„Součástí plného titulu románu Virginie Woolfové Orlando je také slovo životopis (Orlando: A Biography). Spisovatelka podává v knize životopis Orlanda, syna anglického šlechtice vysokého postavení z doby královny Alžběty I. Kromě skutečnosti, že je to životopis fiktivní, má ještě jiné zvláštnosti. Orlandův (či Orlandin) život ubíhá v ,normálním’ čase asi od šestnácti do třiceti let jeho věku. Tato postava si pak svoje stáří víceméně podrží po celý zbytek románu, kde se postupně střídají jednotlivé historické epochy, až do konce knihy, který je totožný s okamžikem jejího dopsání - rokem 1928.

Orlando je tak literárním putováním napříč staletími, kde historie splývá s fikcí v typicky impresionistickém a humorném podání Virginie Woolfové. V mistrné zkratce vyjadřuje povahu jednotlivých historických údobí, a zejména dobu viktoriánskou stíhá kritickým pohledem. Zkoumavým okem pátrá i v literárních dějinách a dělá si tak legraci z vlastní profese, z lidské touhy po slávě a nesmrtelnosti. Kromě bohatých dramatických vnějších událostí a popisů - jak běhu času, tak prostředí, v němž se tyto události odehrávaly - se nám dostane také psychologicky zajímavého pohledu do nitra člověka, kde nechybí ani její oblíbené feministické téma.“
 

Obsah
Orlando je 16ti letý syn anglického šlechtice vysokého postavení z alžbětinské doby. Rád se toulá po panství, lehává od svým dubem a vyhlíží do širého okolí. Je to velmi citlivý a vášnivý snílek, často ve svých představách jede na skvělém koni či se zmítá na palubě lodi v bouři. Zpočátku rád vstupuje mezi prostý lid a sedává s námořníky v hospodě. Ale jejich stále stejné řeči ho brzy unavují a tak se vrací ke dvoru. Už tehdy píše své první básně a tragédie. Zamiluje se do něj stará královna, ale on později chodí za jinými. Třikrát se zasnubuje. Se třetí, Euphrosyne, (jak ji nazývá ve svých sonetech) to je nejvážnější. Ale přichází Velký mráz.

Všechno zmrzne, dokonce i Temže, a král ji využívá k velkým slavnostem. Tam se Orlando dvoří mladé ruské princezně Saše. Jsou stále spolu a mísí se s davem prostých lidí. Ani mráz jim nezabrání utišit svojí touhu. Když později Orlando zahlédne Sašu, jak se na ruské lodi objímá s námořníkem, propadá zoufalství. Saša tvrdí, že Orlando viděl jen stíny. Orlando navrhne, aby spolu uprchli. V noci přichází velký déšť a obleva, Saša nepřichází, zrazuje ho. Zklamaný Orlando spatřuje odjíždějící ruskou loď a proklíná ženskou proradnost. Pak prospí šest dní v podivném transu.

Zklamaný mladík tráví většinu času psaním milostné poezie a hovory s básníkem Nickem Greenem, který zneužívá jeho peněz. Orlando prchá před lady Henriettou, je zplnomocněn jako vyslanec na Východě (už je počátek 18. století) Orlando znovu upadá do týdenního transu. Když se probouzí, spatřuje v zrcadle ženskou postavu. S cikány se toulá po Turecku, ale nezapadá mezi ně. Vrací se zpět do Anglie. Orlanda si uvědomuje všechny aspekty, které obnáší bytí ženou. Diskriminace, zákaz vzdělání, druhořadost, ale také síla ženské přitažlivosti pro muže. Její charakter se však nemění.

Majordomus předává Orlandě pozvánku do literárního salonu. Orlanda poslouchá znuděnou společnost klábosící o chorobách, básnících a ženské přetvářce. Protože Orlando získal své sídlo před více než 200 lety, je úředně „mrtvý“ a nemůže tudíž nic vlastnit. Arcivévoda Harry (ledy Henrietta) se přizná, že je muž a nabídne lady Orlandě manželství. Orlanda odmítá a touží se oddat přírodě.

Přichází 20. století, všude se objevuje vlhko, šeď, auta, vše obrůstá břečťanem. Orlandu začíná svrbět prst, zabraňuje jí to ve psaní. Vyschl jí pramen inspirace. Cítí, že se musí vdát. (Do té doby si Orlanda k sobě zve slavné spisovatele a převléká se za muže a ženu a chodí se ženami i muži podle nálad...) Orlanda si při běhu lesem vyvrkává kotník. Zjevuje se tajemný jezdec. Během pár vteřin poznávají, že mají podobnou minulost. Vezmou se. Druhý den se představí. On - Marmaduk Bonanthrop, který býval ženou, romantický snílek, který čeká na jihozápadní vítr, aby odplul k Hornovu mysu.

Orlando píše a přepisuje a dopisuje Dub (jediné verše, které nezničila) - dopíše je 11. 10. 1928 a jede do Londýna lokomotivou. Nechápe okolní dění - vše je spojeno s minulostí, ve všem vidí minulé osoby. Vyhledává vydavatele, v něm potkává Nicka Greena.
 

Úryvek
My jsme tudíž teď ponecháni naprosto o samotě v pokoji se spícím Orlandem a trubači. Trubači, když se seřadí jeden vedle druhého po pořádku, vyloudí z nástrojů jedno ohromné zatroubení:

„PRAVDU!“

Načež se Orlando probudil.

Protáhl se. Vstal. Postavil se před námi zpříma dočista nahý, a zatímco trubači vytrubují Pravdu! Pravdu! Pravdu!, nemáme jiné volby než doznat - byl ženou.

**********

Troubení odeznělo a Orlando tu stál úplně nahý. Od samých počátků světa žádná lidská bytost nevypadala úchvatněji. Jeho tělo kombinovalo v sobě sílu muže a půvab ženy. Jak tam stál, stříbrné trubky protahovaly poslední tón, jako by se jim nechtělo opustit tu krásnou podívanou, již jejich zvuk přivolal; Cudnost, Neposkvrněnost a Skromnost, nepochybně ponoukány Zvědavostí, sem nahlédly dveřmi a hodily na nahé tělo kus oděvu podobný ručníku, který se však naneštěstí o pár palců minul. Orlando se prohlédl od hlavy až k patě v dlouhém zrcadle, a aniž jevil známky nějakého znepokojení, odešel, nejspíš do koupele.

Využijme této přestávky ve vyprávění, abychom učinili jistá prohlášení. Orlando se stal ženou - to nelze popřít. Ale ve všech dalších ohledech zůstal přesně takový, jako býval. Třebaže proměna pohlaví pozměnila jejich budoucnost, neučinila nic, čím by pozměnila jejich totožnost. Jejich tváře zůstaly, jak dokazují podobizny, prakticky tytéž. Jeho paměť - ale v budoucnu musíme z důvodů konvence říkat „její“ místo „jeho“ a „ona“ místo „on“ - tedy její peměť probrala všechny události svéhé minulého života, aniž narazila na nějakou překážku. Možná někde mírné zamlžení, jako by věci se mírně znejasnily; ale to bylo vše. Ke změně zdá se došlo bezbolestně a dokonale a takovým způsobem, že sama Orlando nad tím nejevila žádné přkvapení. Mnozí lidé, když celou věc zvážili a došli k názoru, že taková proměna je proti přírodě, se velice snažili dokázat 1. že Orlando vždycky ženou byl, 2. že Orlando dosud je mužem. To nechť posoudí biologové a psychologové. Nám stačí konstatovat tu prostou skutečnost: Orlando byl do třiceti let mužem; pak se stal ženou a zůstal jí už navždy.

„Dáte si kousek špeku, madam?“ zeptal se. „Ukrojím vám jen kousíček, co by se za váš nehtík vešel.“ Při těch slovech její tělesnou schránkou projelo příjemné chvění. Ptáci zpívali; bystřiny se valily. Vyvolalo to pocit nepopsatelné radosti, s níž před stovkami let poprvé spatřila Sašu. Tehdy ona pronásledovala, teď unikala. Která extáze je větší? U muže či u ženy? Nebo jsou třeba stejné? Ne, tohle je to nejrozkošnější (poděkovala kapitánovi, ale odmítla) - odmítnout a vidět, jak se zamračí. No tak, jestli by si to přál, dá si ten nejtenčí, nejmenší plátek na světě. Tohle bylo to nejpříjemnější - podlehnout a uvidět, jak se usmívá. „Neboť nic,“ pomyslela si, když zase zaujala pozici na lehátku a pokračovala v úvaze, „není božštější než odolat, a pak se vzdát; vzdát se a odolávat. Snad nic jiného nemůže způsobit takové vytržení. Takže už si nejsem jista,“ pokračovala, „jestli se nevrhnu přes palubu už pro pouhé potěšení z toho, že by mě přece jen zachraňoval námořník.“

(Nesmíme zapomínat, že byla jako dítě, které najednou dostane hračku; její úvahy by se asi nezamlouvaly zralým ženám, jež si toho užily celý život).

„Ale jak jsme to my mladíci v kokpitu Marie Rosy říkali ženě, co se vrhla přes palubu pro potěšení z toho, že ji bude zachraňovat námořník?“ ptala se. „Měli jsme pro to nějaké slovo. Á! Už to mám. ...“ (Ale my musíme to slovo vynechat; bylo velice neuctivé a ze rtů dámy znělo podivně). „Pane na nebi!“ vykřikla znovu, když došla k závěru svých myšlenek, „musím tedy začít respektovat názor druhého pohlaví, i když se mi zdá příšerný? Když nosím sukně, když nemůžu plavat, když mě musí zachránit námořník - jestli toho lze dosáhnout jen oklikou, pak člověk musí začít s oklikami. Vzpomněla si teď, jak coby mladík trvala na tom, že ženy musí být poslušné, cudné, voňavé a vybraně oděné. „Teď budu muset sama na své kůži za tyhle požadavky zaplatit.“ uvažovala, „neboť ženy nejsou (soudíc podle mé vlastní krátké zkušenosti s tímto pohlavím) poslušné, cudné navoněné a vybraně oděné od přírody. Těchto půvabů, bez nichž si nemohou užívat radostí života, mohou dosáhnout jen tou nejotravnější kázní. Na příklad už jen úprava účesu,“ pomyslela si, „mi zabere každé ráno hodinu; pak zhlížení v zrcadle, další hodina; oblékání spodniček a krajek; mytí a pudrování; pak převlékání z hedvábí do krajky a pak zase do jiného hedvábí; cudnost rok po roce...“ Zde netrpělivě cukla nožkou a odhalila asi tak na palec či dva své lýtko. Námořník u stěžně, který náhodou zrovna pohlédl dolů, sebou trhl tak mocně, že ztratil půdu pod nohama a jen tak tak se zachránil. „Jestli pohled na můj kotník znamená smrt pro poctivého chlapíka, který nepochybně musí živit ženu a rodinu, musím je ve vší lidskosti mít hezky zakryté,“ pomyslela si Orlando. Avšak její nohy patřily k tomu nejkrásnějšímu, co měla. A zabředla do úvah, k jakým koncům jsme se to dopracovali, když musí být veškerá ženská krása skrývána, aby snad nějaký námořník nespadl ze stěžně. „Mor a choleru na ně!“ řekla, když si poprvé uvědomila to, co by ji za jiných okolností naučili již jako dítě, totiž posvátnou odpovědnost ženství.

„A to bude to poslední zaklení, co jsem kdy vypustila z úst,“ pomyslela si, „jakmile stanu na anglické půdě. A už nikdy nebudu moct praštit mužského po hlavě, nebo mu do tváře říct, že lže, nebo vytasit meč a proklát ho, nebo sedět mezi sobě rovnými, či nosit korunku, nebo jít v slavnostním průvodu, či odsoudit člověka k smrti, či vést vojsko, projet do Whitehallu na vzpínajícím se koni, nebo být ověšena dvaasedmdesáti různými medailemi. Jak jednou vstoupím na anglickou půdu, můžu tak ledva nalévat čaj a ptát se pánů, jak jim chutná. Sladíte? Dáte si smetanu?“ A jak si říkala jedno to slovo po druhém, zděšeně pozorovala, jak nízké mínění si vytváří o druhém, mužném pohlaví, ke kterému kdysi tak hrdě přináležela. „Spadnout ze stěžně,“ myslela si, „protože uvidíte ženský kotník; oblékat se jako Guy Fawkes a špacírovat se po ulicích, aby vás ženy mohly vychvalovat; odepřít ženě vzdělání proto, aby se vám pak snad nevysmála; být otrokem útlého žabce v sukních, a přece se tvářit, jako by byl pánem všeho tvorstva. - Nebesa!“

Justine