poslední léta jejího života a způsobila mezi jinými jeho tragické zakončení. Virginiin milovaný Londýn byl bombardován, bylo zničeno The Hogarth Press a pár měsíců nato i jejich sídlo na jihovýchodním pobřeží Anglie v Sussexu, Monk House. Virginie Woolfová, která se opět dostala do jedné ze svých častých depresí, byla úplně na dně a v březnu roku 1941 spáchala sebevraždu.

Je nesmírně pozoruhodné, že žena, která celý svůj život sváděla boj se stíny a svou nemocí, vytvořila dílo tolik provoněné sluncem, mořem, květinami a radostí.

Justine